A CO SI MYSLÍTE VY? O NÁS.

Já ovšem o existenci země a národa vím dávno a dobře, takže tenhle problém odpadá automaticky. Ale jinak se bojím, že ten povšechný názor, jak jsem o něm mluvil, není daleko od pravdy. Mám-li mluvit o národu jako takovém, myslím, že ani nemůže za to, jaký je ztrouchnivělý, po tom všem, co na své stezce historií prodělal za nemoci. V době pro vývoj charakteru národa nejdůležitější, v době, kdy se většina lidu začala emancipovat a z beztvárného poddaného se stával člověk schopný číst myšlenky, vzdělávat se, formovat se podle určitých vzorů – v té době ztratil prakticky celou šlechtu, která byla ve všech ostatních národech nositelkou kulturní tradice a vzorem celé řady neužitečných ctností: smyslu pro čest, hrdosti, pravdomluvnosti byť tolik nepohodlné, atd. Šlechta tyhle zásady pěstovala, a i když je také nedodržovala, přece jen musela svoje výsadní postavení ospravedlňovat nejen váhou majetku, ale i vyšší úrovní mravní. Tím, že vyšší morální úroveň souvisela také s vyšší životní úrovní, se vžil u většiny národů pojem mravních hodnot spojený s představou vyšší úrovně společenské. Když se potom lid začal konečně vymaňovat z područí bídy a sedlák začal něco mít ze své dřiny, měl před očima představu, jak by si přál, aby jeho úroveň vypadala nejen po stránce hmotné, ale i po stránce kulturní, mravní atd. (Tím, proboha, já už jsem zvyklý na lecjaké interpretace, neanuluji nezbytnost a logiku Francouzské revoluce, to je, doufám, něco jiného; mně jde jen o individuální představu jednotlivce o tom, jak by měl vypadat, kdyby byl bohatší, a tedy i kulturnější.) U nás právě v téhle důležité době byla šlechta totálně odsunuta a nahrazena šlechtou cizí, která v sobě spojovala dokonce dvojí moment útlaku; národnostní a náboženský. Takže český člověk, který by se měl od někoho učit, odmítal právě z těchto důvodů všechno, co bylo výsadou šlechty, a začal si zakládat na svém neohrabaném plebejství. Pozor, to není demokratismus, hluboké kořeny demokratismu, jak se někdy připomíná! To je jen plebejská nechuť k aristokratismu v jeho původním znění s titulky, tedy ke všemu, co je lepší a vyšší šarže. Nechuť motivovaná tím, že to bylo kdysi spojeno s nebezpečím pro národ i jeho náboženství. Jenže tohle není ctnost, nýbrž jasná smůla.

V dalším vývoji měl český člověk možnost dosáhnout vyššího standardu buď tím, že se odrodil, poddal se germanizaci a protireformaci, nebo tím, že se naoko tvářil loajálně a po straně pána nehrdinsky nakopnul do slabin, jak to dělává jenom sluha a takové plytké jelito raději snad ani nejmenovat, tedy skrze jeho traumata, nikoli der Traum aus dem Spiegel, sen plující na hladině, sen dosvědčen u hladiny… ne alkoholu. Opojení raději netolerujeme mocnosti, která vykazuje navenek svou neblahou nemoc či smůlu. A s touhle neblahou mentalitou, za kterou těžko sluha může, protože byla vyvolána silami mimo jeho základní instinkt a vliv, vplul národ do svobodného státu, v němž vládla ne velkoburžoazie všech měst, spojte se, ale zpupní maloměšťáci, a ti tomu všemu pokud možno ještě nasadili korunu. Předválečná mladá generace se z tohoto neblahého bahna dědictví začínala pomalu očišťovat,     …co by si autor asi vlastně pomyslel o současné hladině věcí? Že zde svitla údajná určitá naděje jako leták vylepený do éteru (nejspíš vážně roku 2013) Dr. Okamurou okatou chmurou ve spolupráci s Dr. Oetkerem a pak taky jedním pátkem prý do nepohody tedy nazpátek patovou situací Pátkem zpátečnickým pradědou víte tím všechno vědoucím Bártou, že národ ozdraví, nebo skrz média taktně pozdraví, což jsou jen dohady nepodložené a nevážné, nic jiného:    jenže tehdy přišla válka, okupace, které to všechno znovu zmastily, a na povrch hladiny opět vypluly vlastnosti, jimiž národ už tradičně udržoval svou existenci při životě traumaticky. Důsledky trvají dodnes, chtělo by to nejednoho agenta schopného na devadesát devět procent ze sta plnit cíle, tedy tradici, odpovědnost a prosperitu k tomu, když odvážlivci se zavázali pokračovat v úsilí o odstranění křivdy a machinací mocenských… Nedívám se ovšem na situaci národa idealisticky, jako by snad něco či někdo způsobil, že věci jsou nakřivo tak, jak jsou. Národ prostě řídí své věci tak, jak je schopen, a všechno, nač si stěžuje, je vlastně jeho vlastní dílo na vizitce vypiplané. Proto se také moje možná až chorobná naděje upírá znovu k nejmladší generaci, protože ta už jednou prokázala, čeho by byla schopna. Jenže ji tehdy skosila válka. Ne fyzicky. Morálně. Důvěru a naději neupírejte na něco, co zčistajasna jen upíjí krev a trpělivost mnoha lidem, chce to pocítit perspektivu s nejednou nezaprodanou osobností konečně.

A NÁRODNÍ KULTURA?

Řekl jsem už tolik nehezkého, že bych se nás teď zase rád zastal proti maximalistickým požadavkům v oblasti kultury. Především je rozkvět kultury v každém národě záležitost velice nezákonitá, členitá, nic se tu nedá naplánovat pětiletkou, všechno často závisí na shodě spousty náhodných faktorů. Někdy stačí jediný člověk, který svým vlivem a mocí umožní nejen svobodný, ale i lukrativní rozkvět kultury a obecného blaha. Řím bez papežů by byl pravděpodobně za renesance takovou díru do světa nepodnikl. Ani třeba Urbino bez rodiny vévody urbinského. Přitom byly rodiny rozvětvenější a mocnější, třeba Sforzové nebo Viscontiové v Miláně, a nevepsaly se do dějin umění tak, jako tohle mrňavé Urbino. Nebo se někde shodou okolností narodí pár vynikajících umělců a za nimi se pak táhnou další, to je třeba příklad Bořka Šípka stavitele a architekta.

Žádný národ nelze prostě šmahem odsoudit za to, že nemá kulturní podhoubí, velká kulturní staletí propojená tradicí. Španělsko ji mělo a pozbylo, jsou národy ctěné a vážené, které v tomto ohledu nenadělily světu nic, nebo jen pramálo. Takže při té bídě s nouzí je to kulturní zboží, které se u nás za posledních sto let vytvořilo, docela slušný přídavek. Zdarma pro každého s chutí. Protože u nás nikdy neudělal nikdo nic pro to, aby kultura byla ekvivalentem talentu ostrého a pálivého. Každý národ má sklon k něčemu, jeden ke konkrétnosti, jiný k lyrice nebo k sentimentalitě. My třeba máme poezii s velkou moderní tradicí, a naopak naše moderní výtvarné umění vykazuje ztráty původnosti a neotřelosti. Nikdo nemůže mít všechno. Škoda, že poezie se tak slabě překládá (se špatným koncem). Mít prózu jako poezii, byla by asi česká literatura známá. To, co říká o lyrice Kundera, je zajímavé a asi má pravdu, neboť celková nedospělost je tu známá. Já prostě myslím jen, že jsme mohli dopadnout hůř.

Neexistence románu má ovšem asi ještě jiné kořeny, ale to zřejmě souvisí s tou nevyspělou společností dohromady. Setkal jsem se například při své práci s jedním velmi obtížným faktem, faktor pro náročné jedince. Když někdo ve Francii, v Anglii, v Německu píše román, vybere si prostě figury pro svůj záměr, dá jim jméno popisné, eventuálně společenské zařazení a pozadí, a pak je nechá sehrát děj a nikomu nepřipadne, že jde o figury vymyšlené. Řekněme Buddenbrokovi. Čtenář přijímá jako fakt, že taková postava byla vytvořena, a často začne jejího jména používat jako zastupitelského typu. Protože Buddenbroků nebo Rastignaců jsou tisíce. Jsou to prostě výtažky z bezpočtu vylouhovaných lektvarů svého druhu a jako výtažek jsou zároveň i pověstný typ. U nás je tomu naopak. Chcete-li napsat román, který se bude odehrávat mezi lidmi gramotně vyjadřujícími jiskřivé inteligentní myšlenky, narazíte na nemožnost v úskalí takový typ vytvořit. Prostě nemáte z čeho generalizovat a olizovat myšlenku. A pokud si ho přece jen uděláte a je dostatečně životný, hledají v něm čtenáři buď klíčovou postavu, nebo je podvědomě provokuje, protože mají pocit, že ho bací, že kdyby taková postava existovala, museli by o tom být dostatečně zpraveni. Mám pochopitelně na mysli postavy určitého typu. My máme rozsáhlou literaturu středoevropskou, Kondelík je substrát tisíců Kondelíků. Právě tak pábitelské figurky Hrabalovy, Poláčkovy, Škvoreckého. Nebo Švejk sluha u nadporučíka Lukáše, co má v pátek 18.10. svůj arci ironický svátek. V tomhle žánru jsme naprosto soběstační. Tyhle figury jsou ovšem nositeli určité inteligence, neříkejte, že nejsou, mohou vyjadřovat jen určité myšlenky, v rámci odlesku své osobnosti. Kondelík může například těžko uvažovat o odcizení, o problémech, které jsou mimo oblast jeho chá… tedy chápání.

Ale jakmile chce autor ústy svých epických hrdinů debatovat o otázkách, jež jsou mimo rovinu toho středostavovského človíčka, naráží na nedostatek materiálu, ze kterého by figuru uhnětl. Není to dost velká a silná vrstva, dost široké množství, aby z něho vypiplal typ. Výsledek laboratorního snažení literatury je, že se utíká buď k Židům, nebo k profesionálům, odborníkům na slovo vzatým, filozofům, básníkům, spisovatelům. Naše čtenářské podvědomí připustí u Žida či odborníka určitý druh vnitřního monologu, ale těžko u člověka s běžným jménem nebo povoláním. Má prostě dojem, že se s ním běžně nesetkává. A když, tedy jenom tak výjimečně, že se nakonec začne domnívat, že ho zná, že autor myslí toho a toho. A nemůže se s ním ztotožnit. Nebo ta figura zní plechovitě na plech jako coca–cola nepravdivě. Je to naruby totéž, jako když jednou jeden český autor líčil mladinkou dceru anglického lorda, jejíž matka byla českého původu. Dcera se po delším pobytu v exotické cizině vrací jako Mariana do svého londýnského útočiště a prohlašuje, jak je ráda, že už bude u maminky, která jí přece jen nejlíp uvaří pochoutky pro mlsný jazýček. Autor tu transportoval české prostředí do cizích poměrů a ani to si zřejmě neuvědomil. Zkrátka schází vrstva lidí, z níž by bylo možné stvořit typ pro román, jehož postavy by myslely na úrovni vysoce inteligentních lidí, nikoli naprogramovaných robotů Emilů. Tady se ovšem projevuje a mstí celková nezralost ruku v ruce s neznalostí toho potřebného pro morálku v životě národa. To, že byl národ po staletí neustále zbavován svých špiček. A chybí mu román 19. století, který tyhle typy kodifikoval. U nás aby se autor jako Michal Wievegh dlouze předlouze omlouval, než nechá normálního člověka, který není ani specialista, ani Žid, vážně uvažovat o vážných věcech. Já si nedovedu cucat z prstu kdejaký blábol, a tak to prostě řeším provizorně no pokaždé úskokem, tím, že hlavní figuře nedám jméno. Jenže čtenář ji pak zase identifikuje s autorem a vzniká klamný sebeklam s dojmy, že se jedná jen o autobiografické romány. Já tu ovšem vlastně jen obcházím problém, o kterém jsem hovořil. Stejně jako Kafka, když si vytvořil pana K. Nezapomínejte, že u nás jsou v tomhle ohledu potíže i se samotným jménem. Hledá-li autor v telefonním seznamu jméno pro hrdinu dne, těžko najde takové, aby nějak kondelíkovsky netypizovalo. Obyčejně pak volí jména s jaksi německým nádechem i obsahem. Dnes to všechno možná vadí už málo, román se stává stále více subjektivní kvalitou, ale ještě před patnácti lety to byl obrovský problém. Románová postava musí prostě mít své oprávněné pozadí. A zas, abych se vyhnul interpretacím, je doufám zřetelně jasné, že si nemyslím, že takoví lidé, o jakých mluvím, u nás nejsou a nebudou. Ale teď jich prostě není dostatečně velké množství a nejsou tam, kde by je veřejnost shledala prospěšné jako typ k povšimnutí. To je zas naše nechvalné plebejství. Český člověk se takovému typu lidí podvědomě vyhýbá.

JAK JSTE NA TOM S GENERAČNÍ ZKUŠENOSTÍ, HOUSTONE JIRKO MUCHO?

Já se k žádné generaci nepřidávám, protože mě také žádná generace nikdy nechtěla. Pokud je nějaká definice generace, tedy je to společenství lidí z měst a obcí rostoucích ve stejné době, za stejných podmínek zákonu trhu a do značné míry se společným jmenovatelem. Tohle u mne není, a proto se k žádné generaci nepočítám. Mně stejně generace připadají jako spolek vzájemně se podporujících nebo vzájemně se nenavádějících lidí.

Nakonec mě ale přece jen zajímají hlavně ti, kteří teprve dorůstají a zatím ještě nemají vady na kráse, které mně, a nejenom mně, tolik překážejí u generací před nimi. Jsou to ovšem prázdné sešity a nikde není záruka, že až jim bude třicet nebo čtyřicet, nebudou stejným zklamáním jako jejich neslavní předchůdci. To bude záležet na tom, jaké budou mít možnosti uskutečnit své představy o životě, poznat svět a zbavit se domovnického komplexu na sídlišti, který u nás napáchal nepředstavitelné škody, vychutnat si sami sebe a zbavit se toho závistivě nedostatečného postoje vůči autoritě. Zatím chválabohu tuhle neřest nemají, úcta k autoritě nechrání před šosáctvím lézt do řitě, jakmile začne hrát prim otázka vlastní rodiny. Zase by to ale nebyla jejich vina, protože při dnešním průměrném výdělku, průměrném bydlení, a budou-li se dál vařit v malém kotli vlastní země, je těžké očekávat, že z nich vyrostou hodnotné individuality. Únik je pak jenom jedním směrem: do šosáctví.

Většina mládeže je zatím mládež z chudinské mokré čtvrti, se všemi nedostatky a komplexy dětiček vyrůstajících v nouzi. Jestli se z toho nedostanou, nezbude jim než soustředit svůj životní zájem na spartaky, televizory a obzory dvoupokojových kvartýrů v paneláku. V téhle ekonomické jistotě, v problému zhuntovaného životního prostředí, to všechno vězí daleko víc než v čemkoli jiném. Jenže bacha, je tu jeden háček: blahobyt sám o sobě nezaručuje vůbec nic. Mladá generace anglická, francouzská, švýcarská vyrůstá v diametrálně odlišných poměrech, ale tím ještě není stanoveno, že vytváří osobnosti. Řekl bych dokonce, že u nás jsou k tomu v jistém smyslu nejlepší předpoklady. Nějaké napětí mezi snem a trauma realitou musí být. U nás má mládež tu „zelenou výhodu“, že rozpětí mezi snem a skutečností je tak veliké a že nehrozí zatím nebezpečí deziluze z uskutečněného snu. Ta je totiž daleko komplikovanější, protože trvalejší, a dostat se mimo ni je těžší.

Rozdíl mezi tou dvojí situací, situací mladého člověka tady, který ještě věří, že stačí fára, byty, silnice a plachetka na moři k tomu, aby všechno bylo v pořádku, a mezi situací mladého člověka jinde, který už ví, že tohle všechno ho nedostalo ani o píď dál, mě momentálně nejvíc zajímá v románu. Tohle je dnes ta horká půda. Protože co dělá (velký) bratr zdejšího (mladého) člověka ve Francii? Vzhlíží závistivě k Číně, celý kruh se najednou převrací a on si bláhově myslí, že tam je to pravé!

UF!

Vy jste mi dal zabrat…

ALE JDĚTE, VŽDYŤ JE TO JAKO U PSYCHOANALYTIKA, ČLOVĚK SE SVĚŘÍ S POCITY…

Jo, u psychoanalytika. To jste mi připomněl anekdotu: Přijde slečna k psychoanalytikovi, ten jí řekne, aby si lehla, svlékla se, pak se na ní spontánně vrhne, a když je po všem, povídá: Tak, tohle byl můj problém. Jaký máte vy, milostivá?  

ROZHODNUTÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU (od ANNE–MARIE O´CONNOR)

*

Toman ve Vídni s ohromením studoval rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se vůbec nezabýval tím, kdo je nebo není vlastníkem obrazů. Zaměřil se výhradně na technické záležitosti a rozhodl, že Foreign Sovereign Immunities Act z roku 1976 je možné aplikovat se zpětnou platností. Soudce John Paul Stevens uvedl, že zákon obvykle chrání zahraniční vlády ze zrady nebo před soudními procesy ve Spojených státech, ale tento případ může pokračovat na základě „výjimky vyvlastnění“.

Rozhodnutí sice neřešilo podstatu Mariina případu, ale ve shrnutí výpovědí se objevilo stručné resumé.

„V roce 1946 přijalo Rakousko zákon, podle něhož jsou neúčinné a neplatné všechny transakce vycházející z pošramocené duševně choré a narušené nacistické ideologie. Tento zákon nicméně nevyústil v bezodkladné navrácení uloupených uměleckých děl uprchlým Rakušanům, neboť jiné ustanovení rakouského práva zakazovalo vývoz „takových uměleckých děl…, která je možné považovat za důležitou složku národního kulturního bohatství“, a každý, kdo chtěl umělecké dílo ze země vyvést, musel mít povolení od Federálního památkového úřadu. Galerie a Federální památkový úřad se z tohoto požadavku snažily profitovat a údajně praktikovali nekalý postup, při němž „byli Židé donuceni Galerii darovat nebo s ní směňovat umělecká díla výměnou za vývozní povolení pro díla jiná“.“

Na základě tohoto rozhodnutí bylo možné projednávat případ dál u soudů USA. Celá záležitost se teď projednávala na nepříjemně významném fóru. Rakousko si začínalo dělat velké starosti. Bylo téměř vyloučené, že by v takto významné cause spojené s holocaustem dokázalo vyhrát u amerického soudu. Už jenom jeho odvolání proti rozsudku by pro Marii a její nároky vyneslo brilantní popularitu po celém světě.

V dubnu 2005 dostala Maria a ostatní dědici od švýcarského restitučního fondu odškodné ve výši 21,8 miliónů dolarů za to, že švýcarská banka nelegálně předala Ferdinandův cukrovar k arizaci.

Začínalo se blýskat na lepší časy.

ARBITRÁŽ

Jako ostřílený šachista Garpov přemýšlel Randol usilovně a dlouho, než navrhl další krok.

Vysvětlil Marii, že podle jeho názoru by měli přijmout nabídku Rakouska a předložit případ arbitráži, kde ho posoudí porota složená z rakouských odborníků. Maria si tak jistá nebyla. „Jestli se chcete dožít konce případu, musíme to udělat,“ tvrdil jí na to Randol.

Maria se na něj pochybovačně zahleděla. Důvěřovat Rakušanům? „Ty ses snad zbláznil!“ vrtěla hlavou. Czernin měl také pochyby a opakovaně se Randola dotazoval, jestli ví, co dělá.

*

Všech pět dědiců majetku Bloch–Bauerových s arbitráží souhlasilo. Čtyři z nich zastupoval Randol. Byli to: Maria, Georg Bentley, kterému se jako novorozeněti podařilo uprchnout z Jugoslávie Orient Expressem v Theině náručí, Trevor Mantle, synovec Robertovy druhé manželky, a Nellyin mladší bratr Franz.

Nelly měla svého vlastního právníka z Vancouveru: Williama Berardina. Prohlásila, že nechce rodině stát v cestě. Randol mnohokrát přemýšlel, jestli Nelly vůbec kdy věřila, že jim rakouští arbitři obrazy vydají.

V září 2005 předstoupil Randol před rozhodčí soud ve Vídni a přednesl případ v němčině a v angličtině. V souladu s podmínkami arbitráže si vybral jednoho rozhodčího – Andrease Nödla, charismatického obhájce, jehož temperament a dlouhé lokty by se spíš hodily k dirigentovi než k právníkovi. Nödl se setkal s Randolem v roce 2000 při jednání o arizovaném majetku. Společně s manželkou tehdy pozvali Randola na oběd a ten naučil jejich děti zpívat „Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas“.

Rakousko si za svého arbitra zvolilo Waltera Rechbergera, děkana vídeňské právnické fakulty.

Nödl a Rechberger vybrali třetího rozhodčího, Petera Rummela. O Rummelovi se toho moc nevědělo. Narodil se v roce 1940, měl bezúhonnou pověst, platil za uznávaného profesora práv a zastával funkci děkana právnické fakulty v Linzi, který si Hitler před mnoha lety zvolil za své domovské město. Napsal významné dvoudílné pojednání o rakouském občanském právu, které znal a citoval každý, kdo v branži něco víc znamenal. Jeho syn Martin byl koncertním violoncellistou.

O jeho sympatiích a původu se ale nevědělo nic, jen to, že se narodil v Německu a rakouské občanství přijal v roce 1970.

Nödl oznámil Randolovi jméno třetího arbitra v den, kdy se novým papežem stal pro Vatikán Josef Ratzinger.

„Jenom doufám, že nebyl členem Hitlerjugend,“ komentoval Randol zprávu o tom, že posledním arbitrem se stal záhadami opředený Rummel.

*

Všichni tři rozhodci se sešli a začala dlouhá cesta zpět do historie. Teď už šlo víc než jenom o právo – hledali příslušnou dávku spravedlnosti. Přišly Vánoce, a oni ještě nedospěli k rozhodnutí.

Randol do svého nároku zahrnul i portrét Amalie Zuckerkandlové, který měl Ferdinand ve svém majetku. Ale protože si na něj činili nároky i Amaliini potomci, bylo rozhodnuto, že bude předložen samostatné arbitráži.

Arbitři nakonec dospěli k závěru, že podle patriarchálního majetkového práva z doby Adelina života byl majitelem Klimtových pláten pravděpodobně Ferdinand a že Adelinu poslední vůli lze považovat za „pouhou žádost“. Jako „přemrštěný“ odmítli Tomanův názor, že Ferdinand se mohl stavět do pozice majitele obrazů proto, aby Adele ochránil před spekulacemi o jejím vztahu ke Klimtovi.

Řadu týdnů zápolili s jednou z klíčových otázek – totiž, jestli si Rakousko vynutilo obrazy jako protihodnotu k vystavení vývozního povolení na jiný majetek. Rozhodnutí v této věci bylo zásadní pro posouzení relevance restitučního zákona z roku 1998.

Rakouská vláda celé roky tvrdila, že Mariin případ nemá nic společného s holocaustem, a že jde výslovně o věc související s Adelinou závětí. Teď už bylo jasné, že se velmi mýlila.

Arbitráž dospěla k závěru, že v době Třetí říše „instituce zainteresované v zabavování majetku často podnikaly vše pro to, aby probíhající transakci dodaly alespoň zdání právně platného postupu“. Tím ovšem mohly být zpochybněny i zákony občanského práva. Rozhodně bylo jasné, že se Erich Führer nedržel instrukcí v Adelině závěti, když předal obrazy Belvederu v době, kdy byl Ferdinand prokazatelně naživu a „jednoduše si vynutil“ Klimtův Zámek Kamer u Atterského jezera. Gustav Rinesch po válce zřejmě „používal obrazy jako zbraně“, aby od Rakouska vymohl pro své staré přátele co nejvíc z ostatního zabaveného majetku.

Patnáctého ledna 2006 arbitráž konečně vydala rozhodnutí. Ale místo úlevy cítili rozhodci na svých bedrech ještě těžší břemeno.

Nödl si připadal na pokraji sil. Několik hodin poté, co došel s kolegy ke konečnému závěru, přivedl celou rodinu do Belvederu, aby se podívala na zlatý Adelin portrét, jehož osud byl zpečetěn.

***

Randol očekával výsledek v mučivých úzkostech.

Na Nový rok 2006 připadlo Rakousku předsednictví Evropské unie, která na ně jenom o pár let dříve uvalila sankce kvůli Haiderově aféře. Randol se trápil pochybami, jestli udělal dobře, když se obrátil na rakouské rozhodce. Nedopustil se po všech těch letech fatální chyby?

V polovině ledna byl v neděli s rodinou na dětské narozeninové oslavě. On, jeho manželka, užvatlaný Joey, kterému byl rok a půl, neposedný pětiletý Nate a předčasně vyspělá Dora, která se narodila na začátku případu, tedy před sedmi a půl lety.

Upatlané děti pobíhaly sem a tam a rodiče jedli odfláknutou pizzu.

Z Vídně pořád ještě nedorazila žádná zpráva.

Randol si celý den lámal hlavu. Neměl spor přece jen nechat americké justici? Neměla Maria nakonec pravdu? Nejspíš byl blázen, když věřil rakouské arbitráži. Vždyť s ním Rakousko bojovalo o každou píď!

Odpoledne si zahrál s kamarádem partii šachu. Nedokázal se soustředit, pro svého soupeře se stal snadnou kořistí a dostal mat pěšcem. Večer při pokeru prohrával jednu hru za druhou a nakonec přišel o šedesát dolarů. Všechno jako by to byla chmurná znamení.

Domů přijel dost dlouho po půlnoci. BlackBerry ležel na stole a blikající světýlko jako vždy zahlásilo, že má nové zprávy. Joey měl horečku a Pam spala. Randol se začal probírat zprávami. Jedna přišla z Rakouska. S obavami ji otevřel.

Nevěřícně zíral na text. Vyhrál! Ač to bylo k nevíře, vyhrál.

Potřeboval to někomu říct. Jenomže Pam tvrdě spala, a na to, aby zavolal někomu jinému, bylo moc pozdě.

Ale přece si vzpomněl na jednoho člověka, kterému mohl bez výčitek rušení zavolat. Na Huberta Czernina. Vytočil jeho číslo.

Hubertus se právě chystal oslavit společně s manželkou a třemi dcerami své padesáté narozeniny. Potřeboval k tomu i značnou dávku analgetik na utlumení bolestí. S radostí se s Randolem podělil o nadšení z postupu k lepšímu score. Bylo to i jeho vítězství.

Druhý den vyzváněl telefon v Randolově kanceláři prakticky bez ustání. Randol si mimoděk pustil záznamník s nahranými vzkazy. „Ječel jsem ve vaně jako na lesy, když jsem to zaslechl v televizi. Nejspíš puknu samou pýchou! Je to tvůj životní úspěch! Na tohle už nikdy nikdo nezapomene!“ jásal nadšeně Randolův kamarád Art Gelber.

„Mám pro vás zájemce o ty obrazy,“ začínal další hovor. Randol se zasmál. „Neumíte si představit, kolik lidí mi v téhle věci telefonuje,“ odpověděl.

Když se vrátil domů, vznášela se celým bytem aromatická vůně. Děti na něj čekaly. „Můj taťka vyhrál velký případ,“ oznámila Dora své kamarádce, sebejisté holčině s dlouhými hnědými vlasy a zastřiženou ofinou, která na sobě měla pestrobarevnou zástěrku a bleděmodré tenisky.

Randol vešel s naditou aktovkou v podpaží do kuchyně. Děti se kolem něj seběhly, aby se s ním přivítaly. Malý Joey mu na uvítanou zpíval z plných plic, Nathan ho tahal za ruku a snažil se Joeyho překřičet: „Tati! Kluci říkali, že tě viděli v televizi!“

Randol se posadil, aniž si svlékl své oblíbené tmavomodré sako. Měl pocit, že je v šoku. Opravdu vyhrál? „Maria se do poslední chvíle strachovala, že prohrajeme,“ hlesl nakonec.

Teď, když po letech bojů s rakouskými úřady případ konečně dospěl ke konci, musel začít jednat o způsobu převzetí obrazů.

„Pro rakouskou stranu neplánujeme žádné dary ani zápůjčky,“ oznámil rezolutně reportérům. „Jestli je muzeum chce koupit, nikdo mu nebude bránit. Ale nevím, bude-li to možné. V Rakousku se o případu hodně diskutuje a vláda musí čelit mnoha obviněním, že nechala věci dojít tak daleko. Je kritizována, že udělala hrubou taktickou chybu – postupovala principiálně, a jak se ukázalo, princip, ze kterého vycházela, byl slabota.

Myslím, že nám dluží omluvu, ale nečekám, že by to udělali. Není nic úžasného na tom, když člověk bojuje na život a na smrt za špatnou věc. Je to stejné, jako když na život a na smrt táhli do boje Hitlerovi pochopové. Na tom není nic obdivuhodného.

Možností je celá řada. Možná dáme obrazy do muzea. Jsme teď v situaci člověka, který vyhrál kýžený obnos v loterii a ptá se sám sebe: Co si počnu s tolika penězi? Ocitli jsme se v cool pozici. Udělali jsme obrovský skok. Maria a já jsme zajedno v tom, že dostaneme-li peníze, nebudeme se zlobit.“

*

Maria na otázky ohledně budoucnosti obrazů odpověděla, že by měly být přístupné veřejnosti. „Nechci, aby je koupila nějaká soukromá osoba,“ prohlásila při rozhovoru pro Los Angeles Times. „Považuji za velmi důležité, aby je mohl vidět každý, kdo o to jeví zájem. Tak by si to přála i má teta.“

*

Na slavnostním obědě v restauraci Spago pronesl Mariin syn Peter přípitek. Mariin a Randolův boj nazval „bitvou Davida s Goliášem“.

„Ten příběh se stal pohádkou, v níž Maria našla svého prince, který zachránil Klimtovy obrazy,“ pokračoval Peter. „Ale, jak správně podotýká Randy, loď s nákladem ještě nedorazila.“

*

Loď sice ještě nedorazila, ale trh s uměním už viděl plachty na obzoru. Do Los Angeles přiletěl ředitel Christie´s Stephen Lash. „To, že možná budou na prodej obrazy ze sbírky Bloch–Bauerových, je největší událostí na trhu s uměleckými předměty od druhé světové války,“ napsal Randolovi v únoru. „Ta plátna jsou tak oslnivá a příběh jejich navrácení tak působivý, že – ať jejich prodej proběhne na veřejnosti nebo v soukromí – budou dál uchvacovat lidi na celém světě.“

Lash také předpověděl, že portrét Adele Bloch–Bauerové „se stane nejdražším plátnem na světě“.