míjím ženy na rohu stojící.

Potkávám zjizvené a špinavé tváře,

když je oslní starých lamp záře.

U rohu jednoho z domu,

potkám dvě individua,

přemýšlím, co když se zastaví, co by mi chtěla.

Uf, jen prošli dál,

byli dva, ale teď třetí se někde začal smát.

                                                             Přestávám slyšet, cítím jen jak srdce mi bije,

  přidám do kroku snad nevšimne si mne.

Kroky za mnou stále jsou rychlé,

ruce se klepou jak někde v zimě.

Co když je to jen malý zloděj,

nebo násilník snad ne vrah!

Takovým týpkům se ženy jako já hoděj,

co nemají žádný milostný vztah.

Mráz mi leze po zádech,

srdce tluče, nepřestává.

Pomalu cítím na svém krku jeho dech.

i smrad co za sebou zanechává.

Jen 10 metrů k mému domu,

ke starému a šedému vchodu.

Během toho můžu začít hledat svazek klíčů,

prosím tě, tohle mi nedělej, kde jsou?!

Svatá chvíle každého z lupičů,

co teď se jen stane se mnou?!

Mám je, však ruce se třesou,

nohy mě pomalu k domu nesou!

Prosím bože ještě není má chvíle,

u dveří stojím.

A ty, zachrání mě!

Už je však pozdě,

něco mě v zádech píchá a tlačí na plíce.

Z ruky mi pomalu padají klíče,

cítím chuť krve ve svém krku, plivu krev,

  přestávám slyšet jen to srdce co už brzy přestane být.

A sním i život co mohla jsem žít.

Víc a víc do mě nožem zaráží,

plíce mi proráží.

Co teď, nemůžu dýchat,

jen krev z pusy mi stéká.

Muž se přestal skrývat,

ale nevidím ho, všude je mlha.

Chlad mě obtéká,

on přitiskl naposled své rty k mému uchu.

A řekl zrádnou větu:

Všechny ženský co si myslí, že chlap jako já je špína,

měly by s kudlou v zádech pochcípat!

             S těmito slovy,

             plnými zloby.

             Vytáhl nůž a bodl ho znovu,

             nemám šanci jsem jednou      nohou v hrobu.

     Zvracím krev a přestávám      vidět

      a ten muž jen se mi směje.

      Poslední výdech,       poslední kapka krve,

      studená slza z mého oka       spadla na zem.

      V tu chvíli zemřela jsem.