Dominik seděl na pohovce a meditoval. Neznalí by mohli říci, že zírá do zdi. On však za sebou měl náročný den a nechtěl se ještě dorážet televizí nebo něčím podobným. Měl už vyzkoušené, že půlhodinka vyčištění mysli mu dá více než několik hodin spánku. 

Bydlel v panelovém domě na klidném sídlišti v malém 2+kk. Sedmá hodina obvykle znamenala večerní zprávy na Nově z jedné strany, trochu méně krvavé zprávy na ČT1 na straně druhé a hopsající pračka shora. Ta však jen obden. Všechny tyto ruchy dokázal Dominik úspěšně ignorovat. Zašramocení klíče v zámku ho však probralo.

"Domí, miláčku, jsi doma?" Dveře do ložnice se otevřely a nakoukla blonďatá hlava. "Jejda, nevyrušila jsem tě?"

Jeho vztah s Evou byl typický výměnný obchod. Ona mu poskytovala svůj reprezentativní vzhled, on jí na oplátku zahrnoval pozorností a dárky. Poskytl jí přístřeší, ona ho na oplátku hřála při dlouhých zimních večerech. Přičemž v jejím pojetí byl večer každý den a zima začínala 1. prosince a končila 30. listopadu.

"Budeš něco večeřet?" Přesunuli se do obýváku, kde si Dominik všiml položené igelitové tašky v rohu. Napadlo ho, že si zase koupila nějaké hadříky na sebe, když ale nenápadně tašku pootevřel, uvnitř byly svíčky a věnečky.

"Co to má být?" 

"Zítra jsou dušičky," odpověděla klidně. "Takže zajdeme na hřbitov s věnečky, zapálíme svíčky, uděláme si pěkné odpoledne a tak." 

"Já ale na žádný hřbitov nepůjdu," zamračil se Dominik, kterému spojení příjemné odpoledne a výlet na hřbitov nějak nepasovalo dohromady. "Já dušičky neuznávám, tak nevím, proč bych tam měl chodit. Tělo bez duše je jako vrak auta. Hřbitov je vlastně takové lidské vrakoviště. Jestli si chceš udělat pěkné odpoledne, tak si dovedu představit spoustu jiných možností." 

"Vrakoviště, jo?" zaplál Evě v očích hněv. "Tos teda řekl pěkně blbě. Ale klidně si zůstaň doma. Půjdu sama." Dominik se trochu zalekl. Hádky obvykle bývají zakončovány udobřováním a to na tom bývá to nejhezčí. S Evou to však bylo trochu jiné. Ona měla dva druhy hádek. První vznikající téměř z ničeho a uměle udržována s jasným cílem, totiž právě to udobřování. U druhé bývá příčina zásadnější, průběh připomíná srážku tsunami s hurikánem a končí oddělenými ložnicemi. Alespoň na nějakou dobu, než je tichá domácnost vystřídána hádkou ze skupiny číslo jedna.

Dominik za dobu jejich soužití zažil ten druhý typ pouze třikrát, teď však vycítil, že výlet za předky na místo jejich posledního odpočinku je pro Evu důležitý. Dokonce tak moc, že by si v případě jeho neúčasti na tomto rituálu odřekla sex na několik týdnů. A tomu je třeba zabránit hned v zárodku! Ale jak to udělat, aby to nebyl z jeho strany příliš velký ústupek?

"Ale Eviku," chytil ji za ramena a zastavil ji v jejím trucovitém odchodu. "Já si s tebou rád udělám pěkné odpoledne, ale prostě mi do romantiky nezapadá hřbitov, no. Jestli tam chceš jít, tak dobře. Já na tebe ale počkám venku na lavičce, ok?"

"Venku na lavičce?" otočila se s překvapeným výrazem. "A proč? Ty se bojíš?"

"Ne, prosím tě. Proč bych se měl bát na hřbitově? Je tam snad někdo nebo něco, čeho bych se měl bát?" Eva si ho zkoumavě prohlížela a nakonec se usmála.

"No tak dobře. Já to tam rychle oběhnu a pak se ti vrátím." Hádka byla zažehnána, klid v domácnosti udržen a díky vstřícnému kroku následovala i sladká odměna. 

Po sobotním obědě a krátké siestě si Eva otevřela stránky s předpovědí počasí a vytáhla ze skříně nepromokavou bundu.

"Bude pršet," okomentovala stručně, když viděla Dominikův tázavý pohled. 

"Podívej se ven," otevřel okno. "Sluníčko svítí, ptáčci zpívají, na obloze ani mráček. Já s sebou bundu tahat nebudu." 

"Nikdo ti ji nenutí," pokrčila rameny. "Tak jdeme?" 

Autobus je zavezl na kraj města až k hřbitovu a během chviličky došli až k napůl otevřené kované bráně. 

"Za chvíli jsem zpátky," letmo ho políbila a prošla do jiného světa. Dominik pokračoval po cestičce dál, až přišel k mohutné lípě, pod kterou stála vyřezávaná lavička. Sedl si, přivřel oči a začal meditovat. Bylo krásné počasí a úplně božský klid. Sluneční paprsky se prodíraly skrz zbylé žluté listí a zapichovaly se mu do tváře. Na okamžik ho napadlo, že by sem mohl chodit za klidným vyčištěním mysli častěji, v ten moment mu ale něco spadlo na nos. Leknutím povyskočil. Sáhl si na nos a zjistil, že to byla jen kapka vody, na přerušení jeho soustředění však stačila. Navíc nebe už nebylo tak čisté, jako před pár minutami. Hromadily se na něm černé mraky a k první kapce se přidala druhá, třetí a čtvrtá, pátá a desátá...

Dominik vyskočil a rozběhl se zpět k autobusové zastávce. Rozhodně bude lepší počkat na Evu tam, než promoknout na kost. Tolik času k dispozici ale nedostal. Průtrž mračen začala během pár vteřin a než doběhl pod střechu, byl mokrý jako myš. K dešti se přidal ještě vítr, tak byl rád, že zastávka nebyla jen taková stříška, ale malý domeček, chráněný ze stran stěnami. Uvnitř bylo příjemně teplo, Dominikovi ale přesto cvakaly zuby. Chodil v mokrém tričku a kalhotách sem a tam, aby se alespoň trochu zahřál. Najednou se ve dveřích objevila postava a Dominik zajásal, že Eva dokončila svůj úkol a mohou jet domů. Byla to však nějaká drobná stařenka s šátkem na hlavě.

"Pozdrav Pánbůh," otočila se na mokrého Dominika a sundala si šátek. "Můžu se tu u vás schovat?" 

"Prosím," ukázal na lavici naproti dveřím. Když ale kolem něj procházela, zjistil, že je úplně suchá. Odkud přišla, že se jí déšť vyhnul? A nebo co je zač? Uvědomil si, že kousek od zastávky je to jeho "vrakoviště" a fantazie začala pracovat na plné obrátky. S obavami se zadíval na sedící stařenku, která si s úsměvem prohlížela počmárané stěny. Pak její zrak padl na bledého Dominika.

"Copak se děje?" zeptala se starostlivě. "Není vám dobře?" Vstala a Dominik s hrůzou v očích ustoupil o dva kroky zpět.

"Nepřibližujte se ke mně! Vy jste duch! Zůstaňte tam, kde jste!" 

"Cože?" vytřeštila stařenka oči. "Já a duch? Jak jste na to přišel?"

"Přišla jste z deště úplně suchá!" Nemrkla ani okem a vytáhla z kabelky sáček, ze kterého následně vyčarovala zmačkanou a mokrou pláštěnku. 

"Sundala jsem si ji přede dveřmi. Ještě podle něčeho usuzujete, že jsem duch?" Dominik mlčel a bylo mu trapně.

"Promiňte," vypravil ze sebe nakonec. "Asi jsem už unavený."

"To nic," usmála se na něj. "Já jsem přece..." Nestihla ale dopovědět, protože se rozlétly dveře a dovnitř vpadla šíleně zablácená Eva, podpíraná starší dámou s postavou zápasníka řeckořímského zápasu. 

Dominik si pomyslel, jestli si tady babči nedaly slet nebo co, nahlas ale neřekl nic a přiskočil rychle k Evě.

"Co se ti proboha stalo?" zeptal se, když ji společně usadili na lavici. "Jsi v pořádku?" 

"No nic," ozvala se robustní stařenka. "Slečinka je v dobrých rukou, tak my můžeme jít, viď, Martičko."

"Taktak, Boženko," odpověděla ta drobnější. "Spánembohem." Dveře zaklaply a v domečku se rozhostilo ticho. Dominik se zadíval do Eviných zelených očí a čekal, co odpoví na jeho předchozí otázku.

"Nic mi není," uklidnila ho. "Zapálila jsem svíčky, když najednou zničehonic začalo pršet. Tak jsem si rychle oblíkla bundu a šla za tebou. A předpověď měla pravdu, vidíš," dodala s potutelných úsměvem. "Jenže těsně u brány byla velká kaluž vody. Chtěla jsem ji přeskočit, ujela mi ale noha a já zahučela přesně doprostřed. Narazila jsem si záda i zadek a hrozně to bolelo. Když jsem se zablácená jak prase konečně vyhrabala ven, objevila se vedle mě jako duch ta paní a pomohla mi dojít až sem." Najednou se Eva zarazila a na tváři se jí objevil vyděšený výraz. "Ale víš co je divný? Že vůbec nebyla mokrá, i když tam venku lilo jako z konve."

"Tak to já znám," pohladil ji po ruce. "Ta moje taky přišla suchá a pak mi vysvětlila, že na sobě měla pláštěnku, kterou si přede dveřmi sundala." Evin výraz se však nezměnil.

"Ona ale žádnou pláštěnku neměla."