Naslouchal jsem ti když jsi ztracena v čase milování zapomněla na sebe a znělo to z tvé výšky znělo to jako, ať žije Stalin jako volání z prvního máje tolik v tom bylo strachu a rozkoše jež jedna sousedí v druhé a světlo onoho okamžiku bez cest, které hrozilo zalknouti nás stíny vrhlo krajinu na dno pokoje v ní řeky, vítr, hlína a nebe nesoucí ptáky kamsi nad křídla i žlutý prach Van Gogha na rtech ženců jímž my se objímáme, až za barvy jaké jsme schopni vidět vločky tančící na špičkách jako primabaleríny spojeny tichem do šedi tohoto odpoledne po vteřinu pódia tváří obrácených k nebi jsou věčností, jež jako jediná zůstává i poté co pohlédneme k zemi do psích stop a na ztracené klíče, které tak prokázaly zbytečnost toho co je třeba odemykat a naopak a tak i já jen zavřel jsem oči a hledal se
|