Topím se na břehu podél života

Vládnu otočenou hvězdou z jezera

bez přání

a zakryté touhy

Pach a mlha padala do záclon

odvodila se z mého těla krev

dala v srdci místo

Na proud zvrásněných tanečnic

radost je rozpitý kalich

a Já …

se stanu hřešitelem

Odhodlán k erekci

Krasopisně abdikuju Bohu

pomstím se vzpourou

k obraznosti stvoření

tam

U plotů k povislému ráji

S ohořelou jabloní

A dvěma mrtvolama

Bez tváří

Kanály

se pohybujou proti krokům

Které střídám monotónně

Abych nerušil toulavá stvoření

za každým rohem oči

nebo jen zvuk plechovek v tmavé uličce

Odvaha mi je k ničemu

Všem je k ničemu

Na co odvahu

Když tě napadají

Jen bezzubí ještěři

co jen žužlají kusy

,

prominentních partií

slepců

Stojím nad vzdálenou smrtí

Dívám se dolů

Přikován jako v povídce od Dickense

Cítím zvratky

Zdlouhavé rozhovory

I průvan od přibouchlejch dveří

U xichtu

Jsem divně seschlej

Opadávám na silnici

Snáším se tak jemně

Na temena usvědčených

Že se nemůžu snést

Všechno je šedivý

Krvavý

A zamčený

Lidi mluví zpomaleně

Dotýkají se rozkroků

Polykají vzduch jen z povinnosti

Radši by se dusili

Ztráceli vědomí

A pomočení se těšili na ráno

Jako purpurové oběti

U dveří

Plných placent z vlčic

nevím proč

ale vynořily se vzpomínky

v té chvíli

vůně, chutě

chvilku mi byla zima

pak zase horko

které pálilo tolik, že dusilo každý pokus o pozdrav

myslel jsem na první světlo

které dráždilo až do slz

myslel jsem na

první přivonění k té tváři

co se mi občas vybaví

na jemnou vůni co nevyprchá

a jen více

propadá dokonalosti

jako bych byl v nějakém zvláštní

transu

co POD mlouvá POD mojím

vědomím a přibitou budkou

plnou ptačího peří

a krve

na mé hrudi

stále bylo přede mnou TO

čeho jsem se začal i malinko obávat

jako by horizont

byl ta nejnepřátelštější barikáda

co znám

vrhaly se na mě všechny stavy

rozsekalo

a zase slepilo se mi srdce

a život mi ukazoval TO

co plenilo

kostkované obrázky v rozpíjejících

se albech

pod postelí

v ní ležíš Ty

ty, o které jsem myslel, že se mi zdá

ojíněná sněním

a touhou pokračovat s nocí

do úplné bezbrannosti

barva stéká z tapet

je už pozdě ji zachytit

a vrátit zpět

sousta v tichých ústech nevadí

rozmělní jen chuť

tu dávnou skobu z obrazů prázdna

všechny ty roztlučené nářky

se spojí v jeden kal

co obarví geometrii

studenou

přesnou, tvrdou a řezavou

v tvé duši

někdy je bolest příjemná

bojíš se smrti

a dokud cítíš bolest

jsi tak naživu

jako nikdo v okolí tvého lůžka

chápeš ovdovělé sady

plačící matky v korunách

kterým otrhali plody

a nezbyl nikdo,

kdo

by je opustil zralý

Vlákna ( 3. část )  příště