|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"Ty vole, já se nudím."
"Hm, já taky, čeče."
"Nepudem raděj do školy?"
"Tak to zas ne!"
Kamil a Norbert byli příležitostní žáci 7. C, což neznamenalo nic víc, než že trávili za školou více času než ve škole. Chtěli to dotáhnout až na střední, aby museli chodit do školy jen ve středu, nedokázali se ale zatím přenést přes tvrdé základní požadavky na každodenní účast na výuce. A poslední dobou bylo chození za školu spíš gesto rebelie než potřeba nějaké méně nudné činnosti. Kamilovi jakožto mozku jejich dvojice už došly nápady a tak se jejich dýchánky zvrtly na prosté sezení, pokuřování a koukání do prázdna. Není divu, že se v pomalejším mozku ve vleku vláčeného Norberta objevila tak zavrženíhodná myšlenka, jako byla dobrovolná návštěva školy.
Seděli v parku na opěradle oprýskané lavičky a bavili se vypouštěním kouřových kroužků. Norbert byl velmi učenlivý a snaživý, takže jeho výtvory byly větší a trvanlivější. To samozřejmě Kamila neskutečně štvalo. On se vymýšlí s aktivitami a Norbert je v nich potom lepší. Už mu chtěl vynadat, když je překvapila shrbená stařenka, která se k nim neskutečně rychle přiřítila a přitom šermovala holemi.
"Neměli byste být ve škole, vy darebáci? Místo učení tady akorát otravujete vzduch těmi smrady. Nejradši bych o vás přerazila hůl, vy lotři. Na takové lemply jsme se dřeli? Aby se pak místo studia jen flákali? No to je strašné..." Stařenka s brbláním zase odsprintovala. Oba záškoláci ji pozorovali s otevřenými ústy, až Norbertovi vypadla cigareta. Než si toho všiml, stačila mu udělat díru do kalhot a popálit ho na stehně.
"Co to jako mělo bejt?" zmohl se konečne na slovo Kamil.
"Zasrbabka," skučel Norbert a třel si popálenou nohu. "Podobná bydlí dvě patra pod náma." Kamil chvíli vstřebával tu informaci a pak dostal nápad.
"Hele, víš co? Půjdeme se jí jako porvat za dveře a pak tam na zem chlístneme kečup. Bába si bude myslet, že je to krev a klepne ji pepka." Norbert se při té představě zašklebil a vytáhl peněženku. Cestou k jejich domu je vietnamská večerka, kde se nikdo nebude divit, že si kupují kečup, místo aby seděli ve školních lavicích.
O dvacet minut později už stáli přede dveřmi a chystali se k akci. Za dvěrmi se občas ozvalo klepání holí, takže obyvatelka byla určitě doma.
"Já tě zabiju!" zařval Kamil a vší silou praštil do dveří.
"Chcípni, ty hajzle!" přidal se jeho druh a kopnul do stěny. Hulákali a dělali rámus ještě asi pět minut, až Kamil otevřel láhev s kečupem.
"Ještě že mám radši horčici," ušklíbl se a vyklopil obsah na dlaždice.
-----
Paní Květuše Černá byla už spoustu let vdova. Sama obývala velké 2+kk, ve kterém ji občas navštívila dcera s vnoučaty. Ve svých dvaaosmdesáti letech byla neobyčejně čilá, přestože už k pohybu potřebovala francouzské hole. Tyto pomůcky ji však nebránily v tom, aby se každé úterý vypravila do nedaleké cukrárny a odměnila se za další týden nějakou sladkostí. Každodenní nákup také nebrala jako nějaký problém, spíš jako příležitost vyrazit mezi lidi. Moc ráda vařila a experimentovala v kuchyni, přičemž její oblíbenou televizní hvězdou byl Zdeněk Pohlreich.
Toho rána měla obzvláště dobrou náladu. Dobře se vyspala, měl jí dorazit důchod a bylo úterý. Čekala ji tedy dlouhá okružní cesta na poštu, do cukrárny a do obchodu. Pustila si v kuchyni rádio a poslouchala ho při přípravě snídaně. Na rozdíl od svých vrstevníků měla raději rock než dechovku, nebránila se ale ani klasické hudbě. Toho rána ji dělali společnost rockeři z celého světa a stará paní si při putování mezi kuchyňskou linkou a stolem podupávala holí do rytmu. Když pak usedla ke stolu a vzala do ruky hrneček s kávou, ozvala se rána do dveří.
Někdo asi neumí zvonit, pomyslela si stařenka, usrkla horkého nápoje a postavila hrnek na stůl. Pak se vydala ke dveřím zjistit, co se děje.
Když odklopila krytku na kukátku, ukázala se jí podivná scéna.
To je ten grázlík od sousedů, poznala hned jednoho z obyvatelů jejich domu. S nějakým kamarádem tady obouchávají zdi a řvou u toho. Pročpak asi?
"A nakonec na podlahu vylili kečup a utekli," zakončila svou výpověď a policista si vše důkladně zapsal. Omlácené zdi i červený chlístanec na podlaze už měl nafocený, tento výjezd se mu zdál jako snadná čárka mezi vyřešené akce "Pomáhat a chránit" vzhledem k tomu, že stařenka jednoho výtečníka identifikovala a druhého poměrně přesně popsala. Odložil poznámkový blok a natáhl se po krásném malovaném hrnečku.
"Ten čaj je opravdu výborný," dopil několika doušky voňavý nápoj. "Děkuji moc. Jakmile budeme mít vyřešeno, dáme vám vědět." Pak se rozloučil a paní Černá za ním zavřela dveře. Když je zamykala a zajišťovala řetízkem, pomyslela si, že ten den je ještě lepší, než začínal.
-----
Trpělivost, hlavně trpělivost. Ta včerejší moucha moc vypasená nebyla, dneska se ještě nepoštěstilo, bylo ale teprve půl desáté. Do oběda se mohla stát ještě spousta věcí. Jako onehdá, když do domu vletěl ten roj včel. Sice mu neskutečně dodrbaly obě pavučiny, pět z nich však v lepivých vláknech zůstalo a to pak byly hody na dlouhou dobu.
Teď byl klid. Hmyzáci byli zalezlí, jen občas se nějaký mihnul kolem. Prostě jaro není z pohledu hojnosti úlovků nic moc.
Prolezl škvírkou dovnitř bytu a obhlédl i druhou pavučinu. Prázdná. Člověk by si myslel, že dvě pavučiny budou znamenat dvakrát tolik jídla, v tomto domě to však stačilo maximálně na obživu jednoho pavouka. On by však neměnil. Ze svého průchodu totiž měl přehled nad téměř veškerým děním v obývacím pokoji a kuchyni v jednom. Miloval večerní seriály, detektivky a kriminálky. Když pozdě večer stařenka svítící obrazovku vypínala, nemohl ještě dlouho spát a přehrával si před očima ty lidské tragédie.
Když přelézal zase zpět na chodbu, ozvala se první rána a výkřik. Překvapeně se zastavil, protože dopoledne stařenka televizi nezapínala. Ještě víc ho však překvapilo, že drama se odehrává na chodbě. Vykoukl opatrně ven a sledoval bojovou scénu, jejíž smysl mu unikal. Pak se radši zase stáhl a spatřil stařenku, jak s okem u kukátka ty dva výtečníky pozoruje. Bylo však na ní něco znepokojivého. Ta její nahrbená záda? Nebo naběhlé žíly na rukou? A nebo způsob držení francouzských holí?
Pavouci jsou hodně rychlí tvorové, události příštích několika vteřin se však seběhly přímo bleskurychle. Paní Černá sundala řetízek a odemkla. Otevřela dveře a udělala dva kroky do chodby. Než se stihl pavouk přesunout, stála už u prvního překvapeného grázlíka a hůl dopadala v dokonalém oblouku na jeho spánek. Následovala otočka hodná Chucka Norisse a k zemi klesal i druhý lotr. Mezitím se s třesknutím rozbila sklenice od kečupu a tři velké střepy zaneřádily už tak dost špinavou podlahu. To už však stařenka táhla první bezvládné tělo do svého doupěte. Pavouk se opět přesunul dovnitř, aby nepřišel ani o chviličku z toho akčního filmu, to už však hlavní hrdinka vybíhala pro svou druhou oběť. Pak dveře od bytu zaklaply, byly zajištěny řetízkem a světlo světa spatřil velký řeznický nůž.
Pavouk s vytřeštěnýma očima sledoval celou scénu. Na jednu stranu pociťoval hrůzu nad tím, co právě viděl. Na druhou obdivoval starou paní, s jakou bravurností a jistotou porcovala své dvě oběti. Velké hodiny na stěně nestihly odměřit ani půl hodiny a Kamil s Norbertem se změnili v homadu úhledných balíčků, které stařenka svědomitě ukládala do velkého mrazáku. Pak zapnula supermrazicí funkci a unaveně se složila do křesla. Poté vzala do ruky mobilní telefon a vytočila policii.
"Proč já nemám taky takové štěstí," povzdechl si pavouk. Když však vykoukl ven, v pavučině se třepetala vypasená a zmatená moucha. Nezaváhal ani vteřinu. Když pak dorazila policejní hlídka, mrknul na omotaný balíček v rohu pavučiny a byl rád, že on nikomu nic vysvětlovat nemusí. I když pohádky uměl vyprávět také. |
|
|
