Román, vzešlý z mé zde již nedávno uvedené povídky, líčí putování výpravy skřetů (zabývám se dávnou minulostí tohoto, dnes již toliko zle nahlíženého národa) za záchranou pramene řeky, která jim zabezpečuje živobytí. Pokouším se nastínit atmosféru příběhu zastavením v místech, kdy hrdiny stíhají zlé sny, z nichž některé se vracejí do minulosti, některé se možná i mají vyplnit, ale všechny pak na dlouhou dobu zasejí neklid a strach do duší mých hrdinů.

Dêpidos dovyprávěl poučný příběh, ale nikdo ještě stále nespal. Teprve před půlnocí jsme znaveně usnuli. Hladina řeky se leskla svitem měsíce a stíny větví vytvářely strašidelné tvary.

Amar ležel vedle Ninrut a neklidně sebou škubal, těžce se převaloval a volal ze sna různá slova.

Viděl sebe sama, jak kráčí po cestě. Na stromech kol ní nerostly obvyklé plody, ale pečená kuřata a uzené ryby. Pečení divočáci běhali všude kolem něj, v potocích proudilo pivo a víno, kalichy květů nabízely opojné pálenky namísto sladké šťávy, potravy hmyzu.

Po chvíli přišel do města, ve kterém nalezl zotvírané dveře domů, v místnostech nezřel ale ani hosty, ani hostitele, přestože všude byly plně prostřené stoly. Začal tedy hodovat. Všude na balkónkách a na terasách domů viděl oknem skřety, kteří se nehýbali. Bylo mu divné, že všichni vypadali, jako by se mu smáli. Nechtěně mu na zem upadla uzená kančí kýta. Sehnul se a ucítil strašné křeče v břiše. Padl na zem a kol sebe spatřil pod stolem  mrtvé skřety, jak se mu smějí. Jídlo bylo otrávené…

Ikas se zase choulil spolu se stádem, vydávaje divné, až zvířecí zvuky. Trhal bolestně sebou a rval si nevědomky vlasy z hlavy.

Bezmocně sledoval, jak mu tonou zvířata ve vodě. Pokoušel se zachránil aspoň mládě, které se narodilo Bèũovi. Schoval jej pod svůj kabát z kůže.

Když na pohlédl malého Bèũa, zahřívaného vlastním teplem, spatřil, jak postupně mění svou podobu. Nakonec se stal krvelačnou caerfou a počal mu rozpárávat břicho. Vyrazil děsuplný výkřik…

Òr, se převaloval na lůžku s vytaseným mečem a s bojovným křikem jím šermoval zmateně kol sebe.

Patřil na sebe sama, jak se vydává kamsi do bezedných páchnoucích bažin. Mluvil se starcem, který měl na rameni žábu. Ten starý kmet mu radil, kde najde obrovského hada jménem Ỳs. Poté jel na velikém vodním pavoukovi  a dorazil k onomu hadovi. Tu ho ten pavouk shodil a odběhl na dlouhých, tenkých a ochlupených nohách zpět ke starci. Slyšel zdáli jeho smích a zvolání:

„Neujdeš svému osudu!“

Začal se topit v bažině a bojoval mečem s obrovským hadem, který ho obtočil svým dlouhým, slizkým tělem a táhl ho do hlubin nory u dna páchnoucího bahna…

Aikab sebou také zmítal, převaloval se, strhával si vlčí kůži, do níž byl zachumlán. Tu a tam po-divně zaskučel.

 Zdálo mu, že se dívá na úplňkový měsíc. Náhle se kolem něj počala stahovat jeho kůže z vlka. Postupně ho pohlcovala, prorůstala do jeho vlastní, hlava se mu pokryla srstí a namísto zubů si v puse nahmatal obrovské tesáky. Poté se i jeho nohy zahalily do vlčí kůže a nakonec se z něho stal obrovský, krvežíznivý vlk. Pozdvihl tlamu k měsíci a zavyl. Vrhl se na skřety, spící kol vyhaslého ohně, a začal zabíjet své druhy…

Dùpu málem shodila svého muže s lože. Trhala sebou ve spánku a křičela stále: „Ne!“

Zdálo se jí, že plave ve velké kádi plné husté, červené tekutiny. Tu jí začalo něco tlačit v břiše. Počala rodit. Ke svému zděšení spatřila vylézat z vlastního nitra odpornou broučí hlavu s obrovskými kusadly. Vzala netvora do náruče a s láskou matky nechala jej, ať se nakojí.

Tu přišel její muž Læcer a optal se jí:

„Co je to za příšeru?“

„To je naše dítě…“

Læcer ji však přerušil:

„Taková zrůda nemůže být mé dítě!“

A vytáhl meč a chtěl dítě zabít.

„Néééé!!!“ zvolala Dùpu.

„Ano! Ano!“ vykřikl její muž a probodl je oba…   

Sînde vykřikoval ze spaní slovo „poběhlice“. Vrtěl sebou a sekal do prázdna zubatou dýkou.

Probudil se uprostřed noci a jako omámený hleděl na to, jak se Amahem miluje s Aikabem, ukazuje na něj a říká:

„Běž na ryby, ať máme s milým co jíst, a najdi si pak nový domov!“

„Ty poběhlice! Chceš mě vyhnat a nadále se milovat s tímto ubožákem?!“

Tu Aikab vstal z lože, udeřil Sîndeho do břicha a vyhodil jej z lůžka, řka tato slova:

„Již se nevracej!!“

A opět ulehl na tělo Amahem, toužící po objetí mladého lovce…