|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Vydal se na procházku v pustý les
tam kde vládne chladu mocný stín
který se rozpláče vidě světlo
vztahuje k němu své touhy ruce
ty šplhají do jasnomračných výšin
by sklesly zpět do náruče mechu.
Vidím sebe Ji na polštáři mechu
kolem nás otáčí svůj prsten les
déšť paprsků nás obdaruje z výšin
prchaje před ním rozběhne se stín
cosi tiskne, objímá jeho ruce
náhle zřím stín prostupuje světlo.
Vystrašený stín ustupuje světlu
kterému nastavuje tvář svou mech
rozevírá všem své hebké ruce
zvláště králi, který zove les
my úkryt vybereme v stínu
až tam, kde vodopád padá z výšin.
Svou dálkou kryje nás dech výšin
stoupáme k němu na křídlech světla
když vtom náhle zahalí kraj stín
v intimitě stínu sedíce na mechu
hledí na nás pohledem vlídným les
zašumí svou tichou řečí jeho ruce.
Též spočinou jedna v druhé naše ruce
v sebe sednou z lásky výšin
svědkem tichým, pozorným je les
rozhrne větve daruje proud světla
polibek vtiskne nadýchanému mechu
u kterého stromu spočine on stínu?
Pozvedne nás horkost našich stínů
obranou jí sepjaté nás ruce
klademe je naposled do mechu
vznášíme se v naše světy výšin
v jich dálkách vítají nás světla
na obzoru, kde končí svou pouť les.
Poslání:
Les je přístavem našich světel
po spočinutí na mechu
se naše ruce loučí se stínem
a vstupují do výšin.
|
|
|
|
Napsat autorovi (Stálý) |
|
|
|
|
|
|