Modlitba skákacího panáka na sklonku zimy
Dokud jsem křížovka s tajenkou TÁNÍ, přijď
a zdupej mi dočasné tělo. Neboť jsi dobrá
a znáš moji ubohost, tak jako já znám tu tvou.
Magdaleno, zrozená z pukliny v soklu své sochy, pavoučí mlha
sápe se po stěnách s mělkými okny. Toužil jsem postavit vysoký dům,
a provonět pokoje zralými dary. Tak tě tu vítám,
pod kůží žilnatý břečťan.
Základy zvodněly vědomím nízkosti; a není jak výš. Přesto však,
když jsem ti po větru poslal zlý dopis –
měl všechny vlastnosti spáleniny
krom tvého spálení…
Všechno je perfektně seřízené
a nic není úplně skvělé. Zemina pode mnou naprázdno ševelí
nesčetnými algoritmy růstu;
a mě se to, děkuji, netýká. Vývoj mě obloukem míjí
přes všechna buněčná místa. Jsem voda,
a znovu se ve vodu obracím. Fízlovské slunce
vyslýchá na kůži odrazy: kde jsem byl, čím a kdo ve mně četl…
Prašan mě štípe jak babiččin svetr.
Čas mě jak odstavec přeskočil.
Proto si hýčkám svou ubohost,
proto si připouštím tání. Magdaleno,
zdupej mě do dne bez návratu; zdupej mě do dne
a noci tvých nestálých podpatků. V nastalém bezčasí
pokora bezpečně okorá; a slova, jež řekla jsi, stanou se mnou –
křídové obrysy, přískoky, paprsky
vrámují, co bylo silničním térem; proces se odvine určitým směrem.
Dej nikdy nebýt jen bezbřehou tmou.
| 
