Dějství Páté: Podivná událost v Normandii

„Tak to kecáš, Hansi !!! “, obořil se nevěřícně na něj Herold s ironickým úšklebkem,

„Co to bylo za lidi ?“, zeptal se polohlasně Victor stále hlídající dvůr otvorem ve zdi,

„To nevím. Ale vím, že vojáci je všechny postříleli. Možná to byli místní  pracující pro gang v podzemí a díky špatným podmínkám se nakazili nějakou infekcí“, Hans si o tom myslel daleko hoří věci, ale nebyl důvod proč jim to říkat. Mrtvých tu okolo bylo nad hlavu.

„Myslíš, že je krmili těmi ukradenými mrtvolami ?“, pokusil se Herold o černý humor. Nikdo se nezasmál.

Po chvíli ticha se Herodl zvedl a přitisknut na zeď se protáhl do vedlejší místnosti. Sešel do přízemí kde se dalo bezpečně se vymočit. Pozoroval pár mrtvých ležících kousek od něj. Přemýšlel, jestli je možné, aby se mrtvý vrátil k životu. Tahle myšlenka ho nikdy před tím nenapadla. Pořádně ho začala děsit, vždyť celé město bylo plné mrtvých. Dřepl si blíže k jednomu v německé uniformě a píchl do něj kvérem. Kus studeného masa leželo bezhnutě. „Kdo je jednou mrtvý, tak je z kola ven navždy.“, procedil Herold mezi zuby a prošacoval jej jestli nenajde cigára. Pomačkaná krabička s nápisem Eckstein s posledním pěticigárem byla pokladem. Vyklepal z něj žváro a zapálil si. Jeho oči prolétly po zeleném obale. Dole bylo psáno Rauchen Gefährdet die Gesundheit.

Vrátil se zpět nahoru. Hans měl nějaké připomínky, že poflakování se kolem je nebezpečné. Herold se ho zeptal co ten nápis znamená a přelouskal jej s americkou výslovnosti.

„Kouření ohrožuje zdraví“, odpověděl Hans,

„Tak vidíš, když mě nesejmou oni, tak tohle určitě. Co je horší ?“, sarkasmu byl lékem pro Heroldovu duši, „Co dělá náš zločinec?“.

„Nemůžu ho zaměřit. Nevím co tam dělá. Asi má v kalhotech vystrčit hlavu. Sere mě.“, Hans měl toho vyčkávání taky plné zuby. Sychravá zima se zakousávala do kůže, klouby brněly od dlouhého ležení bez pohybu.

„Rojken Gefrdet du Gezundhej !!!“, zařval Herold do oka tak silně, že se rozkašlal a rozesmál se zároveň. Hans po něm hodil káravé oko.

„Sory kámo, sedíme tu s ním půl dne a ještě jsme si nepokecali“, řechtal se Herold.

„Mein frenn !! Leg die waffe nieder und komm mit händen hoch aus !“, zařval tentokrát Hans připravený střílet. Herold měl pravdu. Seděli tu už půl dne. Bylo třeba to ukončit.

„Nie, du Verräter ! Du schieß in eigenen reihen ! Verdienst den Tod !“, ozval se skřípavý hlas z protějšího okna. Vypálil na to dávku kulek, které poletěli oknem kolem nich.

„Tohle bude nějaký mlíčňák. Slyšel jsi jak mu přeskakuje hlas ?“, řekl Herold Hansovi, ten kývl na souhlas.

„Sein nicht dumm ! Hör mich zu ! Du bist noch junge, du must nich sterben ! Leg die waffe nieder und komm mit händen hoch aus ! “, Hansova přesvědčovaci taktika byla marná,

„Nein ! Ich diene meinem Land und unserem Führer. Niemand hast euch here nicht eingeladen !“, voják vypálil opět několik ran naslepo a Hans palbu opětoval. Strhla se na moment malá přestřelka.

„Tohle nemá cenu. Proběhnu barákama a sejmu ho ze zadu“, navrhoval Herold,

„Ne, to je příkaz !!“, zavelel Hans,

„Tak to zkusím z půdy. Střechy jsou děravé, možná půjde odtama ho dostat.“, Herold byl rozhodnut dostat nepřítele hned teď.

„Dobrá. Buď opatrný. Doufám, že tu další snajpr není...“.

Padající soumrak ztěžoval lepší viditelnost. Jestli ho nedostanou před úplnou tmou, tak to bude velký problém. Herold vyběhl na půdu. Z jednoho místa byl vidět pouze kousek vojákovi nohy. Stačilo by jen zranění, které by znemožnilo jeho další střelbu. Pak přeběhnout do protějšího baráku a jde se na večeři. Opatrně odstranil pár kousků krytiny, aby si otevřel větší výhled. Potřeboval, aby se chlápek trochu natočil do okna. Bylo vidět jak se třese. Jestli chladem nebo strachem těžko říct. Stačilo jen trochu, aby se vyklonil.

Do Heroldových uší, přivyklých na ticho zničené ulice a šelest větru, doletěly tóny melodie. Hned si to neuvědomil, soustředěný na svůj cíl. Melodie ale sílela. Nešla po větru, ale proti větru. Odvážil se více se vyklonit přes díru ve střeše. Nic neviděl. Melodie byla moc příjemná, hraná na flétnu. Veselé tóny poskakovali po rozbitých zdech domů v ulici a Heroldovi to připomínalo jedno slunné odpoledne strávené na pouti s Rebekou, kde pozoroval krásnou majitelku střelnice, s kterou pak skončil večer v její maringotce. Tak se zamyslel, že přestal vnímat vojáka v okně.

Hansovi oči těžkly. Měl chuť to tu zabalit. Měl chuť vylézt na ulici, vytáhnout toho klacka z naproti a zfackovat ho jak malého spratka. Únava dělala své dílo a líbivé tóny flétny ho pomalu unášely do kraje snů.

Německý klučina byl promrzlý na kost a hladový. Dva dny nic nejedl a teď tu musí sám bez jednotky a velitele ukázat oddanost svému národu a vůdci. Třepal se zimou a strachem zemřít. Slzy měl na krajíčku, ale ty nepřipadaly v úvahu. Německý voják nezná únavu ani lítost s nepřítelem. Tóny flétny mu připadaly jako volání jeho mámy k obědu. Byly tak jemné a hřejivé a přitom v rázném pochodovém rytmu. Zvědavost byla silná než strach ze smrti. Možná, že to jeho vítězná strana kráčí ulicemi a ohlašuje konec války. Možná, že Vůdce zvítězil a teď to dává svým bojovníkům najevo touto krásnou německou melodii.

Píseň naplnila ulici i vzduch nad ní. Pronikala chladným větrem i zdmi domů a prohřívala je svým barevným teplem, svým snovým obrazem o věčné blaženosti a míru.

Zazněl výstřel. Jeho zvuk se však ztratil ve flétnové melodii jako v nadýchané peřině. Německý voják se svezl přes parapet okna a jeho tělo dopadlo na kopu cihel pod domem. Herold uvolněným krokem sešel dolů k Hansovi. Posadil se k oknu a probudil jej. Hans zatřepal hlavou. Zamířil na protější okno a vystřelil.

Herold pomalu ospalým hlasem řekl Hansovi: „Už je to hotovo, Hansi Helbigu Mellrowe..“,

„Dostal jsi ho ?“, ospale se zeptal Hans,

„Už to maj všichni za sebou...“, pronesl Herold.

Poplácal Hanse po zádech a opřený o parapet se vyklonil ven. Hans nic nechápal. Měl moc příjemný sen, že kterého byl právě probuzen. Vyklonil se taky z okna nedbajíce nebezpečí, které předtím hrozilo. Na konci ulice šel dav lidí. Pomalu, nespěchající. První před němi šel vysoký chlap v šedém plášti s kapucí na hlavě. Hrál na dlouhou příčnou flétnu. Hrál a kráčel vpřed. Za ním šel zástup lidí ve vojenských uniformách i v civilním oblečení. Šli tiše za ním, nikdo se nepředbíhal, nikdo do nikoho nevrážel.

„Hansi, vidíš to taky ?“, optal se Herold příjemný hlasem, který nebyl u něj zvyklý.

„Jo, vidím, ale netuším co se děje...“,

„Oni jdou za ním jak ovce...“,

„Hmm....mě se líbí ta melodie, co tobě ?“, Hans zasněně koukal vzhůru do šedé oblohy,

„Hansi, a proč ti lidi byli zavření v té díře? “,

„Já si myslím, že to byly ty ukradené mrtvoly, Herolde, ne živý lidi.“, Hans se usmál na Herolda a položil mu přátelsky ruku na rameno.

„A je to nebolí ? “, Herold ospale pozoroval ulici, kde se mrtví probouzeli a přidávali se k procházejícímu davu vedených Flétnistou, „Ale hraje krásně...“, povzdechl si Herold.

Flétnista prošel i pod jejich oknem. Šel stále klidně vpřed, neohlížel se ani vpravo ani vlevo, neustával hrát. Německý voják, kterého před chvíli sejmuli se taky postavil, oprášil si uniformu a přidal se k ostatním. Herold s Hansem to mlčky pozorovali dokud si nevšimli, že i jejich mrtví parťáci v místnosti stávají a odcházejí. Holanďan jako první, za ním Buzz a za ním Victor. Taky si oprášili uniformy a srovnali čepice na hlavách. Důstojně odcházeli. Ve dveřích se Victor na okamžik zastavil a podíval se na Herolda.

„Už je čas, Brácho ?“, zeptal se Herold,

„Ano, už je čas...“, odpověděl Victor.   

Rozloučili se tak bratři svým dávným heslem, které dokázalo ukončit každé jejich dovádění.

KONEC