Zdálo se mi ráno, že cosi již sněží na postel hliněnou bílou jak zem a ten sníh jako my krásně jen leží v závěji pohledů zmodralých snem.
Ruce tvé jak vločky na vlasech tají objímáš leden můj a dýcháš tmu kterému ze stínů polibek dají rty, jež jsou ve tváři minulých dnů.
To jeden ze sněhů do nikam padá světlo v nás rozlomí do barev svých a jazyk do úst vstoupit si žádá v tichosti omlouvat mlčení zlých.
A zima venku je oděná mrazem třpytí se krystalky nedávných psů ve zhaslém pokoji se tváříme naze tváří tvář k svítání ke všem šatům.
|