|
Vybrali jste svým hlasováním do knihy 6 textů a 2 fotografie publikované na Totemu v průběhu prosince.
2 hlasy: za okny / modrá neděle - medea
3 hlasy: da sein - Morgaine.le.Fay
2 hlasy: Rýžový klobouk – swedish_nigg
2 hlasy: Naděje - egil
2 hlasy: Nový rok - Zazo
2 hlasy: Fták-Jeremy
2 hlasy: dnešní, pořezaná_sluncem
2 hlasy: Vstoupení do kaluže-František Vyrut
Knihu pošleme těmto hlasujícím: Jaxana, Medea
Kompletní vítězná díla najdete zde: http://www.totem.cz/kniha/ v sekci Vybráno do knihy (pravidla soutěže a nominovaná díla pro tento měsíc tamtéž)
Děkujeme Vám za Vaši přízeň při hlasování.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Adepti do knihy za měsíc leden 2013
O vybraném adeptu prosíme hlasujte do 6.3.2013
Každý hlasující má možnost doporučit 1 - 5 děl k výběru do knihy.
“It’s like you feel homesick for a place that doesn’t even exist.”
Domy se vytrhly i s kořeny.
Ve vzduchu rozvěšené sklepy a půdy, neobydlení lidé, zmatené oči zarostlé do oknen
Místo které hledáš není.
Promíchané pokoje, srostlý nábytek
— vyráží stěny a podlahy
Ten dům nikdy nebyl. koupelna z rosolu drolí se pod vahou vody
Voda, jediná skutečná, sáhni si, neuneseš ji. a přesto neuteče
Kuchyň plná pěny. Několik příborů padá ze stropu který byl podlahou
— Nezraní, nelze je nahmatat
Kde je to místo? Kuchyň a obývák, na židlích rozložené dětství. Hrnky. Teplé mléko a med když jsem nemohla spát.
A teď můžeš spát?
Na stolech lokty, dlaně a ramena. Ohřívané hlasy. Úsměv a moje ruce, když jsem si je prohlížela v zrcadle.
Za okny a ve skříni složený strach — ale byl tam. Ne ve mně. Tehdy ne.
Na schodech do sklepa a na dvorek stínoví duchové. Když zhasla světla, vsákli se na strop a čekali.
Hodiny venku, střechy a stromy.
Ona si raději hrála
a já sundavala mraky a věšela je na větve
— pak mi vyprávěly o průhledných světech. A o tom kde končí mlha.
Nebylo to. není.
Vždy jsi byla strach. A tma. A vlhko na stěnách. Nehledej cestu. vidím je, všechny jsou slepé.
Není kam.
Mlč. Vím, že nemám víc než vzpomínky. Ani ty nedržím pevně. Mají okraje a dno. Stačí na něj dosáhnout. Tam leží
všechny počátky i konce. I mé. Noční můry. Rty popraskané mrazem a zrcadla popraskaná světlem. Mráz zaseklý v oknech. Tání. Lenka. Tekuté blesky. Vše čemu říkali já.
Snad.
Gloria se skryla – autor Holger
Už ani stromy po pokojích
neobrazí ozdobami
děti obtěžkané koledami
bolí plíce
kosti zabodané v jícnech
překypělá žluč
a prosba před jeslemi:
Půjč mi ústa která
vydechla tvé tělo
- zahřeju si jimi ruce
zkřehlé od chování
Ten černý vzadu
odnesl zbytek píce
Ijáčkovi dosloužily nohy:
břit najde hrdlo neviňátka
vylidní se kříže
po betlémech zbydou
prázdné stoly
stigmata jsou uzavřena
jen v nich trne bolí
Pouští bloudí karavana
ověšená cetkami a dary:
nemá před čím zlomit hřbety
beránci neopustí stáda
chlévy voli
za obzor padla hvězda jasná
šalmaje ztichly
a trouba hlásná
nekáže směr davu
Dvě postavy nízkého stavu
klopýtají domů
Jejich jména
odškrtnutá v pergamenu
nikdo víckrát nevysloví
Zhubla kniha
Otčím a muž
a zoufalá žena
Dítě
co pozbylo syna
Světlušky noci
si namlouvají stíny.
Jsou útlé v bocích
tančí, jak baleriny
- mají mě v moci
jak muže ženské klíny.
Tma rodí tóny
jež stříbrně se třpytí.
To ony v duší svítí.
Velký vůz, kočár můz.
Bytí na tenké niti.
Začátky v koncích
jsou nekonečná snění.
Matný svit loučí
loučí tmu se setměním
- při svíčkách prosí
o spánek dlouhé bdění.
Víčka nám zavřou
světlušky, duše, stíny ..
Mene tekel, autor:Sojka
Mene tekel
minulo ponedělí
a páter Pistorius děl:
rozdávati se budou léky!
otevřel dveře malíř Hůrka:
dobrý den vespolek!
nesu vám dítě
kluk to není a holka také ne
i polož jej ku křtitelnici
podíváme se mu na zoubek
rukama prstoma
nohma hýbe
a ukazuje k Bohu
tu dítě promluvilo:
malujte hvězdičky na oblohu!
pohlo se srdce zvonu
z kropítka vytryskl pramen
a rozdělil se na dvě řeky
mnoho ryb bylo toho roku
okouni cejni líni vydávali skřeky
a razili cestu k městu
kde
pohlo se srdce zvonu
rukama prstoma hýbalo dítě
a počítalo nebe
malíř Hůrka bekovku z hlavy sňal
a vyšel ven
kouřil zadumaně
mnuvše si nežit
okolo kostela bílé laně
a stovky modrých psů
pak začlo
hustě
a
oranžově
sněžit
Meditace černobílý, autor:Mbonita
Vzpomínky jsou jak krásně divný sny.
Zvuk kytary
mistrovsky ovládané.
Chvíle ,kdy v kostele říkáš:
„ Pane, proč já ?“
Tma v levandulových tónech
i ruka na klepadle ,
co ustrnula jak kolibřík v letu.
Čas pro nedokončenou větu.
Když pak čtu slyším blues…
to ze světa přání,
takový to vlání mušelínových šál
obtočených kolem lenivě znělý chvíle.
V ratanovým křesle za slunce,
když v nose zalechtá mne …
tvá vůně.
Přesto,že můj úhel je kosý
a občas hledím do druhých
není to hřích vědět,
že věřit se dá…jen občas…
a pít černočerný kafe
…s troškou cukru.
Chce se mi čůrat, autor: pavelskalický
„Příští zastávka – Jiřího z Poděbrad,“ oznámil monotónní hlas a já jsem se pomalu zvedl ze sedačky. O pár okamžiků později souprava metra zastavila, lidé (včetně mě) vystoupili a podzemní dopravní prostředek zase odsupěl do tunelu. Červené digitální hodiny ukazovaly 13 hodin a 23 minut a venku byl teplý červnový den. Ve vestibulu metra byl příjemný chládek a tak jsem s opouštěním podzemí nespěchal. Navíc mým cílem byla příjemná procházka a nikoliv souboj s časem.
Najednou můj zrak padl na nenápadné pootevřené dveře, nad nimiž byla cedule panáčka a panenky a dvě písmena – dvojité W a C. Zastavil jsem se a vyslal z mozku signál do oblasti pod nadvládou močového měchýře. Chvíli se nic nedělo, až po chvíli dorazila odpověď.
„Nic akutního, ale pro jistotu a klid bychom mohli služeb tohoto zařízení využít.“ Ano. Kdo si myslí, že lidské vnitřní orgány dokáží na jasnou (byť nevyřčenou) otázku odpovědět stejně jasně, ten asi není po mentální stránce zcela zdráv. Já jsem však na neurčité odpovědi již byl zvyklý, a tudíž jsem k dotyčným dveřím přikročil blíže. Určitě bude lepší vyhovět náznakům močového měchýře než potom hledat čistírnu, kde mi na počkání vyperou a hlavně usuší kalhoty.
Opatrně jsem nakoukl za dveře a uviděl jsem úzkou chodbičku. Na konci bylo okénko, za kterým mě silnou optikou pozorovala záchodová stařenka. Nad okénkem byla ještě cedule, která naváděla pány vlevo a dámy doprava. A samozřejmě ceník.
„Ty vado,“ zhodnotil jsem stručně písemný požadavek na platbu 5 Kč za použití pisoáru. Okamžitě se nastartoval matematický aparát, který začal vyhodnocovat poměr cena výkon, vlastně akutnost potřeby vzhledem k požadovanému bakšiši. Uplynulo 73 setin vteřiny a byl znám výsledek.
„Zamítá se,“ objevilo se v mozku a bylo jasno. Za takové peníze se čůrat nebude. Jako partyzán jsem se vyplížil zase ven a záchodová stařenka zklamaně sklopila svůj zrak ke čtení, které jsem tušil před ní na stole. A tak jsem nakonec bez úlevy opustil podzemní oázu a vyrazil do ulic.
Kroužil jsem po parku na náměstí Jiřího z Poděbrad a prohlížel si kostel Nejsvětějšího srdce Páně, až jsem nakonec své znavené údy složil na jedné z laviček. Klidný odpočinek mi však dopřán nebyl.
„Pozor! Varování! Tlak se blíží ke kritické hranici!“ V duchu jsem si povzdechl. Člověk si nemůže ani chvilku posedět, aby ho nevyrušilo nějaké hlášení kontrolních čidel. Co dříve bylo jen upozornění, stalo se najednou varováním a hrozil problém.
„Hlavně že se ti zdálo pět korun moc,“ zkritizoval jsem svůj močový měchýř a vstal. Kolem mě se rozkládal park a jako každý chlap potřebuji k provedení dané akce většinou jen trochu košatější a hustým listím porostlý keřík. Jako na potvoru se však nikde kolem žádný vhodný nekošatil.
„A co veřejné záchodky?“ přihlásil se opět močový měchýř s nápadem. „Určitě tu nějaké budou. Tak moc nepřemýšlej a mazej je hledat.“ Člověk by nejradši některé své vnitřní orgány vyrval a zahodil, protože se chovají neurvale až drze. V některých situacích ale nezbývá než tiše poslechnout, aby nedošlo k neštěstí. Navíc při chůzi obvykle přicházím na jiné myšlenky, takže jsem urychleně vyrazil na okružní cestu po náměstí. Bohužel jsem však kroužil marně. Možná jsem ve stresu nějakou navigační šipku k cíli přehlédl, faktem však zůstává, že o půl hodiny později jsem stál u stejné lavičky, ale výrazně nervóznější.
„Teď bych za záchod dal klidně i deset korun,“ nechal se opět slyšet močový měchýř, jehož matematický aparát přehodnotil svůj předchozí výpočet. „Možná i dvacet,“ dodal a já si vzpomněl na onu místnůstku v podzemí. Cíl byl jasný, teď už jen doufat, že tam dorazím včas. Natáhl jsem tedy krok a uháněl do metra. Schody dolů jsem bral po dvou i po třech, až jsem před sebou zahlédl ony dveře s panáčkem a panenkou. Doběhl jsem k nim, zatáhl a ono nic.
„Dám padesát,“ okomentoval mé snažení natlakovaný měchýř. Dveře byly zavřené, zamčené a na nich papírek: „Přijdu hned.“
„Super,“ procedil jsem přes zaťaté zuby a rozhlížel se kolem, jestli někde tu zatracenou hajzlbábu s tlustými brýlemi neuvidím. Kromě spěchajících občanů a několika ploužících se důchodců jsem však nikoho neviděl. „Teď abych ještě spěchal do metra a rychle se přesunul na jinou zastávku.“
„A neměli bychom chvilku počkat?“ nechtěl se močový měchýř od vytoužené místnůstky moc vzdalovat. „Co když ta stařenka dorazí hned, jak se ztratíme za rohem?“
„Tak mi řekni, co vydržíš, kamaráde,“ položil jsem mu přátelsky řečnickou otázku. „Já tady klidně budu čekat, dokud se nevrátí. Pokud mi ale znehodnotíš kalhoty…“ Větu jsem nedokončil, protože mě nenapadla žádná výhrůžka, která by na můj močový měchýř zabírala. Respektive těžko ho potrestám tak, aniž bych zároveň netrpěl i já.
„Ještě můžeme zaťukat na dispečera, že mu dáš stovku, když se budeš moci vyčůrat v jeho záchodě,“ navrhl, jako by moji předchozí větu vůbec neslyšel.
„Stovku!“ Nebyl jsem si jist, jestli slyším dobře. Před hodinou mi zatrhl pustit pětikorunu a teď by cpal dispečerovi stovku, jen aby si mohl ulevit. Situace se už ale stávala opravdu kritickou, protože 100 Kč by stačilo na vyčištění kalhot. Ještě tu ale samozřejmě byla veřejná ostuda, protože těžko budu lidem v metru vysvětlovat, že mám batikované kalhoty dle poslední módy.
„Už běžím, panáčku,“ ozvalo se najednou za mnou a já spatřil obrýlenou stařenku, jak ke mně v rámci svých možností sprintuje. Cestou vytahovala z kapsy klíč, který se poté několik dalších vteřin snažila roztřesenou rukou vsunout do zámku. Už už jsem ji chtěl klíč vytrhnout a rychle odemknout, nakonec ale uspěla sama a nastavila dlaň na mou pětikorunu.
Pět kroků rovně, dvě rychlé zatáčky, cestou jsem rozepínal kalhoty, takže k pisoáru jsem doběhl již připraven k akci.
Před několika lety jsem se v časopise Men’s Health dočetl, že za močovým měchýřem se schovává nenápadný nerv, který při vyprázdnění způsobuje pocit euforie. Vzpomněl jsem si na ten článek v momentě, kdy proud tekutiny tryskal do porcelánového vybavení záchodků.
O pár minut později jsem již stál ve vestibulu metra. Kalhoty čisté, tlak v normálu.
„Tak vidíš, ještě že jsme chvilku počkali,“ ozval se orgán. „Ušetřili jsme 95 Kč, to bychom si mohli koupit něco dobrého k pití, co?“ Existuje na tohle nějaká rozumná odpověď?
Zimní spánek, autor: Věža
Ptáky odvál sníh
Jen pírka dopadají na minulost
Krajina zbledla jako moje tvář
Letenku do kraje snů mi ukradl zítřek
I ty usínáš spolu s krajinou
Studený, zamlklý jako malíř co čmárá nám po oknech
Nech sluníčka svých očí dokořán – našeptává mi meluzína
Poslechnu ji
Čas se plazí jako nekonečná anakonda
..Dočkala jsem se
Zimní spánek se rozplývá po špičkách
Naději vzkřísily kapičky deště
První sukýnky jara rozkvetly do jásavých barev
Tvá ústa kmitají slabiky lásky
A tvé oči roztáhly rolety
Připluly chvíle návratů
Objevy nenalezeného
Nebeský solar se pustil do práce
Ptáci sezobali poslední vločky…
Večerní tóny, autor: Claire
Seděl pod zkrouceným,
několik staletí kvetoucím stromem,
pod točitým schodištěm v podkroví života
na dohled ostrůvků aster z přilehlých parků,
muž jen s těžko vyslovitelným příjmením.
Na tvářích podpisy od střepin z legií,
ruce jak kalendář,
zdobené křižovatkami
bílých čar po zhojených jizvách.
Tiše závidí času,
že smí zůstat déle po setmění,
po kouscích svlékat nátěry z natřených ploch,
poslouchat květiny potmě volající déšť.
Jenže tóny jsou i neúprosné,
najdou nás všude.
Kanály (z cyklu Čtyřverší), autor: EmptyRoom
Kanály
se pohybujou proti krokům
Které střídám monotónně
Abych nerušil toulavá stvoření
za každým rohem oči
nebo jen zvuk plechovek v tmavé uličce
Odvaha mi je k ničemu
Všem je k ničemu
Na co odvahu
Když tě napadají
Jen bezzubí ještěři
co jen žužlají kusy,
prominentních partií
slepců
Znám Tě, autor:Schéma
Znám Tě
Již řadu hvězd
Úrod i skonů
Šepoty pod dekou
Sladkosti svodů
Znám Tě
Jak moře šum
Odliv i těla
Polibky na stráni
Mimika čela
Znám Tě
Co dohlédne
Paměť i sono
Bezradnost pohledu
Pád unisono
Znám Tě
Když v horkosti
Vášně i stehen
Zrozeni po částech
Spojeni v jeden
Život se rozhořel
Za oknem leden
Dvě Básně – Jonáš
Na přímou volbu
Boty špatně těsní.
Mobil obletuje moucha.
Kdo by to řekl, že sníh
neposlouchá?
V novinách obludné fotky.
V kavárně line se hudba.
Bude prezident krotký?
Bůh dá.
Tonik, koláč a neklid.
Sníh rozpouští sněmovnu.
Navečer lze klít:
je to ku hovnu.
MRI
Když jdete poprvé na rezonanci,
personál vypadá smrtelně vážně.
K stálým hostům
obeznámeným s pravdou
chovají se uvolněněji.
Zeptal jsem se tedy,
jestli bych si mohl nahrát
drsnou hudbu přístroje,
protože je jako stvořená
k přednesu veršů
v nějakém podzemním klubu.
„V žádném případě.“
Kontrastní látka
rozsvěcí mozek
jak lampion.
Díky magnetickému poli
patří ty zvuky jenom mně.
Tlouie – Termíny
Opět sladkým dítětem –
převrhuji kýble s vodou, pěstmi
se dotýkám cizích obličejů,
hlavou mlátím o zeď
Co je to za ceduli, město,
co kolem vybudovali
Jsem spánek na nádraží
Otravná unikám do prostoru,
říkám přestaň se mnou bydlet, ty
a ty a další, kteří mě třeba jen minuli
Nesnáším čas a chodit včas
Termíny se mění
Soudím druhé podle jejich stisku,
schopnosti přijmout a držet slovo
Dočista se loupu, kůže schne
jak listí, razítka na dluzích mé matky
Znám Tě, autor: Schéma
Znám Tě
Již řadu hvězd
Úrod i skonů
Šepoty pod dekou
Sladkosti svodů
Znám Tě
Jak moře šum
Odliv i těla
Polibky na stráni
Mimika čela
Znám Tě
Co dohlédne
Paměť i sono
Bezradnost pohledu
Pád unisono
Znám Tě
Když v horkosti
Vášně i stehen
Zrozeni po částech
Spojeni v jeden
Život se rozhořel
Za oknem leden
,,Ahoooj, jsem doma!“
,,Šššš! Honza spí.“
,,Jo, jo.“ Zul jsem se a boty strčil je do botníku, kde už byly její boty a taky botičky našeh synátora. To je pohoda, napadlo mě, když jsem si svlíkal svetr, bejt doma z práce. Natáhnul jsem si svoje nejoblíbenější a shodou okolností jediný tepláky.
,,Ahoj,“ řekl jsem svojí lásce. Zrovna žehlila a přitom se koukala na zprávy. Stála tam nad tím prknem a na každý straně měla hromadu prádla.
,,Ahoj, večeři máš v troubě.“
,,Co máme dobrýho?“
,,Šššššš!“, zasyčela na mě žehlička.
,,Cos říkal?“ zeptala se, aniž by se na mě podívala.
,,Že du na to,“ usmál jsem se na ní.
V troubě byl talíř přiklopenej jiným talířem. V konečcích prstů jsem ucejtil náznak tepla, které tady někdy dřív muselo bejt. Odklopil jsem talíř. Knedlo zelo vepřo. Aha, já myslel, že už jsme ho dojedli. Jenže neděle byla teprve před dvěma dny. A moje láska začla držet mrkvovou dietu. Nebo to je celer?
Sednul jsem si ke stolu a pustil se do toho. Chutnalo to pořád stejně….dobře.
Když jsem dojed, tak jsem opláchnul talíř a položil ho do odkapávače. Moje láska pořád žehlila a sledovala, co se děje ve světě. Lehnul jsem si na gauč. To je pohoda, napadlo mě ještě jednou. Pozoroval jsem svoji lásku, jak tam nad těma utěrkama kroutí bokama. Jak se opírá do žehličky, abychom to všechno měli krásně rovný. Elasťáky jí obepínaly prdelku. Bylo to pěkný. Svět neví, o co přichází. Já mít kameru, tak jí namířím na tuhle prdelku a pouštím to všem lidem do televize. Z domova…
,,V práci dobrý,“ řekl jsem svý prdelce.
,,Ššššš,“ něco na mě zasyčelo. Z jedné hromádky ubylo, aby té druhé přibylo.
Pod sklem stolku leželo několik ženských časopisů. Pro jeden jsem se natáhnul a začal v něm listovat.
Našel jsem tam několik receptů na kuře. ,,To je dobrej nápad,“ řekl jsem nahlas.
,,Co?“ zeptala se moje láska a otočila se na mě. Slušelo jí to. Pramínek vlasů se jí vyvlíknul z culíku a teď se spokojeně pohupoval vedle její tváře.
,,Kuře. Že bychom si mohli dát kuře.“
,,Hm.“ Otočila se a zamávala mi svými boky.
Zázvor, česnek, oregáno…., četl jsem nějakej další recept. Potom jsem ototčil stránku. Orgasmus předstítá až 70 procent žen, přečetl jsem si nadpis dlouhého článku. Byla tam i fotka nějaké ženy, jak sedí na posteli a oběma rukama si podpírá hlavu. Možná, že se mi to jenom zdálo, ale ta fotka nevyznívala moc optimisticky.
,,Lásko?“
,,Hm? Co?“
,,Tak jsem si říkal, že bychom se dneska mohli pomilovat. Co ty na to?“
,,To těžko.“
Zpozorněl jsem. 70 procent?! Že by i u nás?
,,Jsem to dostala.“
,,Aha,“ oddechnul jsem si. ,,Ale řekla bys mi to, viď?“
,,Co jako?“
,,No že když to děláme, tak…“
,,Co děláme? Nemůžeš mě to nechat dožehlit?“
,,Ale jo.“ Otočil jsem stránku. Celerová dieta! Šest kilo dole do jednoho týdne! ,,Ššššš.“
,,Už dlouho jsem ti chtěl něco říct, lásko!“
Postavila žehličku a otočila se ke mně. ,,Cos mi chtěl už dlouho říct?“
Vrátil jsem časák zpátky pod sklo. ,,Že vypadáš naprosto skvěle.“
Usmála se. ,,Ty seš ale punťa, viď?“ Přišla ke gauči, sklonila se a objala mě.
,,Úplně nádherně a senzačně.“
,,Ty punťo jeden.“ Strčila mi jazyk do ucha. Vzdychnul jsem. A ještě jednou, když mě do něj kousla. Něžně, jak koušou jenom ženy. Potom mi rukou vjela pod tepláky. Za chvilku už jsem se jí nevešel do ruky. A tak si mě vzala do pusy.
,,Sšššš.“
,,UAH!“ ulevil jsem si. Strop nšeho bytu mi začal připomínat nekonečno. A moje tělo jako by se k němu začlo pomaličko vracet, zbaveno zbytečné zátěže s vysokým obsahem proteinu.
,,Plesk!“ Guma tepláků mě klepla do pupíku. ,,Chceš vzbudit Honzu?“
,,Ale nee. Jen jsem nečekal, že to bude tak dobrý.“
Láska se zvedla z gauče a na chvilku odešla do koupelny. Když se vrátila, znovu se postavila čelem k žehlícímu prknu a taky ke všem těm problémům tamtoho světa.
Tma už byla dvě hodiny. Sedl si k oprýskanému stolu se čtyřmi šuplíky a začal do notesu psát. Na gramofonu si pustil vypalovačky z vydavatelství Blue Note. Napil se z napodobediny středověké číše španělského vína. Konkrétně Cepa Lebrel ročník 2011. Ne, že by mu etiketa říkala něco víc než vám. Přesto se napil jako znalec. To byla, ale jen předváděčka pro jeho čtyři holé stěny. Narodila se mu sice dnes dcera. Karolínka! Nádherná. Růžovoučká. Bezbranná. Plná Boha. Stříkala z něj sice gejzíry šílená energie radosti, odlupovala se z něj leprovitá spokojenost, srdcem třískala mu o zem pýcha. Ale neměl je s kým sdílet. Internet nevlastnil. Ani televizi. Ani telefon. Ani mikrovlnku. Ani životní pojištění. Ani zaměstnání, kde platí: za hodně málo peněz, muziky do konce života. Vlastnil jen gramofon a kupu desek. Možná si říkáte, co to bylo za idiota. Že nezobal jako mi ostatní. Možná si říkáte, že na to měl kurva právo! Možná si říkáte, že vás to nezajímá. Možná taky slavíte narození dítěte. Možná taky pochováváte blízkého. Možná se taky léčíte z rakoviny. Možná taky cvičíte jógu. Možná…
…23:39, 23:40, 23:41, 00:14… 2013, 2014, 2020… čas… plyne jinak pro vás než pro něj. Plyne jinak i pro vaší sousedku. Co vás děsně sere, ale stejně jí chcete vojet ve výtahu. Plyne jinak i v domově důchodců i na kojeneckém oddělení. I v jádru atomu. I V JÁDRU PUDLA.
V Mnichově. V kavárně, poblíž městské brány, sedí dívka. Pije presso. Sleduje cvrkot na promenádě. Ve sluchátkách má puštěné vypalovačky z vydavatelství Blue Note. Tak nějak na ní číšník může nechat oči. Jmenuje se Karolína…
| Pieta autor:Vorejs |
|
|
| Cibule autor: berusia |
|
|
| O stínech – autor: Věza |
|
|
| (krouží tu pořád dokola) – autor: podskalami |
|
|
“Chladno” – autor:Mashine |
|
|
| Meruňková lhářka – autor:berusia |
|
|
| Sofa – autor:Vorejs |
|
|
| * – autor: jaxxana |
|
|
| 
