A pod ní je vykotlaná díra plná tmy když do ní vejdeš – musíš se nadechnout Aby tě nepohltila tíže prázdna neviditelného města Kameny jen co bys je nahmatal...
světlo v dlani nepálí když míříš chodbou někam za teplem které se nekoná jen zvuk kufru odraženého od stěny v němž celý tvůj život samota vše, čemu už dávno nevěříš
můžeš zasadit strom vyroste však jen další člověk který neví co s rukama nohama jeho domovem je stín ulice tak úzké, že ani slovo neprojde
prázdné útroby města zabitého křikem “Vesuvio é morto!”
před železnou sopkou však není úniku navěky trčí do letní oblohy jako nedořčená věta jako ticho, které se náhle rozhostí v přecpaném kupé vteřinu předtím než vlak vykolejí...
| 
