SAD

Krajina posedlá mlhou … … … …

Nad jejím koncem se líně a strašidelně táhly větve zanedbaného jablečného sadu.

Stovky stromů, které lemovaly jinak útulnou vesničku.

Pohled na neštěstí, které v sobě ten sad ukrýval mě děsil, ale také přitahoval. Zvěsti o tom, že na konci nekonečných chodeb z jablečných stromů stojí opuštěný dům, kolovaly po naší vesničce už velmi dlouho.

Seděl jsem na zídce skladu, ve kterém pracovala maminka a přemýšlel o tajemství tohoto sadu, přemýšlel jsem o tom, vedle čeho to vlastně vyrůstám. Co mě obklopuje a svírá mezi svými pařáty.

Děs a šustění větví v sadu … … …

Když už mě maminka byla schopná postrádat, vyšel jsem na ulici a potkal kamaráda ze školy, dalo by se snad říct, že nejlepšího.

„Kevine, nepůjdeme odpoledne do sadu?“ zeptal jsem se nečekaně a tím také přerušil jeho dalekosáhlé vyprávění a dívce v červených šatech.

„Do jakého sadu?“ Kevin měl jednu okouzlující vlastnost – v tu pravou chvíli dělat úplně blbého.

„Do sadu za vesnicí.“Dodal jsem. Kevin se na mě vyjeveně podíval, : „Nemáš horečku Sugare, neupadl si náhodou někde ??“

„Jsou to jenom povídačky! Všechno! Uvidíš, natrháme si jabka!“ vzrušeně jsem se usmál.

„No, jabka si natrhám u sebe na zahradě.“

„Jsi pěkný srab Kevine!“ prudce jsem vstal, aby si Kevin uvědomil svou prohru.

„Počkej, tak já k tobě přijdu ve tři, jo?“ Kevin se za mnou líně zvedl. Měl nahnáno, ale to u něj nebylo žádnou výjimkou.

Nemohl už jsem poobědvat. Už, už mě to táhlo za novým, strašidelným dobrodružstvím. Otec se na mě a mou porci jídla přísně díval, tak jsem nakonec pozřel i to nejposlednější sousto. Vyzvracel jsem to pak za žumpou a rozběhl se ke Kevinovi, který stál u branky.

„Táhnou z tebe zvratky.“ Poznamenal ledabyle. Dělal to vždycky, záviděl mi moji vyzáblou postavu, ale já si dodnes říkám, že jen proto, abych mu já záviděl tu jeho, řekněme, více chlapskou.

Plot u sadu byl zničený. Nebyl problém dostat se za něj. Ze začátku to vypadalo dosti nezajímavě. Slunce nám bylo stále v patách. Nižší ovocné stromky byly smotané s obrovskými maliníky. Kevin se tam hned do jednou zabořil, aby si pro sebe natrhal co nejvíc čerstvých malin. Cesta se však zužovala. Nakonec se proměnila v sešlápnutou trávu.

„Sugare, ta tráva je sešlápnutá celkem čerstvě, nepůjdeme už?“ cítil jsem, jak je Kevin napnutý.

„Teď to teprve bude legrace!“ zachechtal jsem se škodolibě.

Čím hlouběji jsme zacházeli mezi stromy, které připomínaly vousaté skřítky, mudrující nad tím, že jsme v jejich prostranství nevítaní, zmocňoval se mě víc a víc nepříjemný pocit. Kevin se za mnou pomalu šoural, slyšel jsem, jak mu drkotají zuby.

Jednou cestou jsme procházeli, další se kolem nás rozvětvovaly snad až za hranice času. Chodby lemované jablečnými stromy, stromy plných dobrot.

„Hostina!“ křikl jsem a vrhl se na zástup stromů. Na každém z nich rostly jiná jablka: červené, zelené, žluté, sladké a kyselé. Liboval jsem si. Ochutnávali jsme s Kevinem jedno po druhém, jásali a řvali.

Až potom se to stalo. Ozvalo se zavrčení a pak dlouhé zavytí. Přímo někde kolem nás. Mezi stromy proběhlo něco obrovského, černého.

„Proboha!“ vykřikl Kevin a začal se drát na strom. Ale tyto malé jabloně nebyly na lezení, natož na těžké váhy. V těch chvílích jsem začal mít strach i já.

„Okamžitě utíkej! Utíkej!“ řval jsem, zcela hystericky a rozběhl se tam, kde podle mě měl být východ. Kevin se těžce soukal za mnou.

Běhali jsme tam a zpět. Z jabloní se stal nepřekonatelný labyrint. Kde jsme se zastavili, tam se rozvětvovali další a další cesty. Brzy jsem pochopil, že místo, abychom se dostali ven, utíkáme stále hlouběji. Zachvátila mě panika. Tápal jsem mezi stromy v domnění, že Kevin stále běží za mnou. Pak jsem znejistěl, kroky za mnou byly těžké a pomalé. Kevinův rychlý dech utichnul.

„Kevine ?!“ zařval jsem a otáčel se na všechny strany. Nikde nikdo.

„Kevine!“ řval jsem znovu, ale zase marně. Na konci ulice z jabloní se pohnula černá, vysoká postava. Rozběhl jsem se.

Znovu jsem běhal uličkami sem a tam, ale východ nikde. Slunce bylo uvězněno za haluzemi starých a vysokých jabloní. Všude bylo temno a mlha.

Rozbrečel jsem se.

Obklopila mě beznaděj.

Pod nohama se mi to bortilo. Kolena se mi podlamovala. Najednou jsem před sebou uviděl roh starého domu. Začernalého, staroanglického domu.

„Ne, ne, ne.“ Opakoval jsem si, ale nohy mě vedli jasným směrem. Nebylo cesty zpět.

Nic strašidelnějšího jsem v životě neviděl. Starý, polorozpadlý dům. Skřípěl ve větru, slyšel jsem, jak se to v něm hýbe, jak se vlastně celý hýbe.

„Musím pryč. Pomalu musím pryč!“ říkal jsem si na uklidněnou a velmi prudce se otočil. V hlavě mi zadunělo. Upadl jsem na zem … …