Kdo byl vrstevníkem malujícího snílka s otevřeným srdcem a s dostatkem nápadů vždy po ruce, Vincenta van Gogha? Mimo jiné i jistý pan ALFRED NOBEL
☼ 21.10.1833 Stockholm ♂ 10.12.1896 San Remo, Itálie
Toto je příběh vědce, který je svou smrtí slavnější než životem. Jeho jménem se už přes stovku let známkují největší a nejpřínosnější vědci této Planety moudrých snů.
Umíral ve svém paláci docela sám, uprostřed noci, nadcházel 10. prosinec led a ledárum suma sumárum 1896. Ten palác na italském pobřeží v San Remu si Alfred Nobel pojmenoval Mio Nido, Mé hnízdo, Mio koukej se na hnízdo s láskou. Našli ho tam až dlouho po smrti, chladného, s tváří sešklebenou do bolesti na podlaze laborky, pod zkumavkami s novou zlou trhavinou, na níž pracoval do posledního výdechu.
Neměl ženu ani syna, kteří by tu nad ním nastoupili v pietním smutku. Jenom vzdálení příbuzní lačně vyčkávají na jeho odkaz, na jeho lukrativní bohatství. Pohřbili ho o Vánocích do zmrzlé hrobky u Stockholmu. Nikdo z obyčejných krajanů ho tehdy ještě neznal podle jména, teprve týden po svém pohřbu začal Nobel slavně žít ve vzpomínkách. Jako by jeho nepostradatelnost světu vstala z mrtvých.
*
Stockholmský notář Peterson měl na Nový rok 1897 projednávat Nobelovu závěť. Ta leží na stolku v zapečetěné obálce, vedle kudla, kolem stolu buší srdce dvanácti vzdálených příbuzných. Komu z nich spadne do klína všechno, co ten starý mrzout odkázal ze svých pracháren, muniček, zbrojovek? Kdo zdědí zlato z dynamitu?
Teď konečně notář láme pečeť a přiznává: „Já, podepsaný Alfred Nobel, ušlechtile odkazuji celé své jmění těm, kteří se nejvíce zasloužili o sbratření národů; těm, kdož bojovali za mír…“
„Neuznávám,“ přeruší ho výkřik údivu. A druhý: „Protestuji!“ Třetí: „Chce si ten cvok vykoupit své neblahé svědomí?“
Několik let se táhly soudy s hašteřivými vzdálenými pacholky, kteří vyšli s údivem z vyřčeného dědictví jaksi s prázdnýma rukama. Teprve roku 1901 mohly být uděleny první Nobelovy ceny. Vědcům, básníkům, dobrodruhům a hlavně, bojovníkům za mír. Ceny zaplacené z výnosů trhavin. Bylo to jen třináct nešťastných let před sarajevským atentátem, po němž vypukla první světová drama vojna.
Nobel se narodil před více než půldruhým stoletím, roku 1833. Stalo se tak na smůlu ve chvíli, kdy jeho rodiče bankrotovali. Otec byl tou dobou stavebním podnikatelem ve Stockholmu, ale v ten den, kdy jeho drahá polovička čekala svou rozhodující chvíli, porod, vzplanul požár ve velkém skladišti dřeva a celý majetek uhořel. Dům začali obléhat věřitelé. Synek se tehdy narodil špatně, nevýhodné postavení malého klučiny, neboť odmala jim marodil, žádné z dětí si s ním nechtělo ani hrát.
Aby otec Nobel unikl dluhům, přesedlal na nebezpečné povolání. Začal vyrábět střelný prach, ale při nešťastném výbuchu exploze srovnala se zemí několik domů a musel rychle zmizet ze Švédska do Petrohradu. Tam si vypůjčil peníze, rozjel zbrojovku a rychle expandoval s výrobou.
„Andrietto,“ psal pyšně domů, „představ si to štěstí, už jsem najmul stovku zaměstnanců!“
A ona mu, také jen v dopisech, fandila na podnikatelskou notu a připsala též: „Našeho synáčka nevzali pro slabost vůbec do školy…“ „Už umí sám počítat…“ „Chce být stavitelem jako ty…“ „Už se poprvé zamiloval… Vysvětlila jsem mu, že ta dívka je chuděrka a že budoucí bohatý stavitel si ji nemůže uvázat na krk… Pochopil to, ale na truc prý už nikdy nikoho nedokáže mít rád.“
„Andrietto,“ psal otec domů, „přijeďte, víte přece dobře, jak vás mám rád. Daří se mi teď skvěle. Ostatně vypukne válečný stav.“
Když se po takové době spatřili, otec syna nepoznal. Vedl ho pyšně podnikem, „tam v té hale vyrábím tuny střelného prachu… tam miny… tam granáty – deset tisíc kousků za den. Zítra navýším výrobu, na Krymu vypukla děsivá válka. Musíš mi, drahý synu, pomáhat. Proto jsem tě sem zavolal.“
„Ne, to nemohu! Nechce se mi!“ Mladý Nobel tehdy ještě psal veršíky a studoval Kanta a jiné přední filozofy. Nakonec ho stejně podnikavý otec přinutil, aby se projevil střelhbitě jako následník majitele v tovární laboratoři.
„Máš na chemii velký talent, můj chlapče!“
Při Krymské válce 1853 – 1856, kde se střetly zájmy několika velmocí, bylo zabito na čtyři sta tisíc obětí a Nobelova firma prosperovala skvěle. Ale pak přišel mír a otec Nobel bankrotoval podruhé. Opět hledal záchranu.
V té době „uváděl do děje“ v Petrohradě profesor Zinin riskantní pokusy s nitroglycerínem, který dvacet let předtím vynalezl italský lékař Ascanio Sobrero. Nitroglycerín brzy vypálil několika chemikům oči; nikdo netušil, kdy a proč vybuchuje. Dvacet let jej lékaři předepisovali marodům jen v nepatrných dávkách proti chorým srdcím. Kdekdo měl z té podezřelé látky děsnou hrůzu.
Jen Nobelové ne. Přišli k profesoru Zininovi, poznali výbušnou třeskutost nitroglycerínu a vraceli se k domovu obléhanému už zase exekutory.
„Začnu s výrobou nitroglycerínového prachu. Helfneš mi s ní?“ ptal se otec.
„Ne, to nepomohu.“
„Proč?“
„Mám v plánu ho vyrábět sám. Rozumím už chemii podstatně líp než ty,“ odpověděl syn.
Tehdy se mezi nimi rozpoutal ostrý konkurenční boj o prvenství s kšefty s tak nebezpečnou výbušninou, oba ji chtěli světu prodávat, ale každý k jiným účelům. Otec rychle spočítal, kolik nitroglycerínu bude potřebovat dělostřelectvo a na kolik ho to vyjde.
„Můj nitroglycerín nebude zabíjet,“ řekl syn. „Bude pomáhat stavět silnice, železnice, tunely, průplavy, bude trhat skály. Vynálezce (zkázy) musí mít nějakou myšlenku, poslání, musí vědět, komu hodlá pomoci. Už jsem našel cestu, jak vyrábět nitroglycerín ve velkém.“
„Ale já už jsem zažádal o patent. Nezahrávej si se mnou!“ vyhrožoval vytočený otec. „Když s tím začneš, zažaluji tě jako kohokoliv jiného. Nabídl jsem už svůj prach armádě.“
*
Stárnoucí otec však nové chemii neporozuměl. Jeho nitroglycerínový prach byl k ničemu, způsobil mu jen ostudu. Přesto však otec hnal syna k soudu, když ten začal výbušninu vyrábět.
Bezhvězdnou petrohradskou nocí kráčí mladý muž, schovává se do stínů, poslouchá ticho, pak se zastaví na břehu něvského kanálu. Znovu poslouchá a konečně si zapálí doutnák, odpočítá a hodí třaskavinu do vody. Vytryskl gejzír, mina roztrhla klidnou a spořádanou hladinu. To Alfred Nobel vynalezl osobitou rozbušku, která dovedla spolehlivě roznítit nitroglycerín, nepřejte si vědět, jak.
„Od objevu střelného prachu je má rozbuška největším vynálezem (pomatené doby prašivin),“ napsal později do kroniky ztrát a nálezů, přání a stížností. Bylo mu tehdy třicet a věřil krásné pohádce, že je vítězem nad vybuchujícími látkami. Náhle uviděl, jak na povrch hladiny vyplouvají bílé skvrny. Byla to zohyzděná břicha roztrhaných ryb – prvních Nobelových obětí. Začínal se psát teprve květen 1863, to máme akorát 150 let ke dnešnímu pátku.
Tehdy se mladý Nobel vrátil z Ruska domů, do Stockholmu, a najal si starý barák číslo 763. tam, uprostřed domů, kde bydleli řádní nájemníci a kde na dvorku každou chvíli skotačily děti, začal vyrábět nitroglycerín. Aby ho nevyhnali, dal své fabrice falešnou firmu: Alfred Nobel, továrna na léky.
Nový „lék“ šel rychle na odbyt, začaly se s ním skutečně o poznání lépe stavět cesty, železné dráhy, lámat útesy a dobývat horniny a dolovat uhlí. Vzpomeňme na krajinu kolem spanilého zámku Jezeří u Dřínova, u Horního Jiřetína, u Albrechtic, to byl zámek Krušných hor, se zahradami a s parky tak proslavenými po celé Evropě v 17. století, že sem mířila mnohá hrabata na dovču a opakovaně, potom ale hlavní slovo dostal zisk z těžby uhlí a dnes? Vesnice kolem dávno spolkla vytěžená krajina, mrtvo a pusto, samotný zámek Jezeří bez parků a bez pověsti zdaru bojuje o holou existenci dál a dál. Natáčel zde medailon dokonce i cimrmanolog Ladislav Smoljak no… no… no jo. Na nádraží v Dřínově kdysi před druhou světovou bydlela moje drahá babička a vzpomínala, jak každý pátek ráda trsala a dlouho měla zážitky na lesnickej candrbál na zámku Jezeří… Nitroglycerínu se brzy začalo ze zvyku říkat Nobelův olej.
A pak přišlo to poledne 4. září 1864. Svítilo slunce, Alfred Nobel vyšel ze své prosperující továrny, zapadla za ním vrata s podivně znějícím nápisem Továrna na léky, životu nebezpečno.
Za chvíli už duněla zlostně zem. A pak znovu to samé. Kolikrát ještě ta propašovaná ilegální sopka uvnitř pulsující metropole vybuchne? Kolik náloží falešných léků vylétne do povětří? Tam uvnitř byli Nobelovi nejbližší parťáci. Nikdo ty mrtvé, roztrhané, spálené už ani nenašel. Zůstal tam jeho bratr Oscar, přítel Hartmann i další nevinně zahubení. A teď promluvilo Nobelovo svědomí. Svědomí je pro každého z nás ukazatel, jestli jsme více ministr pokroku, nebo jen ministr rozkroku. Protože si pamatujte, že nóbl není Nobel, že póvl není povel, že pruda je vždy nuda a že Mia je vždy nejvyšší včelí královna, ano, tak tomu jest, Mia není obyčejná včelka Mája v Máji ani nikdy jindy... kámo. Crème de la crème bude vždy Mia a žádná jiná.
Po výbuchu továrny se proti Nobelovi postavil celý Stockholm. Městská rada ho ihned vypověděla za hranice města. Co teď bude Nobel dělat?
Koupil si napůl prohnilý vrak a vyplul s ním na moře. Tam, uprostřed širé hladiny, začal znovu vyrábět svůj výbušný olej. Musel často měnit polohu, aby ho nevyslídili strážci pořádků, mizel a objevoval se v jiných zátokách. Nikdo se neodvažoval k jeho vraku přiblížit, na palubě bylo stále nejméně 50 soudků nitroglycerínu. A stačí jediná kapka, aby…
Zatím agenti tajně rozprodávali Nobelovy dodávky; podnikatelé ze staveb a z dolů se o ně jen handrkovali, kdo nakoupí víc. Pašované sudy s nitroglycerínem putovaly z pustého moře mezi lidi na staveništích. S Nobelem se brzy spojily největší bankovní domy, cítili ve vzduchu lukrativnost výhody jednat o nejsilnější pozice, tak mu ochotně půjčily deset mega na stavbu jeho nové továrny a taky několik tisíců na podplacení mazaných novinářů, aby nic neprasklo na veřejnosti…
Nová velká továrna nestačila krýt ani pětinu z objednávek; ve Švédsku stavěli železnice, Anglie hloubila průplavy, Sasko hloubalo vrty dolů, Holandsko vysoušelo bažiny, v Egyptě se budoval Suez (průplav), všichni potřebovali Nobelův olej. Začal stavět nové a nové továrny od Ruska až po San Francisco. „Má vlast je tam, kde pracuji. A já neotálím, všude jedu na plný plyn.“
Bez Nobelova oleje by civilizace pokročila vpřed mnohem pomaleji. To nikdo nepopře, jenže…
Tak třeba Panama, v jejímž přístavu Aspinwall zakotvil parník European. Byl napěchovaný sudy, podle úředních listin šampaňského. Černí pleťoví pomahači nosiči začali sudy vykládat, snad jeden z té únavy klopýtl nechtěně. Nad přístavem se přehnala smršť. Telegrafy celého světa hlásí na poplach: Přístav Aspinwall je zničen… počet mrtvých se zatím nedá odhadnout!
To byl jen první krůček krutosti, a pak znovu a znovu: Sydney, Austrálie. Nobelovo skladiště střelného oleje vylétlo do oblak… Frisco. Další exploze v Nobelových docích… Krümmeln u Hamburku, císařské Prusko. Hlavní bašta Nobelovy světové výroby rozmetána explozí nebývalých rozměrů. Pod troskami zařvaly hromady mrtvol.
Konečně v Hamburku zahájili přístavní nosiči stávku, jako Mia a já proti hloupostem a zbytečnostem, v Londýně odmítli vykládat, v Liverpoolu vylili tisíc jedna sudů do moře, kreténi. Pod tlakem veřejnosti Francie zakázala dopravu Nobelova oleje. Anglie ihned zrušila dodávky; i ostatní země se vzpíraly dalšímu hazardu na zdraví národa. A mladému Nobelovi najednou hrozí šmytec. Jeho nejschopnější agent Paul Barbe marně vyjednává v Londýně, jednání v Paříži končí fiaskem. Pak odjíždí do Pruska, odkud vzkazuje Nobelovi: „Tady zbývá jediná naděje na rychlý a obrovský zisk. O deset tisíc tun Vašeho oleje pane se zajímá pruský ministr války.“
Jak na to odpoví Nobel, když mu teď hrozí bankrot? Od té doby už výhradně dodával do války, smrti vstříc… Ta se výbuchům nevzpírala. „Chcete mě tedy obžalovat? Chcete jen ze mne udělat toho špatného šmejda?“ Nobelova tvář naplněná vždy tragickým nádechem na nás posmutněle hledí z dávné fotografie a hovoří jasnou řečí: „Vědci objevují prostředky k lidským činům, ale nerozhodují, zda se použijí k dobru či zlu. O tom rozhodujete vy, mocní lidé jedné jediné modré (moudré) Planety. Železo ani náhodou nemůže za to, že do sebe vědomky vrážíte bodáky.“
Každý má právo na obhajobu – i když dobře ví, že tím nevykoupí svou vinu.
*
V říši kancléře Bismarcka, uprostřed své napolovic zhuntované velkofabriky u Hamburku, sám o nocích ve své laborce, Nobel začal vyhledávat bezpečnější výbušninu. Nitroglycerín se nedal spoutat, působil katastrofy při přepravě, protože rozleptával nádoby. Nobel se proto snažil přeměnit jej na tuhou látku, mísil ho s pískem, marně, s dřevěným uhlím, s pilinami, marně.
Jednoho dne roku 1867 rozleptal malér zvaný nitroglycerín nádobu také v laboratoři a pramínek začal stékat na podlahu. Takový pramínek měl na svědomí už stovky lidí, ale Nobel nic netuší, běda mu, bezstarostně šlape po svojí nasáklé zemi. Náhle pramínek zpozoroval, znehybněl, ztuhl víc než zdrávo, čekal na to, kdy zlověstný olej pod ním buchne, kdy vystartuje jako šelma proti svému vynálezci zkáz. Ale podlaha zůstala poklidná, mohl po ní dupat a nic.
Ta nitroglycerínem nasáklá země už byl vlastně dynamit, štěstí v daném neštěstí.
Nádoba stála jen náhodou na zvláštní hlince, která olej sála a zároveň jakousi silou spoutávala. Nobelův slavný dynamit není nic jiného než nitroglycerín nasáklý do infusiorové hlinky. Ještě té noci s ním Nobel vykonal řadu pokusů, to nešlo usnout, to nešlo nevyzkoušet: dynamit snesl oheň, mráz, nechal do sebe tlouci. Nic. Jen když vynálezce použil rozbušku, nastala okamžitá exploze. Obrovská síla nezmizela, jenom ji Nobel podřídil své vůli.
Všechny státy, které ho nedávno vláčely po soudech, se najednou přely o tuny dynamitu ve svůj prospěch. Za sedm dalších let sestrojil Nobel patnáct továren ve 13 zemích. Dynamit ten zaručuje sílu. Dynamit ten zaručuje bezpečí!
Ne tak docela. Ale Nobel se vychvaluje na plnou hubu: „Máme skvělé výsledky. Na patnáct tisíc tun v průměru jen jeden – jak my odborníci hovoříme – smrťák.“
Při akutně fofrujících dodávkách se však nedodržují předpisy a v přístavu u Limy v Jižní Americe už zase vylétl do povětří parník se dvěma sty sudy, všichni mariňáci na místě mrtví. A pak dynamitka u Prahy, všichni dělníci mrtví; a prachárna v Krümmeln, zase všichni skončili na kusy.
Ale Nobelův obchodní ředitel Paul Barbe měl svůj názor: všechno potřebuje reklamu. I smrt potřebuje skvělou reklamu. Nic nezaručí dynamitu větší odbyt než tyhle – bohužel – „parádní“ katastrofy. Dodáváme přece ve velké kubatuře armádám!
*
Někde za těmi výbuchy se však také skrývá člověk Nobel. Jaký byl? Co si myslel?
„Já přece chápu, matko, že nemohu mít ani rodinu jako každý běžný občan. Nikdy nevím, zda budu večer ještě mezi živými. Děti, žena a má profese, to přece k sobě vůbec nejde.“
A přece: „Velmi bohatý, čestný pán hledá vzdělanou dámu na úrovni, kterou přijme jako paní domu…“ Tenhle inzerát si Alfred Nobel jednou nechal vytisknout v nejlepších novinách hned v několika zemích najednou. Mezi mnohými mu odepsala také žena s českým jménem, narodila se v Praze a byla to komtesa Kinská. Přijela za ním do Paříže.
„Nobel je malý, ani hezký, ani ošklivý, má černý plnovous, hledí většinou do prázdna, jeho hlas zní rychle nahořkle, rychle se bodavě vysmívá pacholek a vzápětí zas upadá do hluboké melancholie.“
„Žiji, madam, docela opuštěn, věnuji se jen svým knihám a pokusům.“
„Stále poutavě vypráví o nejhlubších filozofických poznatcích, co je už problém a co zatím není problém.“
„Podporuji, madam, z celého svého srdce umění… vlastně umělce. Mám heslo: lepší je dát živému kumštýři najíst než mrtvému postavit mohylu uznání.“
„Je duševním požitkem s Nobelem rozprávět o tajemství světa… o čase… věčnosti… o osudech lidí této modré (moudré) Planety.“
„Já vím, madam, že mě žádná žena nemůže milovat jen tak a ráda, já vím, jak jsem tím odpuzující, ale mohu se vám, komteso, k něčemu přiznat? Jsem také tak trochu básník.“
„Četl mi pak svou poemu o smrti… byl to umíráček, nic co by mohlo připomínat třeba aspoň kus zahrady, nebo jen pokus o zábavnou novelu…“
Ne, komtesa Kinská se u Nobela moc dlouho neohřála. Brzy odtud prchla s jiným mužem, s baronem Suttnarem. S Nobelem prožila jen krátkou zasněnou epizodu. Baronka Suttnarová rozená Kinská později obdržela jednu z Nobelových cen míru. Se svým mužem organizovala – jistě s dobrou vůlí, ale dosti naivně – mírové hnutí, než jim ho překazila první světová konfliktní válka.
Když začínala se svými mírovými akcemi, prosila Nobela o finanční dar. Poslal jí ze svých 13 dynamitek 2 000 franků, aby ho zapsala za zakládajícího člena mírového svazu. Napsal k tomu: „Poslal bych víc, paní baronko, ale nejsou to peníze, co Vám chybí. Chybí Vám správná myšlenka.“
Nobel, majitel prosperující živnosti pracháren, měl svou myšlenku, jak odvrátit válku. To už ležel těžce nemocen, čekal svou smrt jako vysvobození. „Doktore, můj prach se osvědčil, ale srdce mám prostě slabé.“
Přesto se vrhl do svého největšího podniku. Prodal všechny akcie svých muničních koncernů a založil zbrojařské podniky v Molnu. Postavil laboratoře v Hammerskjeldu, koupil střelnice a začal na pásech vyrábět děla, moždíře a zase ten prach.
A hlásá svou myšlenku: „Musím vymyslet zbraň tak strašnou, tak vyhlazující, aby vyděsila celé lidstvo do jednoho experta. Mé továrny učiní konec válkám. Ve chvíli, kdy se dvě armády budou moci navzájem vyhladit během jedné vteřiny, všechny civilizované národy ustoupí a vojska si poručí rozchod. Jestliže se ale nepodaří brzy lidem vehnat dost obav z války, pak se celé lidstvo už za pár generací vrátí k barbarství a do otročiny nízkých pudů a nízkých pravidel.“
Hle, tak Nobel má za lubem vyrábět strach. Jeho mír má být třeskutě naplněn hrůzou o budoucnost.
Je to plán zoufalce, který sám vyhlíží svou smrt. Chce si i v poslední hodině zachovat lukrativní zisky, a přece doufá, že se se svou nemocnou, zvrácenou myšlenkou obhájí a vyčistí své těžce provinilé svědomí. Ne, pane Nobeli, tenhle hazard, který jste skoro před stoletím bohužel předvídal a předpovídal, je jen šílená hra, do které jste vložil v sázku ne sebe, ale především miliardy nevinných lidí. A každý z nich, i ten poslední, chce žít. Co když nějaký šílenec spustí šílený plán? Zastavte, pane Nobeli!
Za ostnatými dráty své zbrojovky Nobel teď vynalézá svou poslední zbraň. Posledním Nobelovým patentem číslo 13 755 byla raketa. Ulétla tři kilometry ze silnice do kopřiv.
Kdo to tam leží zasažen? Škube sebou v křečích, zakrývá si oči. Vždyť to jste vy, Alfrede Nobel. Nezasáhla vás vaše petarda, to jen uprostřed pokusů s raketami středního doletu na několik metrů vpřed to do vás naprala srdeční mrtvice. A teď tu do ticha naposledy šeptáte: „Už nestihnu dokončit své záměry. Komu je odkážu? Byl jsem zbloudilec bez kompasu, rozbitý vrak, ztroskotanec bez fungující rodiny s láskou, bez jediného živáčka… Už jsem nestačil vynalézt dost strachu. A přece ho teď v sobě cítím. Roste, já se celý měním ve strach. Už vím, kolik uhodilo hodin, kolik je potřeba mrtvol, aby se člověk začal hrozně, hrozně, hrozně bát. Stačí jen jeden smrťák. Když je to on sám.“
Našli ho pohozeného na zemi laborky, chladného s tváří zkřivenou suma sumárum bolestí. O Vánocích roku 1896 uklidili jeho drobounké tělo do zmrzlé hrobky u Stockholmu.
…Raději na Vincenta van Gogha v dobrém vzpomínat, nebo na IAM: „Wake Up“ a pak na Antoine de Saint-Exupéryho, jak tihle v sobě uchovávají to krásné, to domácí, to umělecké plodné prostředí z Provence, to dobré víno, ty dobré byliny, ba i dobré klasy obilí pro ostatní lidi na modré Planetě, snů. Mia je nejenže vzletné jako pápěří, není to ♥ nikdy tintítko ve společnosti otravné, ale snad je Mia i výjimečně okrasná chlouba umělců... ale něco v ní roste s velikostí hřmotnou jako raketa, tak co to tedy bude dál, hm? Příběh smutků je výplodem pouze a jen autora smutků, slzavého údolíčka (nebo čeho vlastně autentického?) a Jirka je jen proti smutku sestaven výplod...
Dnes jsem se dozvěděl, že na stánky trafik dorazil film JAK UKRÁST VENUŠI? s ladící Audrey Hepburn a dokonale sladící barevnej, a jednoduše během května unikl mojí pozornosti, už ho prý zas vraceli do distribuce nazpět. Tak Mia, kdybys u sebe mohla někde zahlédnout celý příběh jarního milování JAK UKRÁST VENUŠI? vzpomenula by sis jenom letmo? Děkuji mnohokrát, Jirka
:-)
Dnes před jednou běžel na TV Barrandov náramný dokumentík víkend za 200 Eur Paris město milenců a já bych se chtěl milovat vždy a stále s Mia... Yeah, žádná dekadence, jen osvícenost v umění 2 milenců ♥
http://www.youtube.com/watch?v=cj9_yW8tZxs Digital Undergound "Humpty Dance"
WAKE UP (Probuď se)
Teď je ta správná chvíle, abych ukázal svou sílu
tak mě nechej zářit, kvetu jako květina
pro ty z vás jako ta praštěná nechuť, která zde pošlapává mnohem víc rozkvetlou Mia
pro ty chytrolíny z vás, co si vždy tak moc fandí
pamatujte si, že vědomost kraluje nejvíce
žil jsem rychle, věděl jsem, že bys to nevydržela
tak jsem se změnil a ukončil jsem pouto s minulostí
viděl jsem věci jasně: život je noční můra
vyděláváš peníze rok a potom jdeš odsud pryč
je to děsivé, ve škole jsi tak excelovala
život na ulici a drogy tě potopily do kaluže zapomnění
měl bys pochopit jednou pro vždy
je opravdu náročné pro tebe svádět holky?
Ne, ty bys chtěl, aby ti sloužily
ona není chamtivá, nemysli si, že si zaslouží
facku: ona je šipka, ty jsi terč
nechápeš důvod, proč miluje tvojí peněženku?
tak pohleď na svět bratra, který odmítá jíst opepřenej kus vepřové flákoty
jen v pozitivním smyslu a moje mysl je dílem Boha
já vybuchuju v proudu melodie
otevři oči, bojuj proti tragédii, postav se bodře bratře, probuď se
Probuď se
Probuď se
Bůh, Alláh nikdy neříkal: zabíjej pro nás
tak proč máme všude slzy, výkřiky, mrtvoly
náboženství chtějí apoštoly míru
ale kolik dětí bylo zabito jejich jménem?
Kolik malých tělíček bylo pověšeno?
na kříži, který si nikdy nenosily
z chyby člověka, který si myslel, že byl božská bytost
který byl podobný svým synům a křičel na ně: zabíjejte
není nutné říkat, kdo jim dal zbraně
životy tisíce lidí mají menší cenu než jeho vlastní zájmy
toto je víra, využívaná a zneužívaná
aby vydělávala peníze, zatímco lidi živoří
tak se obrací v hrobce, Sv.Vincent de Paul
když vidí, že se kostel stal monopolem
v hlavní roli právě teď se tak děje
brzy přibude hostie v peněžence
světe, probuď se, prohlédni víru
a pochop, že tě zneužívají
musíš se přestat dívat na nebe
a podívat se konečně realitě do tváře
je odporné, že ve jménu náboženství je prolito tolik krve
dělá ze sebe Boha, zatímco vybírá na zbraně
musíš být zamíchán jako šejkr
abys pochopil, že na tento problém existuje jen jedno řešení:
Probuď se
Probuď se
Probouzíš se do světa kombinací
kde je budoucnost dalších generací?
Chodíš do školy, abys měl dobré vzdělání
pracuješ, aby ses uživil a žiješ, abys někdy také bojoval za svůj národ?
Já s mojí partou, my jsme odmítali pochopit
a uznat, že jsme vyčerpáni jako
„mrňous umění, ten chytráček s nedostatkem tvůrčí vůle a pak s nedostatky moudrých otáček“
asijský samopal Akhenaton je možná drsný
ale je lepším příkladem
nežli jiný ustrašený básník
který zůstává zelený jako ping-pongový stůl
spíše než politik, já učím odhalení pravdy
všechny typy nesouhlasu jsou slabý manifest
někdo řekne, že mám v mozku encyklopedii
asi je to tím, že nelžu jako média
já přetrhnu zlost ďábla na kousky
kompletní věda v tomto odstavci
islámské učení IAM, duše Islámu
poslouchej, nepřijdeš k žádnému neštěstí
mimochodem, my zůstáváme na světle
zatímco ďábel je uvržen do stínu na tmavém hřbetu měsíce
A.K.H.E.N.A.T.O.N. je profesionál
a promýšlí bojový plán bez konce
toto je jazyk pravdy, žádné podvody, žádné výmysly
probuď se a postav se za procitnutí, bojuj za svá práva, bratře
Probuď se
Probuď se
LE COSMOS (Vesmír)
Šílenství z prostoru?
Strach z absolutní tmy? z absolutního ticha?
z absolutna Vesmíru bez začátku a konce?
Ne, ne
(Akhenaton)
Sedíce na vrcholu kulaté Země
Ráj byl stvořen: náhle se otočil
na hvězdy a jejich světlo,
miliony možných životů kolem Země
říkají, že věří, že Země je kulatá.
Ti, kteří mluví o sférách, patrně ztratili hlavu.
A během toho všeho dali vzniknout nerozumnosti, ješitnosti, lidské pošetilosti.
Ale všichni vědí, že ve Vesmíru se nic neztratí, ani hmota
Demokrita či Mendělejeva, 2000 let
Zařazení: periodická tabulka prvků
molekuly, atomové struktury
předkládají organickou a neorganickou hmotu
Život vzniká z něčeho úplně malinkatého
a člověk si je vědom až dnes
že to, co je v jeho těle se podivně podobá
solárnímu systému a zářícím hvězdám.
Mráz mi běží po zádech, když se dívám na Uran
a podrobuji se, vězeň sedmičky, plný Kosmu
v Kosmu
(Shurik'N)
Chang-Ti, symbol půlnočních oblastí
vzešlý z filozofie, jež zůstává v kronikách
už velmi dlouho, ty víš.
Po staletí hovoří s tím, kdo je na nebi.
Pravda není nikde jinde než ve vlastním nitru
Ale člověk zničil svoji pravou identitu
Řídí se materialistickými zákony,
rozkládaje Vesmír jako prizma
se světlem, jehož se odmítá dotknout,
neboť je jasné, že zkusit něco lze jen tehdy, když člověk chce
probudit svou duchovnost,
hledající v sobě samém a procitnout.
Vesmír trpí ztrátou pořádku
zapomnělo se, že naše role je důležitá
Jak mluvit o harmonii se vší energií
máš-li zmatek sám v sobě?
Ať se krčíme pod křídlem soucítění
nebo všelásky náboženské.
Jsme rozumní, trváme na symbióze,
ve skutečnosti zrazujeme Vesmír
ve Vesmíru
(Akhenaton)
Každý má místo ve Vesmíru
a prázdno je jako velké zrcadlo
výloha, v níž ticho, výstava
nejkrásnějších výtvorů.
Šperky vystavené v kazetě,
zlatník je pečlivý, vše je jasné a čisté:
výška, šířka, délka, poloha
všech forem se projevuje ve třech dimenzích. Pozor!
Čas, nádherný vládce měr,
jež tvoří minulost, přítomnost i budoucnost
A já spojuji své ruce, nechám klouzat slova z úst
zvyšuji procenta aktivit svého mozku.
Vše má dvě strany, ale je vyvážené:
teplo, zima, sucho i vlhko,
dobro, zlo, den, noc, jin a jang
se objímají jako bratři, a v okamžiku Velkého třesku
člověk nemá nohy na zemi, ale v prdeli
a čeká netrpělivý, že ho jeho hloupost zmátne.
Věří v sebe a jeho hemisférické představy
ve 360 stupních a za panoramatickým horizontem
nebezpečí číhá vzadu jako Thanatos (řecký bůh smrti, zosobněná smrt)
neboť se nestaral o své blízké: Kosmos
(Shurik'N)
Jedna hvězda zhasíná, druhá ji nahradí.
tak je to se vším, je to nevyhnutelné
život, smrt, světlo, tma, všechny protiklady
někdy si vybíráme, někdy nám nezbývá, než se podrobit.
Ale protože jsme prostředníky mezi Nebem a Zemí
podléhající jednomu a závisející na tom druhém
naším úkolem je udržet spojení,
nesplněná mise kterou žijeme
jen někteří z nás dostali zprávu
a my je nazýváme moudří.
Snad jednou, v době, která přijde
pochopíme zprávu – jen abychom ji dostali.
a jiní se vydají na cestu ZÁZRAKU
neboť každý beobab byl nejdříve malým semínkem
v okamžiku opouštím to, co považujete za utopii
v pozici lotus vyprázdním svou mysl
dosahuji hypnózy, ztrácím vjemy
nechávám vlny, aby mne obalily jako kokon
moje duše se probouzí, energie se obnovuje,
soupeřím s Thanosem, jsem Kosmos
v Kosmu
Ó Armakis,
Ty, který jsi se zrodil mezi nezničitelnými hvězdami
ty nezmizíš nikdy!
v Kosmu
LA MORT N´EST PAS UNE FIN (SMRT NEZNAMENÁ FINIŠ)
Samuraj napsal v knize
že nejdříve se musíš naučit vůbec zemřít
abys jednou dovedla žít lepší život
akceptovat smrt není lehké
ale zůstat žít po smrti někoho jiného
to je ještě složitější
ale zastavení mozkových funkcí se nevyrovná nic
chemie vůně unikající ze zkumavky
jako hvězdný let nevědomky udělán bez konce
za nebeskou klenbu návrat k ? à la case départ tôt ou tard (Mia, umíš luštit víc než já: vo co gou?)
půjčili jsme si tuto dlouhou trasu co vede tudy a tudy
možná k místu, kde budeme žít v pokoji
jednou… a kdo je teď mrtvej a kdo žije, ti, co odešli,
nebo ti, co pořád prudí na tomhle světě dnešní den
pro každého člověka, co jde spát, se probouzí dítě
jako prázdný kufr, který se naplní tisícem přání
dospívá, uvidí umírat lidi a oni mu řeknou, víš, že jsou šťastnější
tam, kde jsou právě teď…
je těžké pochopit, když jsi někoho miloval, vidět, že odešel
ale oni úplně neodešli – jen změnili krajinu a čistota jim ozařuje tvář
jen se podívej blíž – a pochopíš
že smrt není konečná, jenom začátek
Smrt není konec, jenom začátek
smrt není konec, jenom začátek
smrt neznamená nikdy konec
Smrt není konec, jenom začátek
pořád jí vidíme jako trápení
a jen obyčejná zmínka o smrti rozdělí roj včel z mého uvažování
Chill se bojí smrti * Abd-El-Hâkem né * a jako dnes vidím,
že duše opouští mé tělo
bylo to pološero blouznivých představ mojí esence
v samotném slunci mraky z nich, zjistil jsem,
že na nás těžce dopadá to, jak je smrt smutná
jen pro ty, co to vydrží jak to jen mohu říct Chillovi, který si myslí, že život tady je ráj
tohle on tvrdí, tak jaképak peklo, hm, já nevím nic
já chci sloužit Bohu a vidět, že dobrota vládne lidským srdcím
strach – rozkládá smrt z nemoci a horor; sebevražda a vražda
jsou tragické následky fyzických činů,
logické, protože pocházejí z ďáblovy inspirace
proto já věnuju epizodu ďáblu, ale nedám mu místo
v domě, kde slouží sluhové moudrému Abd-El-Hâkem,
já celý život budu čekat na tvé znamení
abych potvrdil, co říkám, a udělal ze sebe hodnotného člena tvojí party
toho, kdo dostává tvé přikázání
smrt není konec, jenom začátek
Smrt není konec, jenom začátek
smrt není konec, jenom začátek
smrt neznamená nikdy konec
Smrt mě děsí míň než utrpení
všichni musíme jednou odejít
doufám, že mi bude umožněno zemřít ve spánku
a že to bude na věky, tak budu mít čas objevit svět
ve kterém nic nebude stejné, ale na chvíli
já teď zevluju po Zemi aniž bych věděl, kam jdu, jako zombie
čekám na chvíli, kdy dokončím své poslání
a odeberu se do vesmírných světů – nebude to jen fyzickej stav
biologického zadržení (uvěznění),
ale má duše bude existovat dál na neznámých místech
protože smrt není konec, jenom začátek
Změním se v prach, je mi to jedno, Akhenaton cestoval celá staletí
díky metempsychóze je můj cíl pořád stejný
zanechat výsledek v dějinách se svojí pílí a prací
veliké vítězství nad fyzickým zánikem
co mi mohou udělat? Jako logo
nebo jen obálku nebo peníze na fotku
je to sen vědomí ne vdechnutí myšlenky mého ducha
zavřel jsem knihu, která mě vedla v životě
život je lekce, vášeň, tlukot srdce z našich činů
božská mozaika, můžeme všichni nalézt cestu k moudrosti?
žijeme, odcházíme bez stresu, myslíme na smrt jako na konec osady
je to egoistické jako ztráta dobrých přátel
a ti, co žijí déle než my, kvůli nám roní slzy
ale smrt není konec, jenom začátek
Smrt není konec, jenom začátek
smrt není konec, jenom začátek
smrt neznamená nikdy konec
Přinese k vám neděle 19.5.2013 něco konkrétně speciálního na ČT2?
Jo, animovanej Malej princ v 17:45 asi 26 dílů
Jak jsem děl, Exupéry je nesmrtelnej, jako Irsko a jeho iris iriš. Ustavičně jim tam leje a ustavičně se na ten popud slunko směje. Takhle vznikne spojnice do oblouku iris a já jsem jeden cíl a slečna Mia iriš iris super mici :) Sinead O´Connor: you made me the thief of your heart... In The Name Of The Father movie
http://www.youtube.com/watch?v=aDmCcxyr9Xg
ale nazpíval tohle Bono pro Mia...
http://www.youtube.com/watch?v=sdrL9ACrcyw
|