V tobě ráno mlhou voní 

druhé rostou stébla trav

padáme si vstříc jak loni

loučíme se na pozdrav.

Bílé stíny třtiny snění

sládnem sobě na jazyku

ještě bolí první bdění

jsme ve věčném okamžiku.

A nic kolem právě není

ještě nic nám nezačíná 

ani času jeho chvění

ani smrti má vteřina.

Světlem v dětech smíme býti  

a zemříti jenom jako

nadechnout se ticha k bytí

písku být si chvíli řekou.     

Do dlaní brát tvoje ňadra

jako ze dna kameny

obejmi mne svými stehny

jak slepými rameny.

Vodou dojít ke prameni

kterou každá ryba je

oči tvé jak hloubka v tůni     

dvě hladiny naděje.