|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
O přestávkách v zaměstnání jsme probírali věčná témata. Od politiky, jídla, pití, hudby, rodiny, partnerských vztahů jsme přešli ke kultuře.
Najednou se Jana z vedlejší dílny zamyslela a vyhrkla, až málem převrátila stůl s dojídanou svačinou, obědem či právě dopíjenou kávou: mám ráda herečky, herce, naše i zahraniční, díváme se pravidelně na televizi, ale nemohu si vzpomenout na jednoho herce. Je to Čech. Toho nesnáším. Nevím, v jakém divadle hraje. Myslím, že v tom, jak ho vypálili, potom to někdo zponzoroval, tak ho zase postavili. Ale nejsem si jistá. Divadel je moc, možná hraje v jiném. Když ho vidím, jak se dívá, ani se neusměje, oči vyboulené, div mu nevylezou z důlků, rozhazuje rukama, jako by přehazoval naše výrobky sem tam, tak bych vyskočila a dala mu pěstí.
Doma škemrám o přepnutí programu, děti jsou naštvané, manžel ještě více. Párkrát jsem ve vzteku utekla od televize, brečela do polštáře, ale potom jsem se vrátila, dělala občerstvení, nesu je na stůl, náhle ten ksicht vidím znovu, že jsem málem upustila tác. Děti se smály, manžel také, ale pro mě je to trest.
Říkám, ať ho potkám kdekoli, u nás v ulici, v kavárně, kině, baru, u známých na zahradě, na konci světa, vyskočím, vrhnu se na něho, povalím ho na zem, sednu si na něj obkročmo a dám mu pořádnou nakládačku!
|
|
|
