Když se tanečník změní v Tanec

  Někde jsem zachytil krásnou větu: „Kdo má tělo, je tanečník.“ Skutečně krásné zjištění. Mám tělo, proč bych ho nevyužil k tanci?

  Také toto sdělení mě zaujalo: „Naše tělo je nejmenším rozměrem Vesmíru a Vesmír je největším rozměrem našeho těla.“ Další krásná pravda.

  Máme tedy tělo a máme celý Vesmír, abychom jej naplnili tancem. Kdo však tančí? Je to naše tělo? Mysl? Nebo snad duše? Kdy se tanec stává skutečně svobodným?

  Každé tělo má své limity, za které nedosáhne. Svá omezení má také mysl. Co omezuje naši duši? Zde žádná omezení nejsou.

  Mám-li tělo, jsem tanečník. Teprve však vědomí duše rozlévající se svobodně celým Vesmírem mé tělo uvádí do skutečného Tance. Pohybuji rukama a nohama, ne proto, že bych chtěl, že bych o to usiloval, ale proto, že jsem se stal vědomou součástí velkého Tanečníka. Kráčím, konám, sdílím… Vše obsahuje tanec. Mohu se zastavit a celé hodiny tiše vychutnávat krásu přírody a přece budu tančit. Mé „uvnitř“ se spojilo s „venku“. Má duše přesáhla omezený prostor mého těla a svobodně tančí prostorem. Tělo ji ochotně následuje: Zvedám ruku, skláním hlavu, noha se posouvá po podlaze. Mohu se vydat kterýmkoliv směrem, mé tělo je zde. Mohu kohokoliv vyzvat k tanci, neboť vím o našem spojení skrze duši, která tančí. Ať se dotknu čehokoliv, dotýkám se Tance. Každý pohyb, každý výraz je pohybem a výrazem Tanečníka. Není zde dobře ani špatně, pomalu nebo rychle, je zde právě pouze a čistě ono ZDE – ničím nekontrolované a přece zcela vědomé plynutí prostorem. Tanečník se změnil v samotný TANEC.