Limity, příběh, slova

autor: Medea

Teprve srpen, osvětlený stín předbíhá pohyb,

jenom asfalt si zachovává tvar.

Stromy, skládka, ještě včera potřebné krámy a

napůl shnilá rajčata – mlčenliví druhové

nečinně přihlížejí. V tom všem je svíravý postoj

jeho očí, v autobuse ti přišly k zešílení

krásné, teď halí tě do promítacího plátna. Adriano,

skutečná ve své paralýze (vidíš se rozkrokem načínat na mizernou story),

vychládající jak střecha za soumraku,

přitom ještě po poledni rozpálená žárem léta.

Nezbývá než

vyříznout ten předobraz,

nahmátnout svůj vlastní pulz, odnést si ho domů;

je ještě jedna možnost: – je zvláštní,

jak málo stačí… Nejde přece o to přežít za zvuku pukajících ňader,

ale podržet se ve své dlani, vzepřít se. V poslední chvíli

stačí, aby zaštěkal pes, náhoda coby vzácnost šafránu

rozsvítila, otevřela okno

a možná jen rychlonohá zvědavost:

Čí dívčin křik pleskající do tváří

dere se to dovnitř?

Hra strachu a milosrdného světla

nabývá na intenzitě, je vysvobozující a matoucí, co v poslední chvíli

slyšíš se říkat ze tmy: vezmu tě do úst…

Taky léčka, na pozadí lesa přimalovat rtěnkou moment

překvapení, otevírá dveře

k úniku, tvá smělost je triumf.

Adriano, ty jsi náhodný dotek u vedlejšího stolu a já jsem ty,

ale není žádné my;

mohu jen naslouchat hlasu ze svého středu:

Zkušenost, ponaučení či jako by život teprve započal

měnit téma,

stáváš se uměním,

někde mezi úsměvem a tváří určenou pro veřejnost.

Čím méně se o tom mluví, tím lépe, prý…

Šnek a beruška autor: vomi

Vleče se vleče autor: jeremy

Muzikanti  autor: jxr

Osvětlování autor: Sadaf

Řecký stařík Autor: Alice

Zahradní scenérie Autor: Gogin

Neboj se světla Autor: Thumb

Zhušťovací bod Kádár(cyklus) Autor: Whispermoonlite

Zhušťovací bod Kádár(cyklus) /horizontální porucha jazyka/ ***váhání má sílu stěny z pudinku i DNES: pečeme štíhlé vdovy - ale já nemůžu, mám zaracha lapačka, vyrážečka – kde jsou betony? palubní lístek do dělohy za chvíli bude fotbal, zápas s Kádárem naděje?   zlomit si obě nohy na invalidním vozíku, objet svět otestovat lyžařské vázání - nevšiml jsem si lidského šašliku cestou do poroby, a tak mrzne závin prohlášený za kulturní památku v hlíně pod hradbami – esoterik z plátků rožmberské růže, složité origami /vzkaz mladší generaci/ ***tak si na mě sáhni v bílých rukavičkách ať tvoje rameno, hochu, zcepení nikdy nepoužívej slovo řemdich mezi nově zvolenými ještěry naplněn hnusem – hnus jsem – jdu ven! nezaneřval jsem na dveře dosud, tedy jsem venku, kde se dělá počítačové ticho - a vy, jak živi, tak zdrávi, používáte vidličky mládí v pytli s uhlobaronem, pečeným vrahem na nějž jsem dostal chuť u mrtvé babičky a na eurodotace pro speciální školy mám z vás radost, děti, posílám pusu Kádárovi dovedl hýbat kotletou – jíst příborem ale mozeček si musel šťourat sudlicí ušatou /polní soud/ ***říkali, že v něm může být namletá i bouda pro psa, tlustého jako Nezval, tak jsem se ozval: tady jsem – jdu ven! se smetím nehnu ani brvou, neškubnu provazem až na mě lafeta fekálií namíří narkomany a na polním letišti zarostlém náletem zazvoní bomby k přijímání rychle do krytu, vytoužené dámy červenou rukou vládnu vašim přáním do žlutých lázní chodit s Kádárem - Běžte tam raději umývat schody! ještěrky se houpou na lanech po viselcích emailová koule září nad Kladnem /chuť na maso/ ***čekám na lásku, ranní dávku z tisku opřený o sloup loveckého osvětlení myšlenky po viselcích houpou tramvajemi maso podobojí mlaská - Šli jsme do kostela, když mu praskla maska (v kanceláři honil pomyšlení – hoď oštěpem, kdo jsi beze změny) ukrást na oltáři, z jeho spodní strany, obraz Kádára, světlo věčné v očích, zločinecké mlýny melou učně klapou ve tmě u náplavky – bratra jsme vykostili sestru taky, myši se láskou pokakaly jede, drnčí a drkotá fiakr učňovského života - veze však něco krásného, co drtí šedesát megatun termonukleárních dětí

Rovinatá krajina autor: Fernet

Nesněží. Prší. Pes aportuje lány. Čas přestal platit.   ◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆   Vzduch z jarní pece svlažuje Jihovýchod. Koupám si srdce.   ◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆   Život je krásný s honcováním zajíců v pustých rovinách.   ◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆   V tom vánku je vše, co znamená náš prostor. Nikam jsem nedošel.   ◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆◆   Zvuk temné něhy. Bouřka? Zdálo se mi to… Spíš objímá Bůh.

Nejsem, než obličej autor: Kink   nejsem než obličej zdálo se mi – oči jak dobytče odrážím se v troubě a alobalu ve sněhu masových suflé v hostech a tvarech položených na stůl dokonce i v plastu snažím se vidět princeznu ale: jen něco divého v kukle   nejsem než obličej všechno jsme si spolu odbyli proboha bylo nám třicet! jeli jsme do masny pro kůži pro krev a koblihy potom hned na výčep vidím se táhnout sval do úsměvu v pípě a v klice       potřebuji poezii by otevřela dveře dovnitř do volnosti anebo ven do rohu když jako člověk člověk prostý prostý hmatu nemohu

Strýček Matyáš
autor: pavelskalicky
„Čau, měj se,“ zamával Tomášovi na rozloučenou kolega a dveře se za ním zabouchly. Tomáš byl tak zabraný do práce, že ani nestihl zareagovat. Pohledem na hodiny na stěně zjistil, že pracovní doba již skončila a on by se měl odebrat domů.
„Ach jo,“ povzdechl si a vypnul techniku. Častokrát se bavili u piva s kamarády o domácích poměrech a Tomáš zjišťoval, že je asi jediný, kdo se domů netěší.
„Nashle,“ rozloučil se s vrátným a vyrazil. Tomáš se svou ženou a třemi dětmi bydlel od práce asi deset minut pomalé chůze, cesta mu však vždy trvala déle. Důvod byl prozaický - prostě ho představa tepla rodinného krbu nelákala. Měl rád svou rodinu, děti však bohužel dorostly do puberty a ta s nimi mávala víc než dost. Po svém příchodu domů ze školy se stihly pohádat téměř do krve, a kdo jiný by měl jejich spory řešit než hlava rodiny. Tomáše tedy po příchodu domů nečekal hrnek horké kávy a papuče, ale dvě vřeštící dcery, naštvaný syn a žena se studeným obkladem na hlavě.
„Tatí, Tonda mi vzal knížku!“ zaslechl přes dveře hlásek své starší dcery Elišky, jakmile strčil klíč do zámku. „A nechce mi ji vrátit!“
„Ale to je moje knížka,“ odporoval Tonda mírně mutujícím hlasem. „Půjčil jsem ti ji a teď si ji beru zpátky.“
„To není pravda!“ přidala Eliška několik decibelů na hlasitosti. Tomáš potichu otevřel dveře a přemýšlel, jak ty ženské vycítí, že je za dveřmi. I když se plížil jako myška, nikdy se mu nedařilo proklouznout domů nepozorovaně. V obýváku obhlédl situaci. Jeho žena Bětka si sundala studený obklad z hlavy a šla připravit večeři. Na tu se Tomáš těšil, protože děti měly zacpané pusy a nemohly štěbetat, mlít, hádat se, vřeštět, nadávat ani vydávat jiné zvuky. Jejich ústa byla plně zaneprázdněna příjmem potravy a Tomáš si ty chvilky ticha opravdu užíval.
„To se neumíte normálně dohodnout?“ zaúpěl nešťastně, když si sedl na pohovku a hned se na něj sesypala hromada stížností. Najednou však uslyšel zvonek u dveří.
Nejprve si myslel, že mu jen zvoní v uších, o pár vteřin později ho však přes ten řev doma slyšel znovu.
„Ticho!“ houknul na děti, protože viditelně zvonění slyšel pouze on. „Někdo zvoní.“ Hluk na chvíli utichl, když jeho potomci zpracovávali tu novou informaci. Do ticha se zvonek ozval potřetí. Nikdo se neměl k tomu, aby šel otevřít, tak Tomáš s povzdechem vstal z pohovky a vydal se ke dveřím.
„Kdo by to tak mohl být?“ přemýšlel cestou. „Půl osmé večer, všichni koukají na televizní zprávy, že by to byl nějaký otravný obchodník?“ Podíval se kukátkem a naskytl se mu zajímavý pohled. Za dveřmi stál celkem slušně oblečený muž v jeho věku, vedle kterého stál velký, ale opravdu velký kufr. „Kdo to jen může být?“ Otevřel dveře a s tázavým pohledem se na návštěvníka zadíval. Tomu se na tváři rozzářil široký úsměv.
„Ahóój,“ zahlaholil zvučným hlasem a hned Tomáše srdečně objal. „Tomáši, já tě tak rád vidím. I Alžbětku. Tohle bude určitě Toník, ty jsi ale vyrostl. A támhle je Eliška a Anežka. Jak se máte, rodinko?“ Propustil Tomáše ze svého medvědího objetí, popadl svůj obří kufr a hrnul se dovnitř.
„Počkejte, počkejte,“ brzdil ho Tomáš. „Řekl byste mi laskavě, co jste zač? Nějak si nepamatuji, že bychom se někdy viděli.“ Návštěvník na chvíli oněměl a ve tváři se mu objevit neskrývaný úžas.
„Vy si na mě nepamatujete?“ vypravil ze sebe konečně. „No je pravda, že už je to dlouho, co jsme se viděli naposledy. Já jsem přece váš strýček Matyáš, který se odstěhoval do Ameriky. Ale teď už dost povídání, pojďte dál, přivezl jsem vám nějaké dárky.“ Skopl rychle z nohou polobotky a zmizel v obýváku. O zlomek vteřiny později Tomáš u otevřených dveří osaměl. Zadíval se na jmenovku na dveřích a četl: „Anežka, Eliška, Antonín, Alžběta a Tomáš Novotní.“
„Není divu, že zná naše jména,“ povzdechl si v duchu a pomalu dveře zavřel. „Ale aspoň nebudu muset dneska řešit ty dětské spory,“ snažil se na nečekané návštěvě najít něco pozitivního.
V obýváku už to žilo. Anežka držela v náručí panenku, Eliška si oblékala fialový svetřík, Tonda zkoumal lesklý model Ferrari a Bětka si prohlížela nějakou knížku plnou barevných fotografií.
„Tak kde jsi, člověče?“ zaburácel zase strýčkův hlas a před Tomášem se objevila neoznačená zažloutlá krabička. „To je pro tebe. Něco speciálního,“ ztišil strýček trochu hlas. Tomáš krabičku opatrně otevřel a usmálo se na něj několik doutníků. „Pravá Havana,“ usmál se strýček a očekával pochvalu.
„Děkuju, ale já nekouřím,“ namítl Tomáš nesměle, aby dárce neurazil. Strýček Matyáš se opět zatvářil překvapeně.
„Ty už jsi s tím přestal? Tak to ti chválím. Je to hrozný zlozvyk.“
„Ale já jsem nikdy nekouřil. A doutníky už vůbec ne,“ bojoval Tomáš dál za svoji pověst nekuřáka.
„No tak to někomu můžeš nabídnout jako dárek,“ zašeptal strýček. „Já třeba mám doutníky rád. Děkuju,“ vzal si jeden z otevřené krabičky. Tomáš tedy radši krabičku zavřel a podíval se po své rodině. Bětka mezitím dodělávala obložené chleby k večeři. Strýček potom během pojídání chlebů vyprávěl úžasné příhody z Ameriky a všichni žvýkali a napjatě poslouchali. Čas plynul a najednou byla noc a děti se chystaly do postele. Strýček si prohlédl všechny pokoje, a protože se neměl k odchodu, Bětka mu ustlala na gauči v obýváku. Všichni si popřáli dobrou noc, světla zhasla a v bytě se rozhostilo ticho. Tomáš ležel v posteli s otevřenýma očima a poslouchal pravidelné oddychování své ženy. Čas od času se po stropě proběhly stíny od světel projíždějícího auta, Tomáš ale nemohl spát. Pořád mu vrtal hlavou ten podivný strýček. Vzpomínal, kdo z jeho rodičů mohl mít tak zvláštního sourozence. Nakonec však nic nevymyslel a tak radši usnul.

Ráno probíhalo všechno jako obvykle s jediným rozdílem - přibyl další stupeň chaosu. Tomáš s Bětkou na sebe mrkli a beze slova se shodli, že nechat strýčka doma samotného nechtějí. Tomáš si z manželčina výrazu přečetl, že ho má vyšoupnout on a radost z toho neměl. Strýček však poděkoval na snídani a začal se oblékat sám.
„Musím si něco zařídit venku,“ prohodil k Tomášovi, když viděl otázku v jeho obličeji. „Ale nebojte se - ve tři hodiny jsem zpátky jako na koni.“ Tomáš si oddechl, že se mu ten nepříjemný úkol vyhnul, neměl ale velkou radost z toho, že přijde z práce a strýček tu ještě bude. Hodiny však nemilosrdně ukrajovaly vteřiny a minuty, tak radši popohnal rodinu a vyrazili za svými obvyklými povinnostmi.

Když Tomáš dorazil do práce, nějak se nemohl dostat do svého obvyklého tempa. Pořád mu vrtal hlavou ten neobvyklý příbuzný, který mu přivezl ty zbytečné doutníky z ostrova svobody. Bylo to ale zvláštní, práce mu šla od ruky mnohem lépe a rychleji. A odpoledne se přistihl, že sleduje čas a připravuje se na odchod domů.
„Ty seš dneska nějak brzo doma,“ přivítala ho Bětka. Nebylo divu. Vyrazil mezi prvními a cestou se neloudal. Když otevřel dveře, nevítal ho obvyklý řev. Překvapeně se rozhlédl po bytě a uviděl neobvyklou idylku. Děti spořádaně seděly na pohovce a poslouchaly nějaké strýčkovo vyprávění. Nepraly se, nehádaly, jen visely strýčkovi na rtech a hltaly každé jeho slovo. Tomáš se podíval tázavě na Bětku a ta se jen usmála.
„A úkoly už mají také hotové,“ dodala a tím Tomáše úplně odrovnala. Jeho děti a úkoly bez odmlouvání mu prostě nešlo dohromady. Strýček k němu zvedl hlavu a po tváři mu přeběhl lehký náznak úsměvu. Tomáš se s ním přivítal o poznání srdečněji než včera a když pak po příjemně stráveném večeru usínal, pomyslel si, že tohohle strýčka mu snad poslalo samo nebe.

Po několika dnech si změny všimli i kolegové v práci. Tomáš jim s úsměvem vyprávěl o strýčkovi Matyášovi z Ameriky. Jak nejprve jeho hlučné děti zaujal svým vyprávěním a poté je nenásilnou formou začal učit, jak se mají chovat.
„Nechtěl bys nám toho strýčka půjčit?“ zeptal se jeden ze spolupracovníků se smíchem. Za úsměvem ale Tomáš z jeho tváře četl, že to myslí vážně. Vůbec by se nezlobil, ba naopak. Bral by ho všemi deseti. Strýček Matyáš ale nebyl na prodej. Ani na půjčení.
Ten večer se Tomáš přitulil k Bětce.
„Řeknu ti, ten tvůj strýček je hotový poklad.“ Bětka se posadila na posteli a upřela na něj nechápavý pohled. Tomáše pojala zlá předtucha a vzpomněl si na jeden starý vtip. Podivínský strýček terorizoval rodinu a až po jeho smrti se ukázalo, že to vlastně nebyl jejich příbuzný. Radši Bětku umlčel polibkem a rychle toto téma opustil.
Ráno u snídaně však panovala divná atmosféra. Strýček byl zamlklý a jeho nálada se přenesla i na ostatní. A když děti s Bětkou vyrazily do školy, položil Tomášovi ruku na rameno.
„Je čas abych se rozloučil,“ řekl mu tichým hlasem. „Rád jsem tady s vámi pobyl, ale musím zase dál.“ Tomáš se zarazil. Že by strýček slyšel nebo tušil, o čem se včera s Bětkou bavili? Nebo mu to Bětka řekla?
„Ale strýčku,“ snažil se mu odporovat, ten ale naznačil, že o tom nemá smysl diskutovat. „Přijedete nás aspoň znovu navštívit?“ zeptal se Tomáš tiše, když ho pozoroval, jak zavírá svůj ohromný kufr a obouvá polobotky. Vzhlédly k němu modré oči, ve kterých bylo vidět překvapení.
„Možná,“ odtušil strýček a podal Tomášovi ruku. „Kdo ví.“ Usmál se, vzal do ruky kufr a zaklaply za ním dveře. Tomáš chvíli stál jako opařený a nemohl ten rychlý odchod rozdýchat. Pak vzal do ruky mobilní telefon.
„Ženo, strýček odešel,“ řekl místo pozdravu, když to Bětka zvedla. Na druhé straně se rozhostilo ticho.
„To je ale škoda,“ odvětila po chvíli, když už si Tomáš kontroloval, jestli hovor nevypadl. „Měla jsem ho docela ráda.“ Tomáš se chtěl zeptat, jestli s ním ráno nemluvila o tom večerním rozhovoru, její dovětek mu však odpověděl.
„Prý nás možná přijde navštívit,“ ukončil hovor jedinou pozitivní zprávou, kterou měl, a vyrazil do práce. Po příchodu do zaměstnání usedl ke stolu, ponořil se do svých úkolů a na špatnou náladu z rána rychle zapomněl. Cestou z práce si pak zase na strýčkův odchod vzpomněl a dostal nápad.

„Rodino, jsem doma!“ zavolal z předsíně, protože ho nevítaly řvoucí děti. Je pravda, že si rychle hlučnému vítání odvykl, po strýčkově odchodu ale přece jenom očekával návrat do starých kolejí. Ten se však nekonal. Bětka s dětmi seděla u stolu v obýváku a hráli karty. Hlavu rodiny a živitele jen krátce pozdravili a pak zase sklopili svůj zrak k rozehrané partii.
„To je úplně ideální,“ pomyslel si Tomáš a odešel do ložnice. Ze skříně vytáhl dalekohled a začal prohledávat okna protějšího paneláku. Čas plynul a hledání nepřinášelo požadované ovoce.
„Večeře!“ zavolala Bětka a Tomáš se s povzdechem chystal odložit dalekohled, když ho najednou zaujala známá scéna. Po chvíli pozorování se otevřely dveře a přistoupila k němu manželka.
„Večeře je na stole,“ řekla mu trochu netrpělivě. Tomáš jí podal dalekohled.
„Páté patro, čtvrté okno zleva,“ dodal na vysvětlenou. Bětka přiložila optický přístroj k očím a po chvíli hledání našla to správné okno. A zalapala po dechu.
„Ale to je přece,“ zašeptala a Tomáš přikývl.
„Dokonce vím, kdo tam bydlí,“ vzal do ruky svůj mobilní telefon. Bětka pozorovala, jak zamračený muž v protějším domě vzal přístroj a přiložil ho k uchu.
„Tady Tomáš Novotný, zdravím vás, sousede,“ slyšela Tomáše telefonovat. „Mám na vás prosbičku. Koukám, že máte na návštěvě strýčka Matyáše. Mohl byste mu prosím vyřídit, aby k nám přišel v neděli na oběd? Že se na něj moc těšíme.“

MUDr.Vágner
autor:lada34
   Seděla jsem na lavičce, čistila, třídila a krájela houby. Ten rok jich bylo daleko více než poslední léta a tak jsem měla opravdu plný koš. Slunce se pomalu sklánělo nad obzor a trochu se i ochladilo. Vklouzla jsem do svetru a odložila nůž. Vzpomněla jsem si na příhodu, která se odehrála před několika lety.

            Bylo krásné a teplé září. Vnoučata musela do školy a tak jsme zůstali s mužem na chalupě sami. Jen ve dvou chatách na druhé straně osady zůstali nějací starší manželé, jinak zde nebylo živáčka. Uprostřed týdne nás s mužem napadlo, že brzo ráno pojedeme na houby.

 Vstali jsme kolem páté a v šest jsme již jeli naší Škodou100, do asi deset kilometrů vzdáleného lesa. Zaparkovali jsme na kraji u silnice, nazuli holínky a vyrazili. Hub bylo málo a po hodině běhání po lese, jsme měli sotva tak na smaženici. Sedli jsme si na klády s tím, že si trochu odpočineme a já jsem vyndala z košíku svačinu. Muž odmítl se slovy, že mu není nějak dobře a posadil se pod strom. Ani jsem si nevšimla, z které strany k nám přišel šedovlasý starší muž. Pozdravil a zeptal se, jestli rostou. „Je jich málo a jsou daleko od sebe“, snažila jsem se zažertovat. V tom jsem si všimla, že můj muž je bledý jako stěna a špatně dýchá. Stařík mi jen řekl, že je doktor Vágner a hned k němu přiskočil a rozepnul mu košili a přiložil ucho na hruď. „Máte vodu“, houknul na mne přes rameno a nespustil z muže oči. Podala jsem mu láhev s minerálkou, on sáhl do kapsy u saka a podal mu prášek. „To je acylpyrín“, řekl a podržel manželovi u úst láhev.  Pak jej položil do trávy, smotané sako mu položil pod hlavu. „Běžte k silnici a zastavte první auto, které pojede. Tudy je to asi dvě stě metrů“ a ukázal na pěšinu mezi stromy. Běžela jsem, jak jen jsem mohla, ale připadalo mi věčnost, než jsem doběhla k silnici, zastavila auto a požádala řidiče o pomoc. Když jsme se vrátili na palouk, prováděl zrovna doktor Vágner masáž srdce a umělé dýchání. Teprve teď jsem začala brečet a třást se. Asi po dvou minutách přestal doktor s umělým dýcháním. „Teď ho musíme dostat k silnici“ řekl. Mladšímu řidiči ukázal, jak má muže nést za hrudník a já a doktor jsme ho nesli, každý za jednu nohu. Cestou k silnici jsme několikrát museli zastavit. Já jsem už nemohla a doktor toho využil ke kontrole manželova dýchání. Konečně jsme byli na silnici. Než jsme vymysleli, jak dostaneme muže do nákladního auta, zastavila u nás náhodně sanitka. Doktor Vágner se představil a vysvětlil, co se stalo, že si myslí, že je to srdeční příhoda a co s mužem vše dělal. Doktor ze záchranky mu poděkoval a se zapnutou houkačkou vyrazili do nemocnice. Poděkovala jsem doktoru Vágnerovi i já a ten se jen usmál a řekl mi, že věří, že to dobře dopadne. Podal mi svoji vizitku a rozloučil se. Řidič z náklaďáku se nabídl, že mne do nemocnice doveze. Za další půlhodinu jsem již nervózně přecházela po chodbě v nemocnici. Trvalo neskutečně dlouho, než se otevřely dveře a vyšel vysoký starší lékař v bílém plášti. Představil se jako primář Marek a vyptával se, co a jak bylo. „Ten doktor v lese v podstatě zachránil vašemu muži život“, řekl „a jak že se jmenoval“. Vytáhla jsem z kapsy zažloutlou vizitku. Primář si ji přečetl, významně se na mne podíval a zeptal se mě, jak doktor Vágner vypadal. Menší, šedovlasý trochu napadal na pravou nohu. A neměl jizvu na pravé ruce. Měl, přikývla jsem, vy ho znáte. „Milá paní, pan doktor Vágner zemřel před pěti lety na infarkt při sbírání hub. Bohužel byl v lese sám a neměl mu kdo pomoci. Našli ho lesní dělníci až druhý den“. Pokrčil rameny, vrátil mi vizitku a položil mi ruku na rameno. „Ať to byl kdokoliv, zachránil vašemu muži život“. Rozloučil se a odešel.

                    Dlouho jsem o tom nepřemýšlela, hlavně že muž žije. Musela jsem ještě zařídit odtažení nebo spíš převezení naší Škody, která dosud stála u lesa. Mladý řidič z nákladního auta na mne stále ještě čekal, a protože za mužem mne ten den stejně už nepustili, odvezl mne a pomohl mi se svým švagrem převést auto domů. Překvapilo mne, že odmítl nabízené peníze, popřál mi, ať vše dobře dopadne a odjel.

           Netrvalo dlouho a muž se z nemocnice vrátil. Byla jsem moc ráda, že to takhle dopadlo, ale muž nechtěl o doktoru v lese vůbec mluvit. Nějak se změnil. Nikdy toho moc nenapovídal, ale co se vrátil z nemocnice, nemluvil téměř vůbec. I syn si toho všiml, když o vánocích přijel s rodinou. Jenže jsme s tím nemohli vůbec nic dělat.

           Přišlo jaro. Ani mne nenapadlo, že bych muži připomněla chalupu. Pojednou začal sám. Marie co kdybychom jeli na chlupu, alespoň na víkend. Myslím, že jsem už natolik v pořádku, že bych si na to troufl. Byla jsem moc ráda, i když jsem věděla, že v pořádku je již několik měsíců, tak jsem jen jako váhala, jestli opravdu můžeme jet. Určitě a moc se těším, řekl pojednou a vyrazil do garáže připravit auto. Věděla jsem, že je zpátky, takový jako býval.

          Sotva jsme dorazili na chalupu, tak mi pomohl vyložit věci a že musí obejít okolí a zmizel. Byla jsem ráda, že má tolik elánu, ale trochu jsem znejistěla, když se nevracel ani po dvou hodinách. Vyšla jsem z chalupy a vidím, jak v dálce mašíruje po cestě ze vsi. Ty jsi byl ve vsi, zeptala jsem se. Jó, odpověděl, musel jsem si něco zařídit. A bylo vidět, že dál se o tom nehodlá bavit.

           Bylo to někdy kolem poloviny května. Byli jsme opět na chalupě a rozhodli jsme se, že pojedeme na nákup do obchodního centra v Plzni. Cesta vedla kolem míst, kde jsme byli před rokem na houbách. V klidu projíždíme lesem a mlčíme. Pojednou se u silnice objevil cyklista a usilovně se nás snažil zastavit. To jsme už také viděli nehodu. V příkopu ležela motorka a na krajnici obvázaný člověk. „Viděl jsem to na vlastní oči“, vykládal cyklista. „Vběhla mu pod motorku srna“. „A kdo řidiče obvázal“, zeptala jsem se. „Ale přišel nějaký houbař, byl to doktor a poskytl mu první pomoc. Vágner se jmenoval“.  Manžel se na mne podíval. Řidič motocyklu byl při vědomí, ale nemohl se moc hýbat. Teprve teď jsem si všimla, že je to ten mladý řidič, který před rokem pomohl nám. Naložili jsme ho s pomocí cyklisty a vyrazili jsme do nemocnice. Teď poznal i on mě. „To je ale blbá náhoda, co“. „Hlavně že to dopadlo takhle, řekl manžel a co doktor Vágner“. „Je to neuvěřitelné, že tu byl takhle brzo a zastavil mi krvácení. Sám bych to nezvládl“. Manžel se pousmál, „Až budete zase běhat tak mne vyhledejte, mám takový nápad“. Ale to jsme již byli v nemocnici.

         Netrvalo to ani měsíc a před naší chalupou zastavilo a zatroubilo auto. Vyšli jsme ven a z auta se soukal náš mladý řidič. Vlastně teď už víme, že Petr. Sice ještě se sádrou ale přijel. „Vím, jak to bylo“, hulákal místo pozdravu. „Dobrý večer“, opravil svoji nedočkavost. „Co víte“, zeptal se manžel. „No jak to bylo s vámi a se mnou a s tím doktorem Vágnerem. Taky vím, že jste mu nechal udělat desku“. Teď jsem se podivila zase já. „Jakou desku?“, zeptala jsem se. „Ále“, řekl manžel, „moc jsem o tom přemýšlel a chtěl jsem do míst, kde se mu to stalo, dát takovou malou desku, jako poděkování.“ A jak to víte“, zeptal se Petra. „Ve vsi se to rozkecalo hrozně brzo. A já se chci připojit a přidat půlku. A také jsem zjistil od hajného Vránka, kde to přesně bylo. A představte si, že v těch místech a pod tím stromem co vám.“

         A tak v červenci toho roku já, manžel a Petr se svou manželkou, jsme na onen strom, přidělali gravírovanou mosaznou desku, na památku doktoru Vágnerovi.

            Petr se ženou k nám od té doby občas o víkendu zajdou. Petr je sice mladší než náš syn, ale manžel mu brzo nabídl tykání. A i když o tom s mužem již nikdy nemluvili, zdá se, že je váže nějaké zvláštní pouto.

Staromilství
autor: mhan175
Dům, který obýval pan Šénberk, nebyl podle mnohých dostatečným symbolem bohatství svého majitele. Hlavní budova prý měla být vyšší, přilehlá zahrada větší a vzdálenost do centra města kratší. Tyto nedostatky lidé přičítali majitelově bezuzdné šetrnosti. Pan Šénberk využíval výhradně městskou dopravu, aby si neopotřeboval své beztak již staré auto, a obleky, které nosíval, byly tak letité, že už jednou vyšly z módy a znovu se do ní navrátily. Doma se Šénberk příliš nezdržoval. Většinu času trávil v zahraničí, a domů – či lépe řečeno do tohoto domu – jezdíval pouze za odpočinkem a blahodárným nicneděláním. Přesně tak tomu bylo, když se mu udála ona mrzutá příhoda, o níž chci vypravovat. Šénberk seděl toho dne v salónu a pomalými doušky upíjel čaj ze svého obvyklého hrníčku s kohouty, který byl už přes dvacet jeho nejoblíbenějším kusem nádobí v tomto i ve všech ostatních domech, které vlastnil. Potom co se napil, položil hrnek na stůl a vytáhl z kapsy od saka balíček hracích karet. Důkladně karty promíchal a začal vykládat jednu po druhé na stůl do úhledných řádků. Buď hrál nějakou hru určenou pro jednu osobu, nebo se pokoušel komunikovat se svým osudem. Byl tak zabrán do své činnosti, že téměř přeslechl hlasité klepání na dveře.

    Několik dlouhých vteřin trvalo, než si bušení v uších dokázal spojit s vnějším světem. Sluha měl ten den volno, musel proto jít příchozímu otevřít sám. Nazul si pantofle a nedobrovolným krokem se šinul ke dveřím. Než otevřel, zabušil nedočkavý návštěvník ještě dvakrát.

    Za dveřmi stáli dva muži, které Šénberk nikdy předtím neviděl. Jeden byl vysoký a směšně hubený, druhý podsaditý a s rybíma očima.

    „Kontrola bezpečnosti plynových spotřebičů,“ řekl poněkud strojeně vyšší muž, mávaje panu Šénberkovi před očima jakýmsi průkazem.

    „Já jsem si žádnou kontrolu neobjednal,“ odpověděl stroze pan Šénberk.

    „Kontrola se neobjednává,“ prohlásil kontrolor. „Ta přichází sama od sebe.“

    „Ale já jsem o žádné kontrole nebyl informován,“ odsekl pan Šénberk. „ Neohlášené návštěvy zásadně nepřijímáme. Přijděte znovu, až tu bude můj zaměstnanec. A nezapomeňte se ohlásit předem.“

    Pan Šénberk byl neústupný muž. Za šedesát sedm let úspěšného života se naučil chladně trvat na svém. Zpod dlouhého vousu mu vystupovala tvrdá ústa, která už nehodlala déle diskutovat s nechtěnými hosty. Chystal se zabouchnout dveře, avšak vyšší z mužů vsunul do dveří nohu, aby mu v tom zabránil. Pan Šénberk tedy znovu otevřel dokořán, aby drzému člověku vyhuboval. Nikdo se nesměl příčit jeho vůli, a už vůbec na tak neurvalým způsobem.

    „Zalez dovnitř,“ poručil mu vyšší z mužů, když znovu stanuli tváří v tvář, a aby dodal na přesvědčivosti svému hlasu, který jinak nezněl příliš důstojně, namířil na Šénberka pistoli, která se mu náhle objevila v ruce.

    Oba muži následovali pana Šénberka do domu. S hrůzou v očích sledoval majitel domu blátivé šlápoty, které zanechávali na koberci v předsíni. Když vstoupili do salónu, začali se oba nevítaní hosté kolem sebe rozhlížet jako malíři pokojů, kteří si přišli prohlédnout byt, jejž nutno vybílit. Chvíli bylo ticho, jen hodiny na zdi měřily pomalým tempem vlekoucí se vteřiny. Šénberk se neodvažoval promluvit a oba muži jakoby úplně zapomněli na přítomnost třetí osoby. Po chvíli nervózně pohlédli jeden na druhého. Nejspíš čekali, že bude salón nejbohatšího muže ve městě přeplněn zlatými, stříbrnými a – kdo ví – třeba diamantovými předměty, které lidé jejich druhu obvykle sbírají, aby je proměnili za peníze. Dle zmateného výrazu ve tváři se však dalo soudit, že obsah místnosti nenaplňuje jejich očekávání. Obývací pokoj byl zrcadlem skromnosti a šetrnosti starého muže, který se spokojí s jednou skříní, velkou knihovnou
a malým obrázkem na zdi. Vyšší muž Šénberkovi kývnutím hlavy naznačil, aby se posadil.

    „Nemusíš se bát,“ začal chlácholivě, „pokud se budeš chovat rozumně, vůbec nic se ti nestane. Nepřišli jsme tě zabít. Chceme se s tebou jenom podělit o trochu štěstí, kterýho ty máš přebytek a my nedostatek. Nechceme moc, spokojíme se i s málem. My jsme skromní. Narozdíl od tebe.“

    „Narozdíl od tebe,“ zopakoval muž s rybíma očima po svém kolegovi.

    „Správně,“ pochválil vyšší a nejspíš i chytřejší z obou mužů svého kolegu. „Narozdíl od tebe!“

    „Co po mně chcete,“ vykoktal ze sebe Šénberk.

    „Co bysme asi tak mohli chtít?“ zasmál se vyšší muž. „Peníze. Anebo nějaký cennosti. Rodinný stříbro, šperky, obrazy. Přišli jsme ti trochu ulehčit od starostí, který s sebou přináší nadbytek. Můžeš si myslet, že jsme něco jako prodloužená ruka sociální spravedlnosti.“

    „Ale já tady žádné peníze nemám,“ bránil se Šénberk. „Peníze ukládám do banky. Ani cennosti tu nikde nejsou. Už čtyři roky jsem vdovec a všechny manželčiny šperky jsem dal dceři. Co bych tu s nimi dělal?“

    „On tvrdí, že tu nic nemá, Alois,“ obrátil se vyšší lupič na svého nižšího kolegu a strojeně se zasmál.

    „Lžeš!“ zvážněl náhle a zamířil pistolí na Šénberka. „Buď mi okamžitě řekneš, kde máš peníze, nebo to zmáčknu.“ 

    Šénberk vždycky věděl, že pověsti o jeho bohatství kolují městem, okresem i celou zemí a že lidská závist bývá silnější než racionální uvažování. Občas slýchával, že všechny vodovodní trubky v jeho domě jsou ze zlata. Jindy zas lidé říkali, že se u něj na podlaze povalují stohy bankovek pocházející z pochybných kšeftů. Jednou mu jeden zbytečný člověk řekl přímo do tváře, že peníze, které doma ukrývá, pramení sice z legálních obchodů, ale ve skutečnosti nepatří jemu, nýbrž dělníkům, kterým špatně platí za tvrdou a poctivou práci v jeho závodech. Šénberk tušil, že si na jeho bohatství dělá zálusk mnoho podřadných lidí, přesto si nikdy nenechal v domě nainstalovat poplašné zařízení pro případ vloupání.

    „Musíte mi věřit, pánové. Žádné peníze ani cennosti tu v domě neukrývám,“ prohlásil rázně a napil se čaje ze svého oblíbeného hrnku s kohouty, poněvadž mu strachem vyschlo v hrdle.“

    Vyšší ze zlodějů zlostně kopl do stolu, až sebou Šénberk trhnul.

    „Vidíš to, Alois? Říkal jsem ti to. On by radši zhebnul, než aby pustil chlup. Pohlídej ho,“ zavelel svému kolegovi, předávaje mu pistoli, „trochu se tu porozhlídnu. Nesmí se ani hnout. Jasný?“

    „Jasný,“ přikývl horlivě Alois.

    Když vyšší z mužů zmizel v domě, zůstal Šénberk v pokoji sám se zlodějem s rybíma očima. Uběhlo takto více než čtvrt hodiny a hodiny tikaly pomalu. Chytřejší lupič se však stále nevracel. Šénberk vzal znovu do ruky balíček karet a znovu je začal skládat na stůl do úhledných řádků, jak tomu činil do příchodu zlodějů.

    „Co to děláš?“ vyjel na něj muž s rybíma očima. „Neslyšels, že se nemáš hýbat.“

    „To jsou hrací karty,“ ukazoval Šénberk zloději balíček karet. „Jestli chcete, ukážu vám kouzlo.“

    „Jaký kouzlo?“ zpozorněl muž s rybíma očima.

    „Vyberte si z jednu kartu a dobře si ji prohlédněte. Ale neukazujte mi ji.“

    Muž si vybral jednu kartu a pozorně si ji prohlédl. Možná až příliš pozorně.

    „Teď ji vraťte do balíčku.“

    Zloděj vrátil kartu do balíčku. Šénberk karty pořádně promíchal a vytáhl žolíka. Obrázek byl sice mírně poškozený, přesto však mohl člověk rozpoznat šklebící se tvář, zdeformovanou ironií. Na hlavě měl žolík šaškovskou čepici s rolničkami a na nohou kalhoty s jednou nohavicí červenou a druhou černou
a směšně obrovské boty s protáhlou špičkou.

    „Byla to tahle?“ zeptal se Šénberk a strčil zloději kartu až pod nos.

    „Byla,“ přikývl zloděj. „To by mě zajímalo, jaks to udělal.“

    „To vám bohužel nemůžu říct,“ odpověděl Šénberk, „vezměte si v domě, co chcete, ale nenuťte mě, abych vám prozrazoval svá kouzla. To opravdu nemohu.“

    „Chci to vědět!“ poručil muž s rybíma očima.

    „Dobře dobře, jen se nerozčilujte,“ uklidňoval ho Šénberk. „Řeknu vám to, hlavně zůstaňte v klidu. Jistě jste si všiml, že ty karty jsou už staré a trochu poškozené. Každá z nich má nějakou drobnou vadu. Tahle má například drobné škrábnutí vpravo nahoře,“ ukazoval zloději jednu z karet, „tahle má mírně přehnutý rožek. No a já znám každou tu kartu nazpaměť. Podle těch nejsubtilnějších rozdílů poznám jejich hodnotu, přestože nevidím jejich líc. Znám každý záhyb, každou tečku. Podíváte-li se pozorně na kartu, kterou jste si vytáhl, zjistíte, že je na jejím rubu nepatrná tmavá skvrnka – nejspíš od kávy.“

    Muž zamručel na znamení, že pochopil podstatu kouzla.

    Šénberk se znovu napil čaje ze svého hrníčku s kohouty a vyčkával návrat vyššího muže. Slyšel, jak zloděj pohybuje nahoře v pokoji skříněmi, jak freneticky práská zásuvkami, aby se pomstil jejich prázdnotě, jak buší pěstmi do stěny a vykřikuje přitom zoufalé nadávky. Nejprve zaznělo domem pár obscénních slov, jasně oddělených pauzami. Po několika minutách bezvýsledného hledání však začal zloděj chrlit sprostá slůvka v mnohem kratších časových intervalech. A ještě později, když už jeho trpělivost přesáhla všechny myslitelné meze, je začal mistrně spojovat ve věty, ba dokonce souvětí.      Asi po hodině marného pátrání se vřítil zpátky do salónu. Těžce oddechoval rozčilením a fyzickým vyčerpáním.

    „Nic jsem nenašel,“ zakřičel. „Vůbec nic.“

    „Jestli mi hned neřekneš, kde schováváš peníze, tak tě zabiju,“ obrátil se na Šénberka. „Slibuju, že tě zabiju!“

    „Nemyslím si,“ odpověděl Šénberk. „Dobře víte, že byste tím ničeho nedosáhl.“

    Zlodějova ústa se zkřivila nepopsatelným hněvem. Potom si zastrčil pistoli za opasek a vrhl se na Šénberkovu knihovnu. Bral jeden svazek po druhém a listoval jimi, hledaje nějaké ukryté nebo zatoulané bankovky. Prohledané knihy házel na hromadu, aby se nepletly s těmi, které ještě zbývalo projít.

    „Říkal jsem vám přece, že tu není nic, co by vás mohlo zajímat,“ opakoval Šénberk. „Nemám doma žádné peníze. Jen lidé, kteří nerozumí vznešenému umění investice, schraňují peníze doma v punčoše.“

    „Umění!“ zarazil se náhle vyšší zloděj a pohlédl na obraz zavěšený na zdi, který byl nehezkým, zato však zaručeně moderním ztvárněním podzimní krajiny. Po tváři se mu rozlil vavřínový úsměv.

    „Kolik myslíte, že asi dostaneme za ten obraz, pane Šénberk? Alois, sundej tu mazaninu, bereme ji s sebou,“ poručil méně chytrému z lupičů.

    „Za ten obraz nedostanete vůbec nic,“ odpověděl pan Šénberk, avšak z jeho hlasu byla cítit určitá nejistota. „Namalovala ho nebožka žena, a ujišťuji vás, že moje žena nebyla žádnou významnou umělkyní. Malovala jen tak pro radost, aby si zkrátila dlouhou chvíli, když jsem byl na cestách. Ujišťuji vás, že ten obraz nemá vůbec žádnou uměleckou hodnotu.“ 

    „Zase lžeš,“ houkl na Šénberka vyšší zloděj. Alois, podívej se na podpis dole v rohu.“

    „Nelže,“ odpověděl druhý zloděj, když sejmul obraz ze zdi. „Je tu podpis nějaké Šénberkové. A vzadu věnování: Mému muži. To bude asi pro Šénberka, ne?“

    „Hmmm, asi jo,“ odpověděl zamyšleně vyšší zloděj.

    „Ale mám nápad,“ zaradoval se po chvíli, přičemž zamrkal chytrácky na Šénberka. „Polož ten obraz na stůl, Alois.“

    Alois tedy položil obraz na stůl před Šénberka. Vyšší zloděj vytáhl kapesní nůž a přiložil jej k plátnu.

    „Možná že ten obraz nemá žádnou, jak ty říkáš, uměleckou hodnotu, ale vsadil bych se, že pro tebe nějakou hodnotu má, takovou tu jinou hodnotu… jak bych to řekl… sentimentální. Dobře mě poslouchej. Buď mi teď řekneš, kde tady v domě najdeme peníze, nebo to plátno rozřežu na tak maličký kousíčky, že už ho nikdy nikdo nedá znova dohromady. Co ty na to? Máš na výběr. Ale rozmýšlej se rychle, nebudu čekat věčně,“ řekl vyznamně, a na důkaz svých slov zabodl špičku nože do plátna.

    „Nechejte toho!“ vykřikl zděšeně Šénberk. „Nechejte toho, dám vám všechno, co chcete, ale nechejte toho.“

    „Konečně slyším rozumnou řeč,“ pochválil ho vyšší zloděj. „Poslouchám.“

    „Alcofribas Nasier,“ vydechl odevzdaně Šénberk.

    Vyšší zloděj na něj vrhl nechápavý pohled.

    „Peníze jsou v knihovně, ve svazku od Alcofribase Nasiera.“

    Muž s rybíma očima přiskočil ke knihovně a jal se hledat autora mezi knihami. Chvíli mu to trvalo, protože svazků v knihovně bylo hodně a zloději ušlo, že jsou uspořádány podle abecedy. Nakonec knihu vytáhl z police a otevřel ji. Nejdříve svůj objev zkoumavě prohlížel, neboť si nebyl jistý, zda bankovky tak vysoké hodnoty vůbec existují. Nakonec však usoudil, že nejspíš ano, a z jeho úst vyšel táhlý hvizd obdivu a úcty.

    „Kolik tam je?“ nahlížel zvídavě vyšší zloděj svému kolegovi přes rameno.

    „Dost na to, aby sis koupil nový auto,“ zasmál se muž s rybíma očima. „A já taky.“

    Vyšší zloděj spokojeně přikývl.

    „Víš,“ obrátil se pak na Šénberka, „já to říkám pořád. Není nic lepšího, než když člověk najde peníze.  S cennostma bývá obvykle problém. Člověk je napřed musí prodat, aby si mohl koupit, co chce. Tím se vystavuje riziku, že ho chytnou, protože ne na každýho překupníka je spoleh. Já to říkám pořád. Není nic lepšího než najít peníze.“

    „Děkuji za poučení,“ zabručel Šénberk. 

    „Žádnou jinou skrýš už tady nemáš?“

    „Zdá se vám to snad málo? Za ty peníze si můžete koupit nový dům, nové auto a bůhví co ještě!“

    „Nezdá se mi to málo. Uznávám, že tolik peněz člověk hned tak nevidí. Ptal jsem se jen tak pro jistotu. Anebo aby řeč nestála. Teď nás ale budeš muset omluvit. Kvůli tvojí lakotě jsme se tu zdrželi až moc dlouho. Teď jdeme s kamarádem do nějaké hezké hospůdky zapít úspěch. Možná že si připijeme
i na tvoje zdraví.“

    Nato lupič kývl směrem k muži s rybíma očima.

    „Ještě jedna věc,“ řekl Šénberk.

    „Co? Chceš nám snad říct, že máš někde poznačený čísla bankovek?“

    „Ne, to nemám,“ odpověděl po pravdě Šénberk a zvedl ze stolu balíček karet.

    „Vyberte si jednu kartu, dobře si ji prohlédněte, ale neukazujte mi ji,“ vybídl vyššího zloděje.

    Ten neodolal dětinské zvídavosti a vytáhl jednu kartu z vějíře, který mu Šénberk rozvinul před očima. Prohlédl si ji a vrátil do balíčku. Nato Šénberk karty zamíchal a vytáhl srdcového krále.

    „Byla to tahle?“

    „Byla,“ přitakal zloděj. „Srdcovej král – jako já,“ usmál se lupič.

    „Srdcový král – jako vy,“ potvrdil s vážnou tváří Šénberk.

    Na odchodu za sebou zloději zavřeli dveře jako zdvořilí hosté, kteří nechtějí obtěžovat svého hostitele. Šénberk si oddechl. Šedesát sedm let úspěšného života ho sice naučilo potlačovat emoce, přesto tahle nevítaná návštěva rozrušila jeho jinak chladnou mysl. Znovu se musel napít ze svého hrnku s kohouty. Ještě před pěti lety balil tento hrnek do sametu a ukládal do bezpečnostního sejfu. Vždyť z něj popíjeli samotní císařové Dynastie Sung. Teprve teď, když už byl starý muž s krátkou, téměř zanedbatelnou budoucností, si chtěl užít tohoto malého, nenápadného kusu porcelánu, jehož hodnota byla stěží vyčíslitelná, avšak jistě by se za něj dalo zbudovat menší město. Odkoupil ho před mnoha lety od nějakého čínského venkovana, který jej objevil doma na zahradě. Venkovan původně požadoval čtyři tisíce dolarů, ale Šénberk cenu usmlouval na tři. Ne proto, že by se mu čtyři tisíce zdály mnoho, spíše se obával, že kdyby na požadovanou cenu přistoupil bez váhání, mohl by v nevzdělaném vesničanovi vzbudit podezření a možná že by se pak ten chudák obrátil na nějakého znalce, a dověděl se tak skutečnou hodnotu svého nálezu.

    Vzpomínka na jednu z nejlepších koupí svého mládí ho zahřála na srdci. Opatrně složil vzácné hrací karty ze šedesátých let devatenáctého století – karty, v nichž se poprvé v celé karetní historii objevil žolík, a zavolal policii. Nařídil policistům, aby prohledali všechny hospody v okolí. Nepochyboval, že lupiči budou blízko, že je během jedné či dvou hodin objeví policie opilé v nějaké místní nálevně. Potom šel uklidit knihy, které se válely na hromadě. Jeho knihovna byla plná svazků, pro které by mnozí sběratelé neváhali provést ty nejstrašlivější věci. Za bibli z šestnáctého století, kterou vyšší zloděj pohodil na zem, by mnozí z nich bez meškání upsali svou duši ďáblu.

    Opatrně a s láskou zvedl ze země knihu od Alcofibase Nasiera, ve které předtím schovával peníze. Prohlédl ji ze všech stran, aby se ujistil, zda ji zloděj příliš neohmatal, a vsunul ji zpátky do police. Bylo to první lyonské vydání z roku 1532, jeden z nejvzácnějších svazků, kterými se mohl pochlubit. Jeho vzdálený bratranec z New Yorku – August Schönberg – mu za ni kdysi nabídl celou bankovní pobočku, a když Šénberk nabídku velkoryse odmítl, vyhrožoval mu, že si uřízne pravou ruku a pošle mu ji poštou, aby ho až do konce života trápily výčitky svědomí (Šénberk na dopis neodpověděl a bratrancovu ruku poštou nikdy neobdržel). Peníze, které v knize ukrýval, byly určeny na koupi stejného titulu, avšak neskonale mladšího vydání. Kniha, kterou hodlal za peníze koupit, už nebyla publikována pod autorovým pseudonymem Alcofibas Nasier, nybrž pod jeho skutečným jménem François Rablais. Byla to nejspíš sběratelská nenasytnost, která jej nutila opatřit si ještě jeden svazek Gargantuových příběhů, který neměl ani zlomkovou hodnotu svazku, který už vlastnil. To odpoledne měl knihu odkoupit od jednoho kdysi zámožného ruského sběratele, který nešikovným manévrováním ve vysoké politice přišel o veškeré jmění, takže mu nezůstalo víc než holý život a pár knih, které teď kus po kuse rozprodával.

    Šénberk pečlivě naskládal všechny poházené knihy zpátky do knihovny. Potom poodstoupil pár kroků, aby si svou sbírku prohlédl v celé kráse, a radostně si promnul ruce. Všechno bylo zase tak jak předtím. Všechny knihy byly na svém obvyklém místě. Ani by jeden nepoznal, že se s nimi hýbalo. A to bylo dobře.     

Touha
autor: Sadaf
Přicházela pravidelně. Každý den po třetí hodině. Zazvonila u něj a on jako vždy, seběhl těch pět pater dolů aby jí otevřel. A to běhat nemusel, stačilo prostě nahoře zmáčknout bzučák a ona mohla dokonce nahoru vyjet výtahem. On raději běhal dolů, možná už to byl rituál, ale jemu to připadalo správné.
Nahoru už ale výtahem. Oba. Po celou dobu, co byla u něj se drželi za ruce a dívali se na televizi. Vůbec netušili, co dávají. Občas se napili vína, občas si zapálili, občas se po sobě podívali.
Nikdy nic víc, nikdy nic míň...Pravidelně ji potom v šest hodin doprovodil až před její panelák, usmáli se na sebe a bez toho, aby se alespoň jeden z nich otočil, šel každý z nich svojí cestou.
Až jeden den to všechno provždy změnil.

Byly dvě hodiny a on si na počítači pustil film a ne tak jako vždy porno. Věděl, že dnes by mu asi už nestačilo jenom jí držet za ruku a tak se právě dnes rozhodl trošku pozměnit jejich pravidelný rituál. Byly dvě hodiny a za hodinu se možná rozhodne, co všechno bude dál...

Byly dvě hodiny a ona si dnes poprvé nevzala do koupelny svojí oblíbenou hračku a prostě se jenom osprchovala. Věděla, že dnes by jí asi už nestačilo jenom se dívat na televizi a držet ho za ruku a tak se právě dnes rozhodla trošku pozměnit jejich pravidelný rituál. Byly dvě hodiny a za hodinu se možná rozhodne, co všechno bude dál...

Za pět minut tři si zapálil cigaretu, což běžně nedělal a ani se nezvedl z křesla, aby dychtivě čekal na její zazvonění v předsíni.

Za pět minut tři teprve zamykala dveře svého bytu, což běžně nedělala, protože za pět minut tři už zpravidla stála před jeho vchodem do domu s ukazováčkem připraveným nad zvonkem z jeho jmenovkou.

Bylo pět minut po třetí a jeho to nechávalo zcela lhostejným až netečným. Ani na hodinky se nepodíval.

Bylo pět minut po třetí a ona dnes poprvé napsala esemesku: Můžu přijít?

Ve tři hodiny a deset minut jí zazvonil dolů bzučákem a nechal otevřené dveře svého bytu.

Ve čtvrt na čtyři usedala k němu do křesla a ani jeden z nich netušil, co se odehrává v té barevné krabici před nimi. Jediné, co zůstalo jako před tím bylo to, že se chytili za ruce. Nenapili se ani vína a ani si nezapálili cigaretu. Ani jednou se po sobě nepodívali. Do půl čtvrté bylo ticho mezi nimi tak absolutní, že by se mohlo stát etalonem ticha jako takového. Co proti tomu pomyslný špendlík...

Krátce poté se to stalo.

Nenamáhali se svlékáním, strhávání jim přišlo rychlejší. Nenamáhali se ani s nějakou předehrou, sadomasochistická brutálnost jim přišla vhodnější. Nemluvili ani si nešeptali. Nedívali se jeden na druhého, jenom slastně, vzrušeně, hrubě i něžně, vznosně i barbarsky, pekelně i andělsky milovali jeden druhého...
Bylo to krásné a dlouhé...

Pár minut před šestou se nechvatně oblékli a zapálili si ten den svojí první společnous cigaretu. Víno zůstalo ten den zcela nedotčeno...

Chtěl, aby tento den byl jedním, veliký začátkem...

Chtěla, aby tento byl jedním, velikým začátkem...

V 18:05 byl jediným zvukem v jinak ztichlém domě jenom zvuk výtahu, který ji odvážel dolů. Samotnou...
V 18:05 byl jediným zvukem v jinak ztichlém domě jenom zvuk jeho televize, na kterou se stejně nikdo, nikdy nedíval...

Chtěli, aby tento den, byl jejich jedním, velikým, společným začátkem...

V 18:10 oba věděli, že je to všechno definitivní KONEC....