Květiny

 

     Jsem. Nic k nikomu necítím. K sobě jsem cítil jen estetickou sympatii a měl se rád
za pár schopností. Ale nenávidím se. Dělal jsem všechno, abych byl jiný, ale narazil jsem
na hranice. Při tom boji jsem jenom trpěl, protože jsem se nechtěl smířit s tím, co je.
Mantinely. Jsem zlý, ale nechci být. Cítím sebenenávist, ale nechci. Deformují mne pocity
viny pořád a ze všeho, někdy odůvodněné. Baví mě způsobovat bolest a hrát role. Miliony
masek, pod kterými je mrtvola, která hraje své role, aby si připadala živá. Takové energie,
a nic uvnitř se nezměnilo. Kdo za to může? Je to tak, že jsou karty vždycky rozdané? A když
máš špatné, můžeš hrát sebelíp a je to k ničemu? Je existence jen karetní hra, trapná pro
ty, kterým se rozdalo špatně? Nebo to má všechno nějaký smysl? Všechno to utrpení,
námaha, když se snažím být jako lidé? Ano, k nikomu skoro nic necítím. Ale na druhou
stranu téměř nikdo necítí nic ke mně. Jste i vy stíny a hrajete tak dobře svoje divadlo? Nebo
jsem takový jen já? Říká se, když přijdeš na chybu, je to první krok něco změnit. Ale co
když ta chyba jsem já? Existence je vysilující a hnusná, ale neexistence se paradoxně bojím
ještě víc. Šach mat i pat zároveň. Chci volat o pomoc, ale není kam. Jsem jen daní za své
schopnosti? Byl jsem dřív jako ostatní, nebo se to stalo během života? Obdivuji lidi, kteří
mají empatii. I já se umím obětovat, i já umím dělat dobro, tak jsem se snažil, ale necítím
to. Jsem stín, a mám i své světlo? Jako bílá má černou? Když se psychicky zabiju, zůstane
po mně krása? To něco ve mně, co je hezké a má smysl, jako bílá tečka uprostřed jinového
pole? Možná je dobré přijít na to, že se změnit nejde. A přijmout to. Když nemůžeme změnit
stav počítače, provedeme restart. Bude to stále on, ale nebude zaseknutý. Kdysi se mi jeden
restart povedl. Čas udělat něco radikálního a najít svoje světlo. Vím, že tam je, párkrát jsem
ho viděl. První krok je vždycky sebenenávist po sebelásce. Někdo kdysi řekl, že láska je
odpovědnost jednotlivého Já za jednotlivé Ty. Vím, jak to „myslel“. I se špatnýma kartama
se dá bojovat. A lepší bojovat než nehrát, protože tohle není hra.
 
     Říkají, nedívej se dozadu, ale jen dopředu. Ale já se budu dívat dozadu i dopředu. Říkají,
že je to labyrint, na jehož konci něco najdeme. A třeba je to jenom černá díra, ve které padáme,
než se rozbijeme dole. Chci, aby ten pád měl smysl. Dřív jsem hledal absolutní okamžiky, ale
stále to byl klam. Extáze. Zamilovanost. Adrenalin. Dnes hledám vztahy k lidem, stejně jako
ten zkušební pilot, který utekl a vytvořil si vlastní svět, který se stal jeho odrazem. Propast
padající sama do sebe. A já se chci vrátit. Za každou cenu. Cítím a vím, že první krok jsem
udělal. Každý stín má svoje světlo. A když ne, tak ho můžeme vytvořit. Byl to prorocký sen,
popsal jsem půlku bloku. A díky tomuhle snu vím, že svoje světlo najdu. A pokud není, tak
ho vytvořím. „Změna“ nepřichází zvenku, ale zevnitř. Je to to nejjednodušší. Spadla opona
a pierot, harlekýn – kosmický klaun, se stal člověkem. Pilot se vrátil ze světa zrcadel do
časoprostoru a voskové divadlo se proměnilo ve sdílející svět. To, co mám v rukou, je
Teď a Potom. A půjdu dál, jdu dál – i s všemi těmi zbytečnými jizvami. Možná jdu ztěžka,
ale už nepadám, protože ty nejkrásnější květiny na prahu propasti jsou falešné.