Je ráno bez konce čtvrtého adventu

jak s uchem na mušli města je šum

ústa ryb oněmí v jediném mementu

kosti mé zavoní z šatů ven psům.

Dívám se z dovnitř ven a vidím zas

vstávají ulice jak v poslední soud

a tisíc tváří mít ve tváři mráz

milion pohledů do sebe vplout.

A nevím co nemít a co říci k tmám

které jsou tělem mým, když zhaslé je

zvonění nalezlo třináctkrát hran

k hodinám které jsou bez naděje.

Když žíly větvoví ve kmen se pojí

proměn je bez konce světla na noc

tou chvílí rány se v samotu hojí

bolesti nemají nad námi moc.