|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Asi za vámi budu muset zajít dotore. Když jsem vás naposled viděl, vůbec jste se mi nelíbil. Vaše temné oči byly o starost hlubší, zdá se. Vtipu by se ve vás nedořezal. Předepsal bych vám koncert něžné hudby, nebo ucho k naslouchání, nikoli babské. Možná bych bych vám přiložil studený fonendoskop pod lopatku, kdyby to pomohlo a pak, vážným hlasem v hlubokém nesmlovavém tónu pravil: „Nádech…“
Ó ano poslechl byste, to k tomu patří. Taková péče vyžaduje disciplínu. „Výdech… Hm,“ řekl bych vážně, „neslyším nic pozitivního. Kdy jste se naposled zasmál?“
„No, asi…“
„Nedýchat.“
Chvilku bych strnule naslouchal, abych se přesvedčil. Ano, je to tak, srdce máte naprosto lidské. Pak bych vážně pokýval hlavou a odložil fonendoskop na stůl. Hleděl bych vám do očí, dokud neuvěříte, čekal bych až přivyknu tomu šeru, až v stínech spatřím naději, pak teprve bych vyřkl:
„Zavřete oči, neodejdu.“
Pak bych se naklonil, pomalu a bezpečně. Jiskry z mé tváře chloupek po chloupku kráčely by uchu vsříc. Na hranici příjemného ustal bych a zašeptal:
„Doktore, víte, že jste žena?“
|
|
|
