Prosba bezdomovce

Chcípám tu zaživa, tak vyslyš mě bože!

mé nohy jsou odulé jak kmeny stromů,

to z nich nadělala ta děvka dlažba,

proměnila se na šedivé balvany co mě tlačí,

slyš bože, nečeká mě nikde měkké lože.

Jen hlad a bída snídají  mojí duši,

dříve bývala čistá, třpytila se jako zlato,

dnes cáry a hnus jak odpadkový koš,

za vše může ona, má bývalá žena,

však jí to s advokátem přenáramně sluší.

Tak proč neodpovídáš, slyšíš, kde jsi bože?

vím, nikdy jsem se nemodlil, je to hřích,

v mém šatě  usídlil se navždy neřád vítr,

fouká, zebe a drzý je jako vrah,

pohledy kolemdoucích bodají, jsou ostré jako nože.

Bože hledám tě, na kolena se vrhám,

snad sídlíš tam někde vysoko ve hvězdách,

jež světlem jsouce pro můj chabý zrak,

ta jejich bledá lítost mě však nespasí,

nabízím život a kůži přitom z těla trhám.

Má kůže tvrdá jest, jak ta šedá žula,

líbájí ji boty co do mě občas kopnou,

plivance budí mě namísto čisté ranní rosy,

jak nádherný to lidské rasy dnešní svět,

nech mě chcípnout bože, jsem jen lidská nula.