Už tři dny pršelo. Připlul jsem do Obanu ve 2:25 lodí přímo z Lochboisdale, z jižního Uistu. Týden strávený v nehostinném počasí ostrova mi na zdraví nepřidal a tak jsem cestu strávil u okna kajuty, kde k dobru cestujícím sloužil skvěle vybavený bar. Nestál jsem ten den ani trochu o chladné kapky deště, které mě terorizovaly po většinu mé cesty po skotských ostrovech. Hrál jsem s nimi špinavou hru. Využíval jsem jejich přítomnost k propagaci zboží, které jsem napěchované ve dvou velkých kufrech táhl s sebou, ale zároveň je nenáviděl a proklínal každý další provlhlý den. Cestu lodí jsem si tak užíval nerušen jejich násilnou dotěrností.

Když jsem stanul suchou nohou na molu přístavu v Obanu, vydal jsem se hledat hotel. Plánoval jsem zde strávit noc a dál na jih pokračovat až další den. Překvapilo mě, že na malou chvíli vysvitlo slunce. Když jsem pevně sevřel držadla svých kufrů a kluzkými podrážkami bot zabíral po mokrém molu, oslnilo mě a dřevěnou lávku proměnilo v nádherné zrcadlo. Donutilo mě to až zastavit a ještě chvíli se tak úporně nesnažit přístav opustit. Mžoural jsem proti zářícímu kruhu mezi mraky a užíval si jeho teplé paprsky na mě tváři. Jakmile do mě však zezadu narazil další z cestujících, pokoušející se také zdolat navlhlé molo, chytl jsem znovu těžká zavazadla a odtáhl je na pevninu.

„Člověče, tady nemůžete stát! Myslíte si, že máme všichni tolik času?“

Odpověděl jsem tím, že jsem se dal do pohybu. Když jsem došlápl na dlážděnou ulici a odklidil kufry z cesty, otočil jsem se k cestujícímu za mnou a omluvil se.

„Promiňte, jen jsem byl překvapený z toho slunce,“ řekl jsem a považoval konverzaci za ukončenou.

„Člověče, Vy jste Američan,“ vypravil ze sebe muž s naprostou jistotou.

„Ano jsem. Nebudu se hloupě ptát, jak jste to zjistil. Dozajisté podle přízvuku,“ odvětil jsem chladně a opět považoval rozmluvu za dokončenou. Starší skot si však nedal říci a zřejmě ho na mě něco upoutalo a i navzdory určité odtažitosti místních lidí se se mnou urputně zaplétal do řeči.

„Co dělá Američan tady ve Skotsku?“ pokračoval. S jistou a snad i viditelnou nevolí jsem se unavený a nelibý společnosti donutil k odpovědi:

„Jsem obchodní cestující,“ a muž se s pokrčením obočí zadíval na mé napěchované kufry, jakoby nevěřil, nebo mě z něčeho podezříval. Pak se ale hned usmál, a jelikož už slunce pár posledních minut nesvítilo a dešťové mraky zakryly oblohu tak rychle, že to snad i skota překvapilo, pokynul máchnutím pravicí k úprku do nejbližší restaurace. Nevím proč, ale bez váhání jsem ho tedy následoval. Možná se ve mně zlomila dnešní nevole ke společnosti stejně rychle, jako se slunce schovalo za mraky.

Dotáhl jsem zavazadla do lokálu a unikl tak prvním kapkám dalšího úporného deště. Muž už stál u stolu a se zaujetím mé počínání sledoval.

„Máte to, člověče těžké,“ zahlaholil napůl smíchem. „A nemyslím jen ty zavazadla, ale tak vůbec. Komu by se chtělo takhle se táhnout přes půl světa? Člověče, Vy jste blázen,“ dokončil a spokojeně sáhl po jedné z objednaných sklenek whisky. Ještě chvíli jsem zápasil s objemnými kufry, abych je urovnal ke zdi a jakmile jsem dosedl ke stolu, plácl jsem před mého náhodného zvědavce reklamní leták. Přisunul si ho blíže k sobě a s povýšeným úsměvem se začetl do textu.

„Barker & Co., na rohu Maiden Lane a Nassau Street v New Yorku,“ četl nahlas a sjel očima na přiložený obrázek. Nedůvěřivě si ho prohlížel a vypadal, jako když si v šatech na obrázku snaží představit opravdovou ženu.

„Tohle vy prodáváte?“ zeptal se a stále si prohlížel otisk rytiny na letáku. Přikývl jsem a očekával jeho další posměvačné „člověče“.

„Oban!“ křikl najednou na člověka za barem název podávané whisky a s úsměvem přijal na stůl další dvě sklenky.

„Mimochodem, člověče, platíte si sám. Nemyslete si, že Vás zvu,“ upozornil mě důrazně a nespouštěl oči z obrázku. Pokýval jsem opět hlavou bez řečí a spíše čekal na to, až se rozpovídá ohledně mého zboží. Protože jsem na něm zájem zpozoroval, nechával jsem ho vše pomalu vstřebat. Na všechny obchodnické řeči a slogany jsem byl moc unavený a můj společník zrovna sympatickým dojmem nepůsobil. Ne tak, abych se nějakým prezentováním namáhal.

„Tohle se nosí v New Yorku?“ ptal se stále velmi pomalu, jakoby nevěděl, co dál. Ve Skotsku jsem se zatím s přílišnou pohostinností a výřečností lidí nesetkal. Proto mě tento muž zaujal. Ačkoliv působil jedovatě a nepříjemně, řeč rozváděl stále on.

„Ano. Vy jste to nikdy neviděl?“ zvedl jsem oči a vypravil ze sebe. „Luxusní šaty z několika vrstev hedvábí. Jen si představte. Vyjdete si na procházku po Hyde Parku a v půlce cesty Vás zastihne déšť. Takové šaty pak můžete sušit i několik dní a nemluvím o tom jak se tím ničí,“ přistihl jsem se, jak nastupuji na prezentační řeč. Sílu zvyku jsem však zarazil hned zkraje a dále už jen konstatoval:

„Ano, tohle se v New Yorku nosí. Pár kusů jsme již prodali.“

„Tohle se u nás neujme,“ zvedl hlavu muž a s pokrčením nosu se na mě podíval. „Viděl jste tady v Obanu nějakou ženu v takových šatech? Možná v Londýně. Tam to zkuste, ale tady u nás se takhle nechodí,“ hlaholil, „To ani nezkoušejte vybalovat. A mimochodem, nepřipadá Vám jako nošení dříví do lesa, chtít prodávat mackintosh v zemi, která dala světu mackintosh? Dobrá, dobrá, ten Váš je značně speciální, ale tady každá ženská nosí do deště náš mackintosh nebo nenosí nic. Člověče, já věděl, že jste trochu blázen,“ rozpovídal se a jako finále jeho řeči mi posunul reklamní leták po stole zpět.

„Neplánuji tu prodávat. Mířím do Londýna, jak jste řekl. Objel jsem pár ostrovů na severu. Myslel jsem, že kvůli nepřízni počasí se to vyplatí, ale jak vidím, ve Skotsku prší všude stejně. Náš mackintosh je pro honosné róby, chápu, že tady nepochodím. A teď mě prosím omluvte. Je už skoro večer a já musím najít tady v Obanu nocleh,“ začal jsem se opatrně pozvedávat a naznačovat potřebu odejít.

„Jak se jmenujete?“ zněla další otázka položená tak, jakoby vůbec nereflektoval mou prosbu odejít.

„Ryan Adams,“ odvětil jsem.

„Já jsem Douglas Cook. Nejsem odsud. Bydlím pár mil severně odsud v Connelu, a jestli se nemýlím, za dvacet minut mi odjíždí vlak. Pojeďte se mnou, člověče, a nechám Vás přespat,“ nabídl mi a já opět nevím, proč jsem tak rychle souhlasil. Je to jedno. Z téhle oblasti plné jezer vede plno různých cest, tak mi zajížďka pár mil severně neuškodí. Cook se opět neměl k tomu mi s kufry pomoci, tak jsem pevně oba zvedl za rukověti s nápisy „Rubber Mackintosh Garments“ a vydal se za ním. Při východu z lokálu jsem zaplatil za dvě výborné whisky a obtížnou chůzí ho následoval k nádraží.

Během cesty se už setmělo. Za okny se ani měsíc pod příkrovem mraků neprosadil, takže jsem zíral do černé tmy a nerozpoznával ani, jestli jedeme lesem nebo mezi loukami. Nepršelo. Jen bylo nepěkně zataženo.

„Člověče, vstávejte!“ křikl na mě silný hlas a já se lekl, neboť jsem posledních pár minut upadl do tvrdého spánku podporovaného přílišným drncáním vagónu. „Musíte si to hlídat, nebo o ty Vaše zázraky přijdete,“ poučoval mě opět můj společník a chystal se vystoupit. Popadl jsem kufry a vysoukal se ze dveří za ním.

„Už tady dávno měla být. Takhle mě vždycky nechá čekat. Někdy stihnu vykouřit i dvě cigarety, než se tady objeví. Sakra a to vlak jezdí pořád stejně,“ začal muž nadávat a neustále se nakláněl do tmy za nádražím.

„Na koho čekáme?“ zeptal jsem se.

„Ignis. Moje dcera. Jezdí pro mě pravidelně drožkou,“ odpověděl a stále se natahoval do tmy se šklebícím se výrazem v obličeji. Nedokouřil ještě ani půlku cigarety a po dlažbě se rozezvoněly podkovy koně a vrzání loukoťových kol. Po chvíli se rychlostí větru přihnala mladá dívka na otevřené drožce a prudce před námi zastavila. Vlasy jí pomalu dosedly na ramena a jazykem si olízla prudkým větrem vytrysklé slzy stékající po tvářích. Smála se a ještě uklidňovala rozdivočelého koně, aby úplně zastavil.

„Dobrý večer otče,“ křikla rozjařeně.

„Sakra Ignis, copak jsem Ti neříkal, že nemáš toho koně tak hnát? Kde jsi zase byla, že mě tu necháš čekat? A ještě, když dnes budeme mít hosta,“ osočil se ihned můj společních na mladou ženu a dral se za ní na kozlík. „Uhni!“ sykl a vytrhl jí z rukou opratě. „Hoďte si to dozadu a vylezte si,“ zavolal na mě a já vší silou vysadil těžká zavazadla na zadní lavici.

„Kdo to je, otče?“ zeptala se zaujatě Ignis.

„Ryan Adams, těší mě,“ představil jsem se ještě, než její otec stačil cokoliv říct a natáhl k ní ruku.

„Ignis,“ opětovala pozdrav a stiskla mi jí.

„Jeden takový blázen, co se snaží ve Skotsku prodávat mackintoshe tam od nich z New Yorku,“ zahlaholil muž a pobídl koně do kroku.

„New York?“ pravila Ignis.

„Ano, z New Yorku, v Americe. Zastupuji firmu Barker & Co., slečno,“ pokračoval jsem v konverzaci ještě stále zadýchaně po nakládání kufrů.

„To neznám,“ řekla posmutněle.

„Neznáte New York? Tak já Vám pak povím, jak to tam vypadá,“ pravil jsem a usadil se v polstrování lavice.

„Na takový blbosti nemá naše holka čas. Co jí k ničemu není, to jí do hlavy nesoukejte,“ osočil se na mě její otec a tak jsem se posadil ještě pohodlněji, užíval si jízdu v otevřené drožce a už se nepouštěl do dalších řečí. Ignis se na mě jen zlehka otočila a usmála se, a já věděl, že jí to všechno o New Yorku stejně jednou povyprávím.

Projeli jsme ulicemi Connelu a vyjeli do luk. Ucítil jsem závan chladného vzduchu, který se cestou ještě několikrát zopakoval. Chvíli mi byla až nepříjemná zima, ale jakmile jsme se přiblížili k lesu, sáhl na mě závan mnohem příjemnějšího vánku. Proudy čerstvého a svěžího větru si pohrávaly s vlasy dívky sedící na kozlíku přede mnou a jejich teplota, jakoby vůbec neodpovídala okolí. Příjemně hladily svým vlažným nádechem a všiml jsem si, že Ignis, několikrát nastavila těmto proudům obličej. Řekl jsem si, že je to zřejmě normální jev a ona jako místní přesně ví, kdy a kde takové větry vanou. Z míry mě vyvedl však její otec, který svým pořád stejně neurvalým tónem křikl do tmy, že ho něco hnusně šimrá po zátylku. Usoudil jsem, že vlahý, až teplý vzduch v jinak chladném večeru není ničím běžným pro zdejší kraj.

Zpevněná cesta se po pár minutách změnila v poli vyjeté koleje, až jsme projeli kamennou branou statku. Stála tu jistě již mnoho desítek let, neboť i ve tmě jsem si všiml jejích zpola rozvalených sloupů. Zastavili jsme na pískovém plácku uprostřed nádvoří mezi budovami.

„Zaveď koně do stáje, Ignis a přijď pak za námi do jídelny,“ zahartusil můj hostitel a dívka stále s bezstarostným úsměvem a snad i otupěle k jeho neustálým rozkazům, pohladila splavené zvíře a odepnula ho z postrojů. Shodil jsem své kufry z bryčky a čekal na mužovo pozvání dovnitř. Ten chvíli něco hledal v temné vstupní hale za dveřmi, když pak rozsvítil první lampu a mě svým typickým, na noční ospalý statek až příliš hlasitým slovem pozval dále.

Táhl jsem kufry po pevném tkaném koberci v chodbě až pod schody do druhého patra. Tam jsem je opustil připravené k vynesení nahoru a odebral se do jídelny na další sklenku whisky.