Kentaur a ten druhý

(aneb co se dělo v Salmovské v pondělí 10.3.2003)

Stalo se poté, co Kentaur nepřišel do literární kavrány a místo sebe poslal kamaráda Zdeňka, jenž četl jeho text.

Kentaur: Tak začni, můžeš číst.
Druhý: Aha, promiň. Jsem trochu zaskočený, o tomhle jsi mi nic neřekl.
Kentaur: Jistě, proč bych ti to také říkal? Vsadil jsem na tvou schopnost improvizace.
Druhý: Ale vžyť tu žádná improvizace není, všechno to mám napsané v textu!
Kentaur: Jistě, jinak by to přece nebyla povídka. Všechno to musí být napsané, do posledního písmenka. Ale přece jenom mi hrozí, že si budeš chtít hrát na vlastním písečku, takže mi teď slavnostně slib, že se nezprotivíš mému textu a že nebudeš číst napřed.
Druhý: (zvedne se ze židle, poklekne a slavnostně pronese) Slibuji!
Kentaur: Tos nemusel, takhle slavnostně, až pateticky.
Druhý: Ale jak to - vždyť je to napsané v textu?!
Kentaur: Ukaž - já tam nic takového nemám.
Druhý: Lžeš, vždyť to přece sám vidíš!
Kentaur: Nezapomeň, že autor nikdy nelže. Nebo lže pořád, to vyjde nastejno. A jsi snad autor ty? Ne. Já nakonec taky ne. Slíbil jsem Kentaurovi, že přečtu jeho text.
Druhý: Já také. (--- k publiku: ) A protože se zdá, že půjde o text trochu náročnější na pozornost, poprosil bych vás, abyste se na něj dobře soustředili, na každé slovo. Čím více se budete soustředit, tím větší požitek byste z něho měli mít. My se pokusíme číst zřetelně, aby nám bylo rozumět a vy se zkuste vyznat v tom Kentaurově zmatku.
Kentaur: Tos to hezky řekl.
Druhý: Díky. A proč vlastně Kentaur nepřišel?
Kentaur: Říkal, že má chřipku nebo rande či něco takového. Ale já si spíš myslím, že se mu prostě nechtělo, znáš ho - nerad vystupuje na veřejnosti.
Druhý: Popravdě řečeno, vůbec ho neznám. Jen jsem četl pár jeho textů na Totemu, Inteligenta a la Jalousie, a taky furt někoho kritizuje, je hroznej - neví kdy přestat.
Kentaur: Hmm, je fakt, že je trochu přemoudřelej, a všechno vždycky zkritizuje, ale on to myslí dobře. Jen je ještě takovej nevybouřenej, chápeš. To sou ty z těch elitních osmiletejch gymnázií, myslí si bůhvíco nejsou a dávaj to ostatním sežrat.
Druhý: Ty ho normálně drbeš, nebo teda my ho drbeme, totiž pomlouváme. Jak je to možný? Vždyť si to napsal sám Kentaur - proč by to tam dával?
Kentaur: Je trochu ulítlej, to je všechno. A drbou všichni, je to taková lidská kratochvíle.
Druhý: Trochu ulítlej? To je blbost, za tím je nějaká rošťárna.
Kentaur: Rošťárna? No to je dobrý slovo, to sis vymyslel, ne? To by nikdy nenapsal. Ale tušíš správně, něco za tím je. Ale asi ti bude ještě chvíli trvat, než na to přijdeš.
Druhý: A ty to víš?
Kentaur: Já vim po Kentaurovi všechno.
Druhý: Po Kentaurovi nebo o Kentaurovi?
Kentaur: Obojí. ----- Ale myslím, že na Kentaura se můžeme směle vykašlat, co říkáš? Máme před sebou nějaký text a je jedno, kdo ho napsal. Na tom může záležet snad jen psychologům, ale my ho musíme nějak předvést a přednést.
Druhý: To přece děláme, ne?
Kentaur: Já vím, ale uvědom si, co to s sebou nese. Prostě tady papouškujeme nějakej text a nevíme vlastně proč. Nepřipadáš si trochu méněcennej, jako figurka ve hře? Myslím, že to vůči nám není fér, představ si, že bys tam měl říct něco sprostého. Vyslovil bys to, nebo bys mlčel?
Druhý: Jako třeba, že si z nás Kentaur dělá prdel? Jo, klidně to řeknu, jak vidíš.
Kentaur: Třeba, ale nemyslím si, že by si z nás dělal prdel. Snaží se jen zaujmout. Je to taková hříčka, neškodná. Chápej, je to problém reality a fikce, identity atd. Prostě postmoderna, to je všechno. Dneska o tom píše každej druhej, problém psaní a autorství, interpretace, publikace, paradoxů, literárních časoprostorů, postmoderních přímek. Samej Foucalt s epistémé, Derrida s dekonstrukcí, Lytoard s diskurzem, Baudrillard se zavražděnou realitou.
Druhý: A Fowles s pravdou, lží a mystifikací, ďábelským Conchisem a kvakery…
Kentaur: …jo, jo, a Pavič s mrtvým čtenářem, Chazarským slovníkem, Rushdie se svým čatní, Marquéz s cikány, kronikami a prostitutkami…
Druhý: …a Eco s palimpsestem, Aristotelem a Foucaltem, s Dokonalým jazykem, nesmrtelný Kundera s vnímavým čtenářem a doktorem Avenariem…
Kentaur: A všichni píšou a píšou a říkají, jak na autorovi nezáleží a přesto se neustále zviditelňují, višchni chtějí být čtení a všichni do těch románů cpou sami sebe, až je to někdy nudné. I ten Kentaur už podlehl tomu marasmu a píše podobný plky. Těžko se s tim dá něco dělat, samolibost hned tak nevymizí. Každej druhej si myslí, že umí psát, a většině z toho přitom vyjde kýč, patos a klišé atd. Je to hrůza, kolik výlevů se denně vylije do světa. Odporné, kolik slov denně lidi vyvhrnou ze svých úst. Svět je zahlcován významem a pořád a pořád, do nekonečna, do nevolnosti. Lidé by měli víc mlčet, méně psát a mnohem méně číst. Lidé by měli usilovat o chasidské mlčení.
Druhý: Tak přesně tohle by řekl Kentaur. Aspoň co tak mohu soudit z toho málo, co o něm vím. Spousta narážek na cizí texty, řeči o kýči a patosu, někdy nevím, co je z jeho hlavy a co někde vyčetl. Odvolává se na na Wittgensteinovu sedmou zásadu o filosofickém mlčení, říká, že by se mělo míň číst, ale sám pořád čte a pořád se na přečtené odkazuje. Trochu si protiřečí a dokonce si protiřečí na druhou, když to tematizuje ve svém textu, jímž je tato rozmluva.
Kentaur: Jistě, vždyť si to také sám napsal - snad si nemyslíš, že říkám své vlastní myšlenky? Ne, čtu jen text, jako na divadelní zkoušce. A myslím, že podobně si protiřečí každý člověk, je to prostě součást lidské přirozenosti, ať už se nám to líbí nebo ne. Každý jen trochu otevřený text by v sobě měl nést nějaký paradox, který je ale tak šetrně podán, že text nezničí, nýbrž okoření.
Druhý: Ale o čem tenhle text je, přece to není jen takovýhle líbivý rozhovor?
Kentaur: Já nevim, ještě jsme to nedočetli od konce.
Druhý: Nezkusíme to teda interpretovat od prostředka?
Kentaur: Když myslíš… tak začni.
Druhý: Hmm, ale kde začít, vždyť bychom nejdříve museli filosofovat nad tím zrůdným vnořením se do textu, ke kterému nás přinutil. Ale filosofovat o tom znamená buď pohroužit se do metafyziky celé situace nebo to spláchnout do záchodu se slovy, že to jsou kecy.
Kentaur: Jak je libo, ale nezapomeň, že i ta interpretace je v rukou autora, protože stále čteš text.
Druhý: Kazíš nám legraci, tohle nezmiňuj, to je přece na pozadí.
Kentaur: --- pokrčí rameny ---
Druhý: Napadlo mně, že ten název - Kentaur a ten druhý - je vlastně aluzí na Borgesovu povídku Ten druhý, znáš ji?
Kentaur: Jistě, jak bych ji mohl neznat.
Druhý: No a tam přece Borges potká Borgese, ale mladšího, sedí na lavičce (podobně jako my) a tam si povídají. Mimojiné se hádají kdo je čím snem, tj. každý si činí nárok na to, že on je ten skutečný, kdežto ten druhý se mu jen zdá.
Kentaur: Ach ano, další postmoderní téma, motiv dvojníka (známý např. už u Dostojevského), sen a skutečnost, tj. fikce a realita. Oblast fantazie a imaginace. Jsem rád, že sis toho všimnul, i když tady mohu za Kentaura směle tvrdit, že ve chvíli, kdy vymyslel ten nadpis tak přitom vůbec nemyslel na Borgese, ta souvislost ho napadla až později.
Druhý: No jo, ty taky hned všechno musíš posadit na zem.
Kentaur: Ne já, Kentaur.
Druhý: To je jedno, ale zpátky k tomu Borgesovi: mám dojem, že tohle je prostě něco podobného, takové povídání si se svým alter ego. Když to pojmeme psychologicky, třeba je v tom nějaký mocenský komplex nebo jak se tomu říká. Rozštěpil se a snaží se získat vládu nad sebou samým tím, že tyto části vměstná do slov a pak se cítí být jejich pánem.
Kentaur: No jasně, teďs na to kápnul! Protože to vysvětluje i fakt, že chce, abych to tu četl za něj, chce utéct před svým rozdvojením, chce ho pozorovat z vnějšku, chce odstup! Možná teď sedí někde schovanej a poslouchá nás. Třeba se skrývá někde tady mezi totemáky, není za barem? Kdo z vás je Kentaur, lidi! Přiznejte se, tohle přestává bejt sranda! Ale teď vážně: jestli tu jsi Kentaure, tak vylez! ---- vidíš jak je to absurdní? Tohle je přitažený za vlasy, Kentaur není žádnej pomatenec.
Druhý: No dobře no, tak si jen hraje na nějakýho poloboha, kterej si tu s náma hraje, jak se mísí realita a fikce… Hele, ale na tom něco je. Jasně! Myslím, že je to pokračování té diskuse o internetové identitě, co pořádal Bobr ve Velrybě. Byl jsem tam jen já, Bobr, Kentaur, Kelly, fungus2 a Oplatka a chvíli jsme diskutovali o internetovém životě a tak vůbec. A tohle je podobné - chápeš, co se nám snaží ukázat? Vytvořil si nějakou novou identitu, a tu tady teď prezentuje, díky tobě. Tebe využil stejně jako mně. A chudáků totemáků využil úplně stejně.
Kentaur: No jo, možná to Kentaur trochu přehnal.
Druhý: ( --- povstane a směrem k publiku říká: ) Slyšte, slyšte drahé přítomné a drazí přítomní. Mluvím k vám teď já, Kentaur, zcela přímo a upřímně. Mluvím k vám Egilovými ústy, a předem bych se mu chtěl omluvit za toto drobné násilí, jehož se na něm dopouštím. Tak tedy: nemám v úmyslu si z nikoho dělat legraci, tento text je ve svém nejhlubší podstatě ironický a možná není ničím víc než pouhou travestií. Omlouvám se, pokud se nudíte, jestliže ano, dejte mým hercům vědět a oni okamžitě přestanou se čtením.
(-pauza-)
Kentaur: Mně ještě přijde slušné navrhnout vám, že bychom si tady s kolegou vyměnili role, abyste viděli, že opravdu čteme to, co Kentaur napsal. Chcete tedy, abychom si to prohodili, nebo úplně skončili? Nebo dokonce chcete někdo číst za nás?
Druhý: To nemyslíš vážně, ne?! Co je tohle za experimenty, vždyť si s náma nehorázně hraje!
Kentaur: No a? Proč bychom si nemohli nezávazně zahrát? Seš hrozně konzervativní, takovej rigidní totemák (paleontolog). Tak co, chcete to nějak obměnit?
Druhý: Já teda chci číst Kentaura, ať si zahrajem.
--- hlasování a dohoda ---
Kentaur: Tak to bychom měli.
Druhý: A nebude to mít takhle jiný význam?
Kentaur: A proč by mělo?
Druhý: No, když se prohodí hlasy, tak to přece mluvím jinak, než by to mluvil někdo jiný, prostě to vyzní jinak.
Kentaur: Jaký bude příběh přece neurčuje hlas, ale ucho, které ho poslouchá, ne?
Druhý: Cože?
Kentaur: Že to, jaký bude mít příběh smysl, záleží mnohem více na čtenářovi než na textu.
Druhý: No jo, zase postmoderna, ty to taky nacpeš všude, Kentaure.
Kentaur: To je mi spektákl.
Druhý: Odběhl jsi od tématu.
Kentaur: Copak tohle mělo nějaké téma?
Druhý: Zkoušeli jsme ten text interpretovat, nevzpomínáš si? Vzpomínáš, samozřejmě, jenže ty všechny mé snahy soustavně destruuješ.
Kentaur: Jistě, jsem přece kentaur, což si nevzpomínáš jak jsme se tenkrát hromadně opili na svatbě u Lapithů urazili nevěstu? Od té doby nás lidi nemají rádi.
Druhý: Zase to odvádíš někam jinam, tentokrát do mytologie. Kentaur je přece jenom internetový nick. Proč pořád odvádíš pozornost? Vždyť jsou ty tvé řeči už nudné, všichni se tu pomalu začínají nudit. I já se nudím. Ty se zřejmě dobře bavíš.
Kentaur: Já se vždycky dobře bavím. Nejlépe na cizí účet, jak sis jistě ráčil všimnout.
Druhý: Ale, stopa ironie a sarkasmu, všimli jste si? Zdá se, že Kentaurovi teče do bot.
Kentaur: Kentaurovi možná, ale mně ne.
Druhý: A víš jistě, že nejseš Kentaur?
Kentaur: Naprosto.
Druhý: No, já bych si tím nebyl tak jistej.
Kentaur: Tak to seš z toho už pěkně zblblej.
Druhý: Ne, ne. Nejsem. Ja si totiž myslím, že jseš Kentaur a to, že nemohl přijít byla jen výmluva. ty nejsi žádnej jeho přítel, ty jsi Kentaur.
Kentaur: To je lež, ty jsi Kentaur.
Druhý: Jak bych já mohl být Kentaur? Jsem přece ten Druhý!
Kentaur: A stejně si Kentaur!
Druhý: Ty jsi Kentaur!
Kentaur: Ne, ty jsi Kentaur.
Druhý: Dobře, jsem Kentaur, přiznávám se.
Kentaur: Nejsi Kentaur, já jsem Kentaur.
Druhý: Já jsem Kentaur.
Kentaur: Nejsi.
Druhý: Dobře, uznám, že jsi Kentaur, když mi správně odpovíš na jednu otázku.
Kentaur: Beru. Tak se ptej.
Druhý: Uznám, že jsi Kentaur?