Padají andělé 

to sněží

a bílé peří z křídel, jež nám dávno nepatří 

na vlasy zvoní jak jeřabiny o vítr

padám 

mířím ven ze sevření, které přichází s pocity

chci opustit všechno, čemu rozumím 

oslepnout vůči tomu, co prý vidím 

a ohluchnout ke všemu, co říkám

protože teprve tváří v tvář sám sobě 

začínám chápat 

že celý vesmír je jen jedna vločka sněhu

prostoru, který nevidíme, protože se jen díváme

a naplněni prázdnotou všech věcí, jimiž se snažíme zapomenout

se vzdalujeme od sebe 

až se jen dotýkáme, ale necítíme 

až se líbáme, ale nemilujeme

až pláčeme, ale vlastně nevíme proč 

a přitom by to bylo tak krásné

i já se přiznám 

naposledy jsem odbyl modlitbu na hrobě

protože jsem chtěl být co nejdříve s tebou v posteli

a o ten čas ti prodloužit tu dobu, kdy mu nejsi přítomna

a co vidíš je okamžik za okny z druhé strany, zamlžených tvým těžkým dechem

tam nevstoupím, dokud nedokončím Otčenáš 

a mé tělo neopustí duše všech slov, v nichž jsem živ 

když loučení tolik podobné pěně u břehů svojí špínou

je součástí návratu 

bez nějž bychom nikdy neporozuměli smrti 

která jediná ví jak je to dál