Vždycky mě fascinovaly fotky lidí, kteří už nejsou mezi námi. Přemýšlím, jací asi byli, jaký měli život, jak jim teď je… Přijde mi, že na každé fotce se lidé koukají tak smutně, útrpně, matně, jakoby tušili, kde se jejich fotka bude vyjímat. Náměstí, spadané listí a holé černé stromy dokreslují tajemnou atmosféru, nálada jako stvořená pro smutný film. To všechno sleduje vývěsní tabule, kdesi zastrčená, chatrně udržovaná. Sklo je vymlácené, ale uvnitř se vyjímá zánovní parte. Na něm několik frází, seznam truchlících a… fotka. Vždycky černobílá. Nebožtík je zvláštně vážný. Vlastně, jakoby se koukal ze záhrobí, z dlouhé černé tmy, ze všeobjímajícího nekonečného ničeho. Vždycky to má nádech neštěstí, bezmoci a prázdnoty. Přemýšlím, jaké to je – nebýt. A přemýšlím nad tím tak urputně, až mi běhá mráz po zádech, je mi špatně a z temnot mě vytrhne zvlášť nepříjemný pocit. Jednou to určitě poznám, netěším se na to, ale myslet na to musím stále. Dokáži se minuty dívat na ty fotky, jsou zkrátka zvláštní, zvláštně přitažlivé. Děsí mě, že se možná jednou bude někdo dívat na mou fotku. A proto se teď na každé fotce tvářím o něco vážněji, trochu tajemněji a taky tak, jako bych věděl to, co ostatní netuší. Ať je jednou z čeho vybírat.