Cítím že se mě dotýká

cítím to vždycky ve špičkách
když je noc
postel je velká a mě je moc

Včera se mi zdálo, že jsem si koupil starý ratanový ušák a hvězdářský dalekohled, seděl jsem s nimi jako s němými kamarády v zahradě s jabloněmi a v tu chvíli i křeslem, čichal jsem tu vůni nahnilých jablek, čichal jsem tu vůni dálav tu čistotu prostoru mezi mnou a Měsícem a byl jsem tak rád, že Měsíc je ode mne tak daleko, že ho nepošpiním svou malou lidskou opičí láskou, že ho neutluču přemírou citu, a že ani on mě nebude nebezpečným tím, co pro mne znamená, protože vše, co milujeme nás činí slabšími a zranitelnějšími. Čichal jsem tu opojnou vůni nahnilých jablek, spadaných z Ráje, tak jako čichám na ulici vůně žen, které kolem mne jako komety proletí a pak už jen pozoruji jejich křivky, prohlubně či výstupky, jako jezera na Měsíci, stejně vzdálené. Jedenácté přikázání zní „nedotkneš se“

Necítím že se mě dotýkáš
necítím vůbec nic
z ulice stoupá hic
a někdo rozsvítí monitor
nebo svíčku malou...
mdlým plamenem hraje
a není to fuga
a není to ráno
je to jen Měsíc

A taky se mě zdálo, že jsme se spolu zavřeli do pokoje, za dveře aspoň dvoje, a tiše jsem si cosi lhali, tys přijela na silné motorce, co hřměla jako hrom a já se cítil s tebou tak dobře jako nikdy, a nebýt toho že jsme se z ničeho nic ocitli na zasněžené sjezdovce, kdoví kam až bych zašel, ale to už jsme sjížděli záda velehor a vítr kvičel kolem ramen a hlavy, nesl s sebou melodii Tchajkovského klavírního koncertu č.1, rozsáhlé plochy piána a zasněžených velehor se snoubily, jako my dva spolu, a kdyby to nebyl sen, požádal bych tě zítra zase o ruku.

a není to fuga
a není to ráno
je to jen Měsíc

chlapák na obloze
je ho tolik málo
a mě je moc
Cítím to vždycky ve špičkách
každou noc
že nedosáhnem...

když jsem se probudil, zjistil jsem, že klavírní koncert nenese vítr z hor, ale line se z okna zahradního domku, jablka nepadají z Ráje, ale z jabloní, a že ty nejsi, stejně jako hory a zasněžené kopce, protože je léto i když je chladná noc, a chtělo se mi břečet, protože mi z tebe zbylo jen pár vzpomínek a ty mizely jak tváře z fotek v ohni až nakonec zbyla jen prázdná tmavá zahrada, v ní křeslo, hvězdářský dalekohled a všudypřítomný já. Promnul jsem si prokřehlé ruce a zajel topornými prsty do šedin, polštářky prstů zastudili na kůži, dopil jsem poslední zbytky čaje a klíčkem od dveří jsem zamkl zvuky ulice. Měsíc svítil dál a já byl stále rád, že nedosáhnem.