Vždycky někde ve tvých řádcích budu.

A ty nejspíš v mých.

Teď náhle zkoušíš hranice

kudy a kam se vůbec ještě smí.

Myšlenky plavou temnou stranou dál

pokaždé, když nechci se tě ptát,

proč tak dlouho? Proč právě teď,

když konečně dokázala jsem zase vstát.

Pro první společný sníh chtěla bych!

Pro kdysi ukradené chvilky. Dát smysl proudu dní.

Odpustit. Však bolest a strach v rytmu blues mi zní.

Ironicky nebolíš mě, jenom když jsem s ním…

Uprostřed /po/hádek zřejmě navěky zůstali jsme ztracení.

Zbyla po nás nečitelná slova, stále zrychlující tep.

Dvě vyhladovělá srdce a jeden společný přístav.

Žel realitě všedních dní, po dva roky vzdálený.