Volné kroky zaprášeným přízemím vylhávají obrazy,

hleďte!

snad jen ruce, zmrzlé apatií,

udrží soustředění necitu.

Odmítnutí civí brýlemi beze skel,

řvou,

hlasy škrábou tvrdý strup přehlížení...

Nestoudně dlouhá chvíle pro myšlenku,

úsměv a ticho poněkud přetažené.

Sametovým okem přidušený dech

se snaží vytrhnout ze svázanosti,

ze závaznosti.

Bez nalíčení, neučesáni, přetvářkou se zmenšujeme.

Potrhané symboly, my, já, nás...

Ha!

Poťouchlé sebe-hlásky zhasínají sílu,

jen výsměch,

naučeně, hluboce se vyjadřujeme.

Prázdné popelnice nadhledu!

Do vyžehlené osušky soucitu

zakuklujeme zárodky našeho já.

Ale ONI mrznou..

Uklízeči naděje, procítěně návidí přezůvky,

předpokoj věčného nadšení se nikdy nevytírá.

Neumytí, znesvěcujeme OPRAVDU poslední útočiště.