|
Ž.
Často slýchávám
že každá žena
nakonec vždycky zvlhne
jako louka
která také neschová
hlavu pod polštář
před ranním přívalem rosy...
Když v sousední hospodě
dohulákaly starý fláky
o lásce
bez níž je zima
vyšel jsem na balkón
pozorovat měsíc
jak si pluje
a myšlenkami hladit
svou ženu
jež naštěstí není na knoflík
a naplněna
až se to bojím říci
životem s velkým Ž
jde ve spánku naproti
ranní žízni
po svém mateřství
dříve než otevře dveře
v dětském pokoji
a probudí naše ratolesti
co se nemusí hádat
s kým se pomazlí první
její nekonečná náruč
je rájem klidu
v němž i upovídaná mláďata mlčí
jako by už znala cenu této chvíle.
|
|
|
