TYCHO DE BRAHE

☼   14.12.1546    KNUDSTRUP  (neznám)     ♂    24.10.1601   PRAGA (jo, tu znám jako svý boty)

Vejdeme-li v tichosti do chrámu Panny Marie před Týnem na Staromáku v Praze a dáme se hlavní lodí unášet směrem k oltáři, dovedou nás naše snahy k mohutnému sloupu, na kterém je velký náhrobní kámen ze sliveneckého červeného mramoru. Do něj je vytesán reliéf stojícího rytíře, jehož pravice spočívá na hvězdném glóbu. Nad náhrobkem je kamenná tabule s životopisem dánského hvězdáře a pod ní latinsky zaznamenáno jedno z jeho kréd: „Ni moc, ni bohatství, jen vědění velkolepé žezla trvají.“

„V úterý po svaté Lucii před vánocemi se narodil můj syn Tyge.“ Těmito slůvkami zaznamenal do ticha roku 1546 Otto Brahe příchod svého potomka na svět. Těsně před touto událostí učinil nerozvážné gesto: slíbil, že jeho výchovu svěří do péče svému bezdětnému bratru. I když se chtěl od tohoto slibu později odpoutat – dal už slovo šlechtice, a nechtěl-li mu dostát, mocnější bratr si dodržení slibu zkrátka a jasně vynutil. Když byl Tygemu jeden rok, odvezli ho prý násilím z rodného Knudstrupu u Helsinborgu do sídla jeho vznešeného strýce.

Zde se mu dostalo výborného zácviku na dítěti a ve dvanácti letech odešel na univerzitu v Kodani, aby se tam věnoval rétorice a filozofii. To byl již první krůček ke studiu práv a výhod, jež mu měla otevřít cestu ke dvoru.

HLEDÁNÍ ŘÁDU

Tuto přímočarou dráhu, kterou mu nalajnoval jeho pěstoun, vychýlil osudový den jako výhybka na kolejích. Dostane se sice ke dvoru, ale značnou oklikou, a to nikoli jako vzdělaný právník, nýbrž jako astronom. Tím dnem byl 21. srpen roku 1560.

Nebe nad Kodaní bylo tehdy téměř vymeteno bez mráčku a na jedné z ulic se sběhl houf studentů. Byl mezi nimi i Tycho (stačil si už polatinštit své jméno, počeštěně by to bylo: „nerušte, ticho, klid, když je asi v nejlepším na vědecký způsob…“). Netrpělivě zvedali hlavy ke slunci, před jehož paprsky si chránili oči začouzenými sklíčky. Konečně! Trochu se zešeřilo – to jak neviditelný disc Měsíce začal ukrajovat sluneční kotouč. Někteří prostí lidé se chvěli samou obavou pěstovanou od pověr: co věští toto nebeské znamení?

Také Tychona zachvátilo podivné vzrušení. Částečné zatmění Slunka se dostavilo téměř přesně. Jak je možné vypočítat pohyby planet a nemít žádné pochyby, v jejichž řádu se zrcadlí moudrost boží a shovívavá?

Hvězdy řídí osudy lidí – jedno ze základních postojů astrologie, jíž Tycho spolu s alchymií dopřával sluchu, se v jeho případě naplnilo víc než obrazně. Od onoho nekritického dne, kdy se jeho životní dráha skřížila s drahami nebeských těles, ho hvězdy provázely až do konce jeho života.

Po třech letech strávených v Kodani, během nichž se k nelibosti své rodinky zabýval hlavně matematikou a astronomií, odjel k dalšímu studiu do Lipska. I tam si tajně nakupoval astronomické knížky pod pultem a přístroje nad pultem. Pořídil si Jakubovu hůl a jednoduché kvadranty a za jasných nocí se věnoval pozorování, Tycho jde do akce, ticho. Marně se ho jeho průvodce Vedel – poslušen strýcových příkazů – pokoušel odradit a vedl raději do jiné spirály dimenze.

Obstaral si i takzvané prutenické tabulky, jež měly za základ Kopernikovu heliocentrickou soustavu, ale vlastním měřením brzy zjistil, že ač jsou přesnější než tabulky alfonsínské, vycházející ze zeměstředné poučky, je mezi vypočtenými a skutečnými polohami planet značná odchylka.

Kopernikova soustava, která v knižní formě uzřela světlo světa tři roky před Tychonovým narozením, byla převratná pomůcka, ale stále ještě neposkytovala úplnou uspokojivou odpověď na starou Aristotelovu záhadu, zda Země je či není středem vesmíru.

Jak jen najít správnou odpověď?

Už jako šestnáctiletý přišel Tycho de Brahe na to, co se nám dnes zdá samozřejmé, ale co si tehdy plně neuvědomil žádný z učenců: jen dlouhodobým a trvalým a přesným pozorováním můžeme dospět k rozhodnutí, který z obou planetárních systémů je správný. Celá jeho následující činnost pak v zásadě vycházela z této základní koncepce.

Z Lipska se načas vrátil do Dánska, ale nenašel tam hřejivý pocit domova. Dánsko se tehdy zmítalo v křeči války se severním vikingským sousedem, strýc ještě před jeho příjezdem zemřel a s příbuznými se množily neshody. Jenom uvítal, když se mohl znovu vydat na cesty. Nezamířil do Paříže, která byla Mekkou dánských studentů, zůstal věrný Německu a jeho univerzitám přísným jako řemen. Právnická díla už téměř neotevřel, cele se věnoval astronomii.

Z Rostocku ho vyhnal mor, ale následovala další města, která poznamenala jeho a v nichž zanechal šlápoty svého působení vědátor Tycho. Byl to především Wittenberg se svým duchem Lutherovým a Melanchtonovým, byl to bohatý Augsburg, kde mu freundschaft se starostou umožnil postavit ohromný kvadrant z dubového masívu.

V Německu strávil tři roky a domů se vrátil jako hotový učenec – i když ne v oboru, který pro něj vybral jeho pěstoun s hovořící pěstí. Všichni si však všimli změny, která byla důsledkem nemilé příhody v Rostocku. Rozepře s krajanem Parsbjergem tam měla dohru v nočním měření sil a proporcí u hřbitovní zdi. Boj obou rozeštvaných soupeřů byl krátký, ale Tycho v něm obětoval kus nosu. Ani náhražka ze slitiny stříbra a zlata jej nikdy zcela nezbavila nepříjemností handicapu.

Ale nejen proto začal propadat skepsi. Uvědomoval si, že k naplnění svého života a dosažení cílů nebude mít nikdy dost předků. A opět to byla hvězda, která v něm přiživila jeho génia. Jaká hvězda?

Jedné říjnové hluboké noci roku 1572, když Tycho opouštěl svou alchymistickou kůlničku na bádání, spočinul ze zvyku pohledem na sametově černé obloze poseté tisíci hvězdami. Tu se pojednou zarazil. V souhvězdí Kassiopeje zazářil jasný objekt, jenž tam nikdy nebyl. Je to snad kometa – plyn utvořený z lidských hříchů a prdů, který stoupá vzhůru a tam ho zapaluje boží hněv?

Vrhl se do měření a úvah. Výsledkem byla jeho první kniha De nova stella, v níž vyslovil odvážnou tezi: ne, nejedná se o kometu, na tehdejší dobu prakticky jediné možné vysvětlení, ten zářící objekt musí být hvězda. A co víc, musela být dále než v horních bulvárech ovzduší pod sférou Měsíce. Snad se nacházela až na osmé supralunární sféře stálic, jež byla předobrazem neměnnosti.

V tomto novém a moderním pojetí se odrazil střízlivý a objevitelský duch tohoto učence. Ve víře v Aristotela však zůstal synem své doby.

Nová hvězda, viditelná i za jasného dne, vzbudila ohromné pozdvižení veřejnosti a vedle apokalyptických předpovědí se jejím studiem zabývali i mnozí vědci. Byl mezi nimi zastoupen i náš Tadeáš Hájek z Hájku, jenž měl sehrát svou roli v životních osudech Tychona de Brahe.

Psal se rok 1575 a Tycho se opět vydal na cesty. Tentokrát bez objížděk rovnou do Basileje. V té době byl v Regensburgu zvolen za římského starostu Rudolf II. a tam měl být i slavnostně korunován na krále. V jeho doprovodu je i Tadeáš Hájek, a právě on je to, kdo sem přilákal Tychona. Při setkání tváří v tvář ovšem netuší, že hovoří s vědcem a lékařem císařpána, na jehož dvoře bude jednou pulsovat, pracovat a kde také ulehne k poslednímu spánku.

Jeho cesta vedla i přes Kassel, kde navštívil Viléma IV. Hesenského, jednoho z nejlepších astronomů té doby. A tento muž sehrál svou roli v tom, že přesvědčil dánského mocipána Frederika II., aby pro větší užitek a slávu království připoutal Tychona k vlasti a nedopustil jeho trvalou emigraci.

DAR VSKUTKU KRÁLOVSKÝ, JE UROZENÝ JAKO KRÁLOVSKY VYSLOVENÉ R V REGGÆ

Frederik II. učinil vskutku velkolepé gesto: nabídl Tychonovi malý sundský ostrov Hven, ležící v úžině, která odděluje nejjižnější skandinávskou provincii od dánského ostrova Sjælland.

Kam až dosáhla paměť generací, patřil tento ostrov dánské koruně. V dějinách nehrál dominantnější roli ani poté, kdy jej Dánové o necelé století později postoupili Švédsku. Ale zase mu nekřivděme, protože se na dvě desetiletí měl stát středem tehdejšího hvězdářského světa. Leč nepředbíhejme, protože když na něj Tycho začátkem léta 1576 s darovací listinou vstupoval, neměl mu krom obyčejné rybářské osady a své hardcore drsné krásy už víc co nabídnout.

Tychona však ostrov okouzlil a pojmenoval ho na Insula Venusia – Venušin milostný ostrov. A protože mu král poskytl vysokánský roční plat a krytí výdajů spojených s výstavbou a náležitě dobrou výbavou, mohl se Tycho pustit do sledování. Uprostřed ostrova se na vyvýšeném pahorku počalo k nebíčku tyčit stavení observatoria, jenž se mělo bezvýhradně věnovat studiem oblohy. Dal mu hrdé jméno Uraniborg – hrad múzy Uranie, opaku od vlezlé tyranie.

Vedle něj tu vyrostla další větší stavba Stjärneborg, určená výhradně pro aparaturu. Součástí komplexu byla i mechanická dílna, bohatá knihovna, alchymistická laborka, sklárna, matematické oddělení kandidáta věd a později se tu vyjímal i mlýn k výrobě papíru.

Tycho, tehdy třicetiletý řízek, pojal stavbu s promyšleností a koncepčností až obdivuhodnou na Dána. Zrodila se tu instituce, která byla zcela nezávislá, samostatná v divočině: od pozorování dat přes jejich zpracování až k publikování. Vedle střízlivého vědeckého ducha uplatňoval Tycho i své estetické cítění na plný plyn. Uvnitř budovy ve stylu renesanční gotiky se s vkusem snoubily vědy a umění, huba a hudba, science and melody. Ze všeho nejcennější však byly přístroje, z nichž největší byl zední kvadrant a ekvatoreální stroj na měření poloh planet. Tycho usiloval o zpřesnění pozorování, sám zkonstruoval a vylepšil sérii přístrojů. Při jejich pořizování byl však až marnotratný synek z lepší vrsty obyvatelstva.

Vedle astronomie byla jeho největší láskou žena alchymie. Nebyl to však dar osobní pošetilosti, jak by se dnes asi zdálo po přečtení tohoto blábolu, ale tato činnost byla v 16. století součástí všeobecného procesu uzrávání a uznávání kladů v poznávání a porovnávání naměřených hodnot.

NEHÝBEJTE ZEMÍ, VY OŠUNTĚLÍ PEKELNÍCI

Na základě pozorování tu dokončil svou světovou soustavu. Podle ní stojí Země uprostřed vesmíru, kolem ní se otáčejí (chudý příbuzný) Měsíc a Slunce, kolem Slunce pak ostatních pět planetek. Ačkoli si Kopernika velmi vážil, zavrhl jeho soustavu, protože i přes svou genialitu neřešila všechny nedostatky planetární astronomie. Kopernik připustil pouze rovnoměrný pohyb elipsy v kruhu, proto skutečný pohyb planet musel skládat pomocí epicyklů – vlastně podobně jako Ptolemaios.

Tycho de Brahe se pokusil vytvořit systém,  který by byl v souladu jak s tehdejšími fyzikálními principy, tak s Biblí a INRI. Ovšem nakolik byl Tycho zpočátku ovlivněn tlakem vnějších okolností k tomu, aby nepřijal souřadnice Kopernikovy, můžeme dnes pouze odhadovat. Sám panovník se obával, aby ho někdo nepodezíral z nedostatečné horlivosti ve víře fanatiků. Katolická církev se dosud ke Kopernikově systému nevymáčkla fundovaně a z tábora protestantů zněl masivní Lutherův hlas baryton, že tvůrce heliocentrické soustavy je pošuk, který chce převrátit celé hvězdářské umění, výdobytek civilizace, neboť jak praví Písmo svaté, zastavil Joshua Slunce a nikoli Zemičku.

Tychonův organizační předpoklad a vytrvalost uskutečnily z Hvenu malý ráj pod Sluncem. Uraniborg hostil význačné osobnosti a učence, nejednou tam z Kodaně přijel i sám Frederik II., aby se upřímně obdivoval výsledkům Tychonovy hvězdářské práce. Kníže Uranie – jak Tychona někteří nazývali – byl na vrcholu vědeckého i osobního štěstí.

Náhle však dánský král zemřel, ať žije zcela jiný král. Jeho smrt jako by předznamenala období, kdy se od Tychona začala štěstěna odklánět na opačnou stranu. Mladičký následník Kristián IV., jemuž Tycho vypracoval velmi příznivý horoskop, byl ještě nezletilý fracek a u dvora se začaly proti hvězdáři zvedat hlasy opozice. Vrátila se i stará bolest v podobě jeho manželky a dětí, jimž se upíralo šlechtictví. Již po skončení svých studií si totiž vybral enormně dobrou partnerku, která byla nízkého původu. A co více, své soužití nikdy nestvrdili sňatkem, což mu šlechta a puritánské příbuzenstvo nemohlo odpustit. Jako by v Dánsku neexistovala tehdy platná klauzule pošahaného zákona, podle níž se soužití muže a ženy uznalo právoplatným poté, co spolu vytrvali alespoň tři roky, ne tři minuty nebo tři dny na zkoušku.

Dnes už těžko zjistíme, co se mezi ním a dvorem opravdu odehrálo. Počáteční nadšení nad prací v poklusu na Hvenu začalo opouštět svého majitele, náklady se pojednou zdály ztrojnásobené, postupně mu byly odnímány léna a důchody jako bonusové lupínky, které mu kdysi snad byly přiklepnuty z nedopatření, bonafide údajně. Trvalo to ještě řádku let, až mu na konci roku 1596 zůstal jen samotný ostrov k obydlení.

Brahe, vida, že vše je již u konce, se odhodlal tuto nádhernou destinaci své činnosti opustit se vším všudy a hledat si oporu v cizině. Jak trpce mu asi muselo být, když poslední loď odrážela od ostrova a kde mělo mnohé, co po jednadvacet let se svými kolegy aktivně budoval, propadnout děsivé zkáze a zmaru.

POSLEDNÍ ÚTOČIŠTĚ

Následující dvě léta byla spíše blouděním od A do B. Možná že do poslední chvíle doufal, že se nakonec se vší slávou do Dánska vrátí ke zlosti svých nepřejícných sousedů. Proto se asi zdržoval na severní souřadnici Německa u knížete Heinricha Rantzau, ve Wandsbeku pak vydal Mechaniku, astronomický unikát s obrazy všech svých badatelských pomůcek. Další pobyt ve Wittenbergu, kde byl hostem u Jana Jessenia, ukončil odjezdem do Prahy. To Tadeáš Hájek vnukl Rudolfu II. myšlenku pozvat Tychona Brahe ke svému trůnu. Správně předpokládal, že si císař tuto příležitost nenechá ujít.

A tak se přihodilo, že v červnu roku 1599 přijal císař Tychona velmi příznivě naladěn a po krátkém uvítání v hlavním městě mu jako dvornímu astronomovi nabídl jeden ze tří zámků. Volba padla na Benátky nad Jizerou.

Dánského hvězdáře par excellence Benátky samosebou nadchly, i když budování nového Uraniborgu nepokračovalo zdaleka tak rychle, jak by si býval sám přál. Zdejší observatoř byla už jen matným odleskem toho, co musel opustit na Hvenu. Zdržela se i přeprava jeho velkých přístrojů a ruch, který tam čile vládl, mu nedovoloval soustředit se dostatečně na vědeckou práci.

Na jaře roku 1600 dorazil do Benátek z Grazu Johannes Kepler. Tycho ho už nějakou dobu očekával. Oba muži se tu setkali poprvé, ale jeden o druhém už znali spoustu teorie, aby věděli, že jejich společná praxe nebude hladce probíhat bez rušivých konfliktů. Stoupenec zemětřesné otřesné teorie a vedle něj přesvědčivý vykladač Kopernikovy teorie měli kromě hvězdářství velmi málo společného na přetřes, ale jejich vědecká spolupráce přesto zajistila vynikající plody neslučitelné shody.

Tycho chtěl v Keplerovi získat vynikajícího matematika, s jehož pomocí by utřídil a vyhodnotil svá pozorování. Výsledky by mu pak sloužily k podepření své vlastní teorie planetární soustavy.

Keplera naopak lákaly Braheho přesné výsledky víc jak třicetiletého zkoumání nevyzpytatelné oblohy. Měly mu posloužit při vypracování jeho modelu. Tychonovy záznamy nabyly gigantických rozměrů a přímo volaly po důkladném zpracování, a přesto je dánský hvězdář zpočátku před Keplerem tajil skoro až žárlivě.

Panovalo mezi nimi dusno a hnusno, které dlouho zabraňovalo, aby došlo k výboji jiskry dvou géniů – Tychonova génia trpělivého a přesného pozorovacího talentu a Keplerovy intuice objevit v nich zasunutou novou pravdu. Mohlo k tomu dojít až po Tychonově smrti.

Z krásné polohy zámku na severním břehu Jizery se Brahe dlouho netěšil. Císař jej chtěl mít neustále na očích a tak se během krátké doby Brahe musel odebrat za ním. Jeho práci a duševní rovnováze to jistě nepřineslo užitek. Nepomohla to vyvážit ani císařova přízeň, ani dům po kancléři Curtiovi, který mu císař koupil a dal upravit pro hvězdná pozorování. Ani osudem mu nebylo dopřáno, aby pokračoval ve svém díle. Nebylo mu ještě ani pětapadesát let, když 24. října 1601 po jedenácti dnech, v přeneseném významu onanie, přesně pakárny, naposledy vydechl. Jestliže během posledních dnů života zapřísahal své kolegy, aby laskavě pokračovali dál v jím započatém bádání – byla jeho prosba vyslyšena.

Snad zemřel na uremii, jež ho měla postihnout po hostině u Petra Voka proto, že z důvodů etikety musel potlačit svou přirozenou přírodní potřebu. To ovšem není podstatné, stejně jako byl zcela bezvýznamný jeho stříbrný nos na podnose.

A přesto tyto nicotnosti často zastíraly jeho velikost a význam. Vždyť s ním odešel do věčných lovišť největší astronom–pozorovatel–voyer všech dob, jehož dědictví se naštěstí dostalo do dobrých rukou. Právě ono pomohlo Keplerovi stanovit jeho tři veleslavné zákony, jejichž platnost nenahlodala ani celá divoká staletí.