,,Huíííííí,“ rozhoukaly se sirény. A začly se mi zařezávat do masa.

   Z chodby paneláku se začlo ozývat dupání desítek lidí, kteří bydleli nad námi a pod námi. Namísto abychom si lehli na gauče k televizi, jako každou neděli,  tak se seberem a poběžíme do bunkru, který byl kousek od školy. Tenhle týden to už bude po čtvrtý.

   Někdo zaklepal na naše dveře. To bylo nařízení, že během poplachu musí být všechny dveře do bytů otevřené. Aby se dalo zjistit, že už byli všichni evakuováni.

    ,,Jo, vždyť už dem!“ zakřičel jsem ke dveřím. Běháme jak nějaký vyplašený pitomci z bytu do bunkru a z bunkru do bytu. Vo čem to jako je? A kdyby to na nás jako oprvadu hodili, tak nás ten bunkr ochrání?  A na jak dlouho?

   ,,Buch, buch,“ znovu někdo zabouchal. Jestli něco neudělám, tak vyloměj dveře, aby zjistili, jestli je někdo doma.

   ,,Du tam.“ Vstal jsem z gauče, došel ke dveřím a otevřel je. Přede mnou stál Novák, co bydlel dvě patra nad náma.

   ,,Už dete?“

    ,,Jo, deme, pane Novák.“

   ,,Tak si pohněte!“  Otočil se a rozeběhnul se ke schodům.  Došel jsem k zábradlí  a koukal se na jeho zmenšující se hlavu.

   ,,Dobrej,“ pozdravil mě soused ze sedmýho, kterej právě probíhal naším patrem. Vlastně jsme se nikdy nezdravili, až teď, co začly ty evakuace do krytů. Lidi tam seděj napasovaný jeden na druhýho několik hodin. Koukat do zdi taky dlouho nejde a pak nezbývá, než se podívat sousedům do očí.

    Než jsem mu stačil odpovědět, stala se z něj další hlava, která opisovala tvar zábradlí. Nechal jsem dveře do bytu otevřený a vrátil se do obyváku. Lenka stála u okna.

   ,,Půjdem?“

   Otočila se ke mně. Z očí jí tekly slzy.  ,,Copak je tohle normální? Udělali jsme jim něco?“

   Došel jsem k oknu. Přes dětský hřiště běželo několik opozdilců. Celé sídliště bylo během několik minut prázdné. Už jsme měli dost poplachů na to, aby se každý naučil na písknutí co nejrychleji zapadnout do nejbližší díry.

   ,,Tak, co teda?“ zeptal jsem se.

   ,,Já jsem přece nikomu nic neudělala,“ vzlykala Lenka.  ,,Já se nikam schovávat nebudu.“

    ,,To to cheš jako risknout, jo?“

   ,,Já nechci nic riskovat. Já jen říkám, že jsem nikomu nic neudělala. Já říkám, že se mi nechce se pořád před něčím schovávat.. Já, já. .“, začla protahovat. Už jí nebylo rozumět. Ale já věděl, co chce říct.

  Na dětským hřišti ležely nějaký hračky. Bylo tam pár báboviček a dětský auto se sklápěčkou. Kolotoč a houpačky byly bez dětí jenom kovový konstrukce a rez by mohla být vysvobozením z týhle přetvářky.  Vzpomněl jsem si na fotky z Černobylu, který jsem viděl na internetu. Venku to teď vypadalo úplně stejně.

   Zdálo se mi to? Jako by se naproti v paneláku se pohnula záclona.

      ,,Všimla sis toho?“

     Lenka se na mě podívala. ,,Čeho?“

     A teď zase. ,,Jo, hele, támhle v tom bytě se hejbla záclona. Vidíš?“ Odhrnul jsem záclonu a otevřel okno. Zamával jsem na druhej panelák.

    ,,Vypadá to, že nás je víc, co sme nikomu nic neudělali.“

    ,,Nech si toho, prosím tě,“ řekla mi Lenka a šťouchla mě loktem. ,,Vidíš někoho? A kdo tam vůbec bydlí?“

    ,,Ha, copak já vím?“ Záclona se už nehla. ,,Tak nic, nechtěj se s náma bavit.“  Sednul jsem si na gauč.

    ,,Možná to byl jen průvan.“

   ,,Možná“ , připustil jsem.  Šáhnul jsem po dálkovým ovladači a zapnul televizi. Jenže nic. Vysílání bylo přerušený. Teda až na velkej nápis přes celou obrazovku Evakuace nutná. Zase jsem jí vypnul.

  ,,Co teď?“ podíval jsem se na Lenku. Už nebrečela.

   ,,Musím jít něco dělat, nebo se zblázním!“

   ,,Co chceš jako dělat?“

   ,,Nevím, něco.“ Stála tam a koukala kolem sebe. ,,Jo. Jdu umejt nádobí.“  Odešla do kuchyně a nechala mě samotnýho.

   Musel jsem se usmát. Ale pak jsem si řekl, proč ne?  Rozhlížel jsem se po našem útulným obyváku, kterej byl dokonalost sama. Co mám dělat  já?  Pozoroval jsem svůj obraz na obrazovce. A pak jsem se zaposlouchal do ticha, který do obyváku přicházelo otevřeným oknem.

      Napadlo mě, že z něj jde docela strach a že.... moment! Zas tak úplný ticho nebylo. Uvědomil jsem si, že slyším pípání nějakech ptáků. Tohle bylo asi poprvý v životě, co jsem se soustředil na ptačí zpěv. Dokonce se mi od sebe  podařilo rozlišit víc druhů ptačího zpěvu.

   ,,Honzo, pojď sem,“ zavolala na mě Lenka.

   ,,Podívej, kdo k nám přišel.“ Lenka ukazovala na koucoura, co stál v chodbě. Kroutil ocasem a zvědavě si nás prohlížel. ,,Je těch ze šestýho. Museli na něj zapomenout.“

  Sehnul jsem se. ,,Tak pojď sem, přece.“ Natáhnul jsem ruku ke kocourovi. Ten jen vystrčil čumák směrem ke mně. Jinak se nehnul.

   ,,Dám mu napít.“ Lenka natočila vodu do misky a položila jí kousek od kocoura. Kocour se přikrčil a pomaličku došel k misce. Znovu začichal a pak se konečně napil.  

   ,,Tak už jsme na to tři,“ řekl jsem a vrátil se do obyváku. Lehnul jsem si na gauč a znovu pozoroval svoji siluetu v obrazovce. Nevím, jestli to je úplně pravda, ale když to vybouchlo v Hirošimě, tak jediný, co zbylo z lidí, byly prej jejich stíny. Na zdech, na chodnících. Těla zmizela tak rychle, že s sebou nestihla ty svoje stíny vzít. Asi to je blbost, ale...

   ,,Na co myslíš?“ zeptala se mě Lenka. Stála vedle mě. Rukávy od mikiny měla vyhrnutý.

   ,,Ale na nic. Hotovo?“ usmál jsme se na ní.

   ,,Jo. A poposuň se kousek, jo?“

    Vmáčknul jsem se do gauče a Lenka si lehla přede mě. Obejmul jsem jí. A místo na  televizi jsem se koukal do jejích rozpuštěnejch vlasů. Takhle spolu leháváme skoro každej večer. Lenka kouká na televizi a já zabořím obličej do týhle hedvábný stezky a pomalu jí dejchám.

  ,,Chceš se pomilovat?“ zeptal jsem se jí.

  ,,Ani ne.“

   Sevřel jsem jí pevněji v náruči. Je mi s ní dobře. Navzdory týhle blbý době.

   ,,Hele,“ šeptla.

   ,,No?“  

   ,,Jde k nám ten kocour.“

    Zvednul jsem hlavu. Kocour stál vedle gauče a koukal na nás. Lenka si ho položila  vedle sebe.

  Takhle  jsme tam leželi a já poslouchal  kocoura, jak přede a ptáky venku, jak zpívaj. Trvalo to pár minut, nebo taky pár let. Ale najednou všechno utichlo. Ptáci přestali cvrlikat a kocour dopředl.

   ,,Slyšíš to?“ zeptal jsem se Lenky.

   ,,Co?“

   ,,To ticho...“