Vybrali jste svým hlasováním do knihy 6 textů a 2 fotografie publikované na Totemu v průběhu prosince.

2 hlasy: za okny / modrá neděle - medea
3 hlasy: da sein - Morgaine.le.Fay
2 hlasy: Rýžový klobouk – swedish_nigg

2 hlasy: Naděje - egil

2 hlasy: Nový rok - Zazo
2 hlasy: Fták-Jeremy

2 hlasy: dnešní, pořezaná_sluncem
2 hlasy: Vstoupení do kaluže-František Vyrut

Knihu pošleme těmto hlasujícím: Jaxana, Medea
Kompletní vítězná díla najdete zde: http://www.totem.cz/kniha/ v sekci Vybráno do knihy (pravidla soutěže a nominovaná díla pro tento měsíc tamtéž)

Děkujeme Vám za Vaši přízeň při hlasování.
 
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

Adepti do knihy za měsíc leden 2013

O vybraném adeptu prosíme hlasujte do 6.3.2013

Každý hlasující má možnost doporučit 1 - 5 děl k výběru do knihy.

Domov – Morgaine.le.fay

“It’s like you feel homesick for a place that doesn’t even exist.”

Domy se vytrhly i s kořeny.

Ve vzduchu rozvěšené sklepy a půdy, neobydlení lidé, zmatené oči zarostlé do oknen

Místo které hledáš není.

Promíchané pokoje, srostlý nábytek

             — vyráží stěny a podlahy

Ten dům nikdy nebyl. koupelna z rosolu drolí se pod vahou vody

Voda, jediná skutečná, sáhni si, neuneseš ji. a přesto neuteče

Kuchyň plná pěny. Několik příborů padá ze stropu který byl podlahou

                             — Nezraní, nelze je nahmatat

Kde je to místo? Kuchyň a obývák, na židlích rozložené dětství. Hrnky. Teplé mléko a med když jsem nemohla spát.

A teď můžeš spát?

Na stolech lokty, dlaně a ramena. Ohřívané hlasy. Úsměv a moje ruce, když jsem si je prohlížela v zrcadle.

Za okny a ve skříni složený strach — ale byl tam. Ne ve mně. Tehdy ne.

Na schodech do sklepa a na dvorek stínoví duchové. Když zhasla světla, vsákli se na strop a čekali.

Hodiny venku, střechy a stromy.

Ona si raději hrála

a já sundavala mraky a věšela je na větve

            — pak mi vyprávěly o průhledných světech. A o tom kde končí mlha.

Nebylo to. není.

Vždy jsi byla strach. A tma. A vlhko na stěnách. Nehledej cestu. vidím je, všechny jsou slepé.

Není kam.

Mlč. Vím, že nemám víc než vzpomínky. Ani ty nedržím pevně. Mají okraje a dno. Stačí na něj dosáhnout. Tam leží

všechny počátky i konce. I mé. Noční můry. Rty popraskané mrazem a zrcadla popraskaná světlem. Mráz zaseklý v oknech. Tání. Lenka. Tekuté blesky. Vše čemu říkali já.

Snad.

Gloria se skryla – autor Holger

Už ani stromy po pokojích

neobrazí ozdobami

děti obtěžkané koledami

bolí plíce

kosti zabodané v jícnech

překypělá žluč

a prosba před jeslemi:

Půjč mi ústa která

vydechla tvé tělo

- zahřeju si jimi ruce

zkřehlé od  chování

Ten černý vzadu

odnesl zbytek píce

Ijáčkovi dosloužily nohy:

břit najde hrdlo neviňátka

vylidní se kříže

po betlémech zbydou

prázdné stoly

stigmata jsou uzavřena

jen v nich trne bolí

Pouští bloudí karavana

ověšená cetkami a dary:

nemá před čím zlomit hřbety

beránci neopustí stáda

chlévy voli

za obzor padla hvězda jasná

šalmaje ztichly

a trouba hlásná

nekáže směr davu

Dvě postavy nízkého stavu

klopýtají domů

Jejich jména

odškrtnutá v pergamenu

nikdo víckrát nevysloví

Zhubla kniha

Otčím a muž

a zoufalá žena

Dítě

co pozbylo syna

Zazo – sám ve tmě

Světlušky noci

si namlouvají stíny.

Jsou útlé v bocích

tančí, jak baleriny

- mají mě v moci

jak muže ženské klíny.

Tma rodí tóny

jež stříbrně se třpytí.

To ony v duší svítí.

Velký vůz, kočár můz.

Bytí na tenké niti.

Začátky v koncích

jsou nekonečná snění.

Matný svit loučí

loučí tmu se setměním

- při svíčkách prosí

o spánek dlouhé bdění.

Víčka nám zavřou

světlušky, duše, stíny ..

Mene tekel, autor:Sojka

Mene tekel

minulo ponedělí

a páter Pistorius děl:

rozdávati se budou léky!

otevřel dveře malíř Hůrka:

dobrý den vespolek!

nesu vám dítě

kluk to není a holka také ne

i polož jej ku křtitelnici

podíváme se mu na zoubek

rukama prstoma

nohma hýbe

a ukazuje k Bohu

tu dítě promluvilo:

malujte hvězdičky na oblohu!

pohlo se srdce zvonu

z kropítka vytryskl pramen

a rozdělil se na dvě řeky

mnoho ryb bylo toho roku

okouni cejni líni vydávali skřeky

a razili cestu k městu

kde

pohlo se srdce zvonu

rukama prstoma hýbalo dítě

a počítalo nebe

malíř Hůrka bekovku z hlavy sňal

a vyšel ven

kouřil zadumaně

mnuvše si nežit

okolo kostela bílé laně

a stovky modrých psů

pak začlo

hustě

a

oranžově

sněžit

Meditace černobílý, autor:Mbonita

Vzpomínky jsou jak krásně divný sny.

Zvuk kytary

mistrovsky ovládané.

Chvíle ,kdy v kostele říkáš:

„ Pane, proč já ?“

Tma v levandulových tónech

i ruka na klepadle ,

co ustrnula jak kolibřík v letu.

Čas pro nedokončenou větu.

Když pak čtu slyším blues…

to ze světa přání,

takový to vlání mušelínových šál

obtočených kolem lenivě znělý chvíle.

V ratanovým křesle za slunce,

když v nose zalechtá mne …

tvá vůně.

Přesto,že můj úhel je kosý

a občas hledím do druhých

není to hřích vědět,

že věřit se dá…jen občas…

a pít černočerný kafe

…s troškou cukru.

Chce se mi čůrat, autor: pavelskalický

„Příští zastávka – Jiřího z Poděbrad,“ oznámil monotónní hlas a já jsem se pomalu zvedl ze sedačky. O pár okamžiků později souprava metra zastavila, lidé (včetně mě) vystoupili a podzemní dopravní prostředek zase odsupěl do tunelu. Červené digitální hodiny ukazovaly 13 hodin a 23 minut a venku byl teplý červnový den. Ve vestibulu metra byl příjemný chládek a tak jsem s opouštěním podzemí nespěchal. Navíc mým cílem byla příjemná procházka a nikoliv souboj s časem.

Najednou můj zrak padl na nenápadné pootevřené dveře, nad nimiž byla cedule panáčka a panenky a dvě písmena – dvojité W a C. Zastavil jsem se a vyslal z mozku signál do oblasti pod nadvládou močového měchýře. Chvíli se nic nedělo, až po chvíli dorazila odpověď.

„Nic akutního, ale pro jistotu a klid bychom mohli služeb tohoto zařízení využít.“ Ano. Kdo si myslí, že lidské vnitřní orgány dokáží na jasnou (byť nevyřčenou) otázku odpovědět stejně jasně, ten asi není po mentální stránce zcela zdráv. Já jsem však na neurčité odpovědi již byl zvyklý, a tudíž jsem k dotyčným dveřím přikročil blíže. Určitě bude lepší vyhovět náznakům močového měchýře než potom hledat čistírnu, kde mi na počkání vyperou a hlavně usuší kalhoty.

Opatrně jsem nakoukl za dveře a uviděl jsem úzkou chodbičku. Na konci bylo okénko, za kterým mě silnou optikou pozorovala záchodová stařenka. Nad okénkem byla ještě cedule, která naváděla pány vlevo a dámy doprava. A samozřejmě ceník.

„Ty vado,“ zhodnotil jsem stručně písemný požadavek na platbu 5 Kč za použití pisoáru. Okamžitě se nastartoval matematický aparát, který začal vyhodnocovat poměr cena výkon, vlastně akutnost potřeby vzhledem k požadovanému bakšiši. Uplynulo 73 setin vteřiny a byl znám výsledek.

„Zamítá se,“ objevilo se v mozku a bylo jasno. Za takové peníze se čůrat nebude. Jako partyzán jsem se vyplížil zase ven a záchodová stařenka zklamaně sklopila svůj zrak ke čtení, které jsem tušil před ní na stole. A tak jsem nakonec bez úlevy opustil podzemní oázu a vyrazil do ulic.

Kroužil jsem po parku na náměstí Jiřího z Poděbrad a prohlížel si kostel Nejsvětějšího srdce Páně, až jsem nakonec své znavené údy složil na jedné z laviček. Klidný odpočinek mi však dopřán nebyl.

„Pozor! Varování! Tlak se blíží ke kritické hranici!“ V duchu jsem si povzdechl. Člověk si nemůže ani chvilku posedět, aby ho nevyrušilo nějaké hlášení kontrolních čidel. Co dříve bylo jen upozornění, stalo se najednou varováním a hrozil problém.

„Hlavně že se ti zdálo pět korun moc,“ zkritizoval jsem svůj močový měchýř a vstal. Kolem mě se rozkládal park a jako každý chlap potřebuji k provedení dané akce většinou jen trochu košatější a hustým listím porostlý keřík. Jako na potvoru se však nikde kolem žádný vhodný nekošatil.

„A co veřejné záchodky?“ přihlásil se opět močový měchýř s nápadem. „Určitě tu nějaké budou. Tak moc nepřemýšlej a mazej je hledat.“ Člověk by nejradši některé své vnitřní orgány vyrval a zahodil, protože se chovají neurvale až drze. V některých situacích ale nezbývá než tiše poslechnout, aby nedošlo k neštěstí. Navíc při chůzi obvykle přicházím na jiné myšlenky, takže jsem urychleně vyrazil na okružní cestu po náměstí. Bohužel jsem však kroužil marně. Možná jsem ve stresu nějakou navigační šipku k cíli přehlédl, faktem však zůstává, že o půl hodiny později jsem stál u stejné lavičky, ale výrazně nervóznější.

„Teď bych za záchod dal klidně i deset korun,“ nechal se opět slyšet močový měchýř, jehož matematický aparát přehodnotil svůj předchozí výpočet. „Možná i dvacet,“ dodal a já si vzpomněl na onu místnůstku v podzemí. Cíl byl jasný, teď už jen doufat, že tam dorazím včas. Natáhl jsem tedy krok a uháněl do metra. Schody dolů jsem bral po dvou i po třech, až jsem před sebou zahlédl ony dveře s panáčkem a panenkou. Doběhl jsem k nim, zatáhl a ono nic.

„Dám padesát,“ okomentoval mé snažení natlakovaný měchýř. Dveře byly zavřené, zamčené a na nich papírek: „Přijdu hned.“

„Super,“ procedil jsem přes zaťaté zuby a rozhlížel se kolem, jestli někde tu zatracenou hajzlbábu s tlustými brýlemi neuvidím. Kromě spěchajících občanů a několika ploužících se důchodců jsem však nikoho neviděl. „Teď abych ještě spěchal do metra a rychle se přesunul na jinou zastávku.“

„A neměli bychom chvilku počkat?“ nechtěl se močový měchýř od vytoužené místnůstky moc vzdalovat. „Co když ta stařenka dorazí hned, jak se ztratíme za rohem?“

„Tak mi řekni, co vydržíš, kamaráde,“ položil jsem mu přátelsky řečnickou otázku. „Já tady klidně budu čekat, dokud se nevrátí. Pokud mi ale znehodnotíš kalhoty…“ Větu jsem nedokončil, protože mě nenapadla žádná výhrůžka, která by na můj močový měchýř zabírala. Respektive těžko ho potrestám tak, aniž bych zároveň netrpěl i já.

„Ještě můžeme zaťukat na dispečera, že mu dáš stovku, když se budeš moci vyčůrat v jeho záchodě,“ navrhl, jako by moji předchozí větu vůbec neslyšel.

„Stovku!“ Nebyl jsem si jist, jestli slyším dobře. Před hodinou mi zatrhl pustit pětikorunu a teď by cpal dispečerovi stovku, jen aby si mohl ulevit. Situace se už ale stávala opravdu kritickou, protože 100 Kč by stačilo na vyčištění kalhot. Ještě tu ale samozřejmě byla veřejná ostuda, protože těžko budu lidem v metru vysvětlovat, že mám batikované kalhoty dle poslední módy.

„Už běžím, panáčku,“ ozvalo se najednou za mnou a já spatřil obrýlenou stařenku, jak ke mně v rámci svých možností sprintuje. Cestou vytahovala z kapsy klíč, který se poté několik dalších vteřin snažila roztřesenou rukou vsunout do zámku. Už už jsem ji chtěl klíč vytrhnout a rychle odemknout, nakonec ale uspěla sama a nastavila dlaň na mou pětikorunu.

Pět kroků rovně, dvě rychlé zatáčky, cestou jsem rozepínal kalhoty, takže k pisoáru jsem doběhl již připraven k akci.

Před několika lety jsem se v časopise Men’s Health dočetl, že za močovým měchýřem se schovává nenápadný nerv, který při vyprázdnění způsobuje pocit euforie. Vzpomněl jsem si na ten článek v momentě, kdy proud tekutiny tryskal do porcelánového vybavení záchodků.

O pár minut později jsem již stál ve vestibulu metra. Kalhoty čisté, tlak v normálu.

„Tak vidíš, ještě že jsme chvilku počkali,“ ozval se orgán. „Ušetřili jsme 95 Kč, to bychom si mohli koupit něco dobrého k pití, co?“ Existuje na tohle nějaká rozumná odpověď?

Zimní spánek, autor: Věža

Ptáky odvál sníh
Jen pírka dopadají na minulost
Krajina zbledla jako moje tvář

Letenku do kraje snů mi ukradl zítřek

I ty usínáš spolu s krajinou
Studený, zamlklý jako malíř co čmárá nám po oknech
Nech sluníčka svých očí dokořán – našeptává mi meluzína
Poslechnu ji

Čas se plazí jako nekonečná anakonda
..Dočkala jsem se
Zimní spánek se rozplývá po špičkách

Naději vzkřísily kapičky deště

První sukýnky jara rozkvetly do jásavých barev
Tvá ústa kmitají slabiky lásky
A tvé oči roztáhly rolety

Připluly chvíle návratů

Objevy nenalezeného
Nebeský solar se pustil do práce
Ptáci sezobali poslední vločky…

Večerní tóny, autor: Claire

Seděl pod zkrouceným,
několik staletí kvetoucím stromem,
pod točitým schodištěm v podkroví života
na dohled ostrůvků aster z přilehlých parků,
muž jen s těžko vyslovitelným příjmením.

Na tvářích podpisy od střepin z legií,
ruce jak kalendář,
zdobené křižovatkami
bílých čar po zhojených jizvách.

Tiše závidí času,
že smí zůstat déle po setmění,
po kouscích svlékat nátěry z natřených ploch,
poslouchat květiny potmě volající déšť.

Jenže tóny jsou i neúprosné,
najdou nás všude.

Kanály (z cyklu Čtyřverší), autor: EmptyRoom

Kanály
se pohybujou proti krokům
Které střídám monotónně
Abych nerušil toulavá stvoření
za každým rohem oči
nebo jen zvuk plechovek v tmavé uličce
Odvaha mi je k ničemu
Všem je k ničemu
Na co odvahu
Když tě napadají
Jen bezzubí ještěři
co jen žužlají kusy,
prominentních partií
slepců

Znám Tě, autor:Schéma

Znám Tě
Již řadu hvězd
Úrod i skonů
Šepoty pod dekou
Sladkosti svodů
 

Znám Tě
Jak moře šum
Odliv i těla
Polibky na stráni
Mimika čela 

Znám Tě
Co dohlédne
Paměť i sono
Bezradnost pohledu
Pád unisono

Znám Tě
Když v horkosti
Vášně i stehen
Zrozeni po částech
Spojeni v jeden

Život se rozhořel
Za oknem leden

Dvě Básně – Jonáš

Na přímou volbu
Boty špatně těsní.
Mobil obletuje moucha.
Kdo by to řekl, že sníh
neposlouchá?

V novinách obludné fotky.
V kavárně line se hudba.
Bude prezident krotký?
Bůh dá.

Tonik, koláč a neklid.
Sníh rozpouští sněmovnu.
Navečer lze klít:
je to ku hovnu.

MRI

Když jdete poprvé na rezonanci,
personál vypadá smrtelně vážně.

K stálým hostům
obeznámeným s pravdou
chovají se uvolněněji.

Zeptal jsem se tedy,
jestli bych si mohl nahrát
drsnou hudbu přístroje,

protože je jako stvořená
k přednesu veršů
v nějakém podzemním klubu.

„V žádném případě.“

Kontrastní látka
rozsvěcí mozek
jak lampion.

Díky magnetickému poli
patří ty zvuky jenom mně.

Tlouie – Termíny

Opět sladkým dítětem –
převrhuji kýble s vodou, pěstmi
se dotýkám cizích obličejů,
hlavou mlátím o zeď

Co je to za ceduli, město,
co kolem vybudovali

Jsem spánek na nádraží
Otravná unikám do prostoru,
říkám přestaň se mnou bydlet, ty
a ty a další, kteří mě třeba jen minuli

Nesnáším čas a chodit včas
Termíny se mění

Soudím druhé podle jejich stisku,
schopnosti přijmout a držet slovo
Dočista se loupu, kůže schne
jak listí, razítka na dluzích mé matky

Znám Tě, autor: Schéma

Znám Tě
Již řadu hvězd
Úrod i skonů
Šepoty pod dekou
Sladkosti svodů

Znám Tě
Jak moře šum
Odliv i těla
Polibky na stráni
Mimika čela

Znám Tě
Co dohlédne
Paměť i sono
Bezradnost pohledu
Pád unisono

Znám Tě
Když v horkosti
Vášně i stehen
Zrozeni po částech
Spojeni v jeden
 
Život se rozhořel

Za oknem leden