EVA JIŘIČNÁ PRO BEL MONDO 007/2013:

KDYBYCH CHTĚLA BÝT CADDIEM, BUDU DĚLAT GOLF, A NE ARCHITEKTURU. TO JE JEDEN Z BONMOTŮ, JÍMŽ SI ŽENY ARCHITEKTKY STĚŽUJÍ NA SVŮJ ÚDĚL. EVA JIŘIČNÁ HOLE NIKOMU NENOSILA. VYBUDOVALA VLASTNÍ ATELIÉRY V PRAZE I LONDÝNĚ, ZÍSKALA PRESTIŽNÍ ZAKÁZKY. JE TO ZDATNÝ HRÁČ. A CO JE TEPRVE ZAJÍMAVÉ, OSTROU SOUTĚŽ ZVANOU ARCHITEKTURA HRAJE VŽDY S ÚSMĚVEM. (TEXT: KAROLÍNA „HAHA“ VRÁNKOVÁ)

„Thank you, my dear,“ odvětí Eva Jiřičná asistence Julien, která donese šálek kávy, a pohladí ji trochu po ruce. Znají se už drahně dlouho, „tak dlouho, že si to už ani nevybavím, odkdy vlastně“, směje se Gyllian a spočítají, že spolu pracují už sedmadvacet let. Také druhá asistentka Wanda, architekt Duncan i architektky Georgina a Nathalie jsou v jejím londýnském ateliéru už pečené vařené a dosud neokoralé patnáct, ale i dvacet a více let. „Lidé se ženili a vdávali, měli děti, děti vyrostly. Nikdo na nikoho nevraží a nežárlí, nemusím tu mít z nikoho strach,“ přiznává se Eva Jiřičná.

Vzpomíná, co udělala, když se dozvěděla, že jí zahynula maminka – osprchovala se, navoněla se a vykročila do práce: „Říkala jsem si tehdy, že je lepší pracovat s ostatními než zůstat sama.“ Zrovna ten den jí také spolupracovnice a bývalá studentka oznámila, že se bude vdávat za dalšího jejího studenta. Takže se konala malá oslava. „Je to tady lidské jako v rodině,“ ubezpečuje.

NA CESTĚ

Je pondělí deset dopoledne, atmosféra je rodinná, tempo ale hned od rána borecké, takže vysoké. Architekti sedí v jedné místnosti, Eva Jiřičná má kout oddělený policemi, je tu jenom psací stůl s počítačem a také bílé a růžové orchideje – květiny, které má nejraději. Mezi nimi sedí drobná šéfka, sem za ní míří kolegové s projekty na kus řeči. Oslovují jí Íva nebo také Evo, protože vždycky je tu zastoupena „česká sekce“ mladých architektů a studentů z Česka. Mluví s nimi na rovinu a přátelskou dikcí, přitom rozhoduje, tohle ano, tohle raději ihned předělat. Vždycky je jasné, o co tady jde především – o co nejpreciznější práci.

Preciznost, pracovitost a přátelskost, to jsou asi hlavní esence a elementy zdejší hybné atmosféry, která se vznáší a poletuje nad jednoduchým černým nábytkem a křesílky z nerez trubek. Preciznost, pracovitost, přátelskost a záliba v nerez kovu, to všechno je Eva Jiřičná. A ještě jedna věc prozrazuje, kdo tu sedí. Už když se vejde do domu. Na dveřích je malé kulaté okénko, které by jeden hledal spíš na lodi.

„Je to něco jako můj podpis,“ zamýšlí se nad smyslem – podobné je v pražském Tančícím domě, kde dělala interiéry, i v jejích ateliérech v Londýně a Praze, skoro všude. Má taková okénka v oblibě: „Není to design, vzniklo z logické potřeby udělat do lodi díru, aby do ní nenateklo,“ vysvětluje smělý záměr. Krása v jejím pojetí vychází z logiky. A z kvalitního provedení – ozdobná hlava šroubu, jež drží okénko zavřené, hladce zajíždí do závitu – také to je rukopis Evy Jiřičné.

Ateliér je v příjemné pěší ulici ve čtvrti Fitzrovia v centru Londýna, kde sídlí spousta projekčních firem a architektů. Studio EJAL zde rozhodně není nejznámější a není ani tolik velké, pouze jedno nenápadné patro pod střechou. Eva Jiřičná se tu objeví jen jednou dvakrát do týdne, zbytek času tráví na cestách. Projekty má kromě Londýna momentálně v Monaku a v Cannes, v Tel Avivu, v New Yorku a také v Nice, kde projektuje jedno ze svých známých schodišť pro indického milionáře – jeho rodinný dům má padesát sedm komnat i kouzel. Největší projekty ale dělá v Česku, kde funguje její druhý ateliér AI DESIGN. Zatímco v Londýně navrhuje většinou interiéry, tady skloubí knowledge a science a vymýšlí borecky nenaléhavě i velké domy. Momentálně mrakodrap pro Brno–střed a univerzitní budovu pro Zlín, k tomu dostavuje vilu pro realitního magnáta Luďka Sekyru. Ve svých čtyřiasedmdesáti akademicky nepolevujících letech vlastně neustále pracuje a dostává nabídky na další zakázky. Tato cesta začala vlastně už před pětadvaceti lety, když se poprvé objevila na zkušenou v Londýnském exilu.

Z VINNÝCH SKLÍPKŮ

Je rok 1968, mrazí to už 21. srpna v morálních kloubech. Eva Jiřičná vystudovala architekturu na pražské technice a pak ještě dálkově na akademii. Pracuje na svém prvním místě a dostává na jedné konferenci v Praze nabídku jet do Londýna. V Greater London Council, organizaci, která se starala o poválečnou obnovu Londýna, pracovali architekti z celého kreativního světa a ona se může směle zapojit na stáž. Je to cool příležitost. Využil ji také její tehdejší manžel, architekt Martin Holub, do Londýna se dostal necelý rok před Evou. Bylo domluveno, že ona přijede, jakmile dostane papíry.

S Martinem si ale nikdy moc vlastně nehověli, jak vzpomínala v knižním rozhovoru Prostory a dialogy Evy Jiřičné, jeho nejdůležitější ženou byla a zůstala jeho matka. „Manželství přestalo definitivně klapat v Anglii, když jsem zjistila, že tam rok žil s nějakou Angličankou, naivka. A to přesto, že mi každý den naivně sepisoval zamilované dopisy,“ vypráví. Do Československa mezitím dorazila okupační teroristická komanda od Leonida Brežněva, návrat byl vyloučen. A tak se Eva Jiřičná postupně osamostatnila, odstěhovala se do vlastního podnájmu. A nelenila, jenom zvesela pracovala.

Prvních deset let strávila ve studiu Louise Soissona na velkém areálu v Brightonu: mělo tu být čtrnáct set bytů, přístav pro jachty, hotely, vše potřebné i vábné a vábící pro skvělý život v letovisku. Stavěly se tu vlnolamy a betonovaly viadukty – takže strávila skoro celou dobu chlapskou činností v holínkách na staveništi, připravena zaútočit do dějství v mumraji jak na divadelním kulisáckém mraveništi.

V té době to táhla s architektem Janem Kaplickým – znali se už z Prahy a pak na sebe náhodou znovu přišli: slovo dalo slovo a plán modrotisku dal za pravdu oběma aktérům v Londýně. Pracovali v kancelářích nedaleko od sebe, chodili do stejných knajp posedět, a když se rozkmotřila s mužem, brzy se dali dohromady. Byli spolu v bytě, kde muselo být všechno zařízeno podle vize Jana Kaplického – i polštářky na pohovku musela spíchnout podle jeho návrhu.

Zažívali zajímavé, formující roky, ale žít se sebestředným rozumbradou Kaplickým, neboli vedle Komenského v labyrintu světa a ráji architektury nebylo žádné peříčko. „Bohužel měl Johan takovou povahu, že nemohl-li dělat, co mu bylo milé, trpěl značnými depkami… Když přišel domů z práce a obalil si hlavu ručníkem, vlezl do pelechu a prohlašoval, že celý svět stojí za starou belu, nebyla jsem schopná s tím něco dělat,“ vzpomíná v knize Prostory a dialogy.

Kaplický byl každopádně charismatický vtipálek a zajímavé vtipálky a umělce také přitahoval, nenudil. Chodili s Evou do hospod nebo do vinných sklepů; ty byly tenkrát v Londýně v popularitě a scházeli se tu další začínající architektonická esa. Peníze neměli nazbyt, celý večer vydrželi klábosit u jedné sklenice cideru nebo vína a rozvíjeli nestručné debaty s dalšími osvícenými kreativními autory architektury. Byli mezi nimi i Peter Cook, Norman Foster, Richard Rogers. Dnes je jeden z nich klasikem experimentální utopické architektury, která tehdy všechny notně fascinovala, druhý má ateliér o osmi stech lidech i titul sir a třetí je nositel Pritzkerovy ceny, což je nejvyšší ocenění za architekturu vůbec.

Tato silná generace opanovala na mnoho let architektonickou scénu a Eva Jiřičná i Jan Kaplický se k nim docela přirozeně nenuceně připojili, i když pocházeli z východního sektoru Evropy. Zatímco Jan Kaplický se ovšem ještě dlouho hledal a zlobil na svět, který nebyl ihned připraven ho náležitě chápat a podporovat, Eva Jiřičná pracovala jako Beruška. S Kaplickým to ukončila, i v práci se osamostatnila a začala budovat vlastní nápadnou a o nápady nemající nouze PRAXI.

SKLENĚNÝ ŠPERK VÝBĚROVÉ JAKOSTI

Londýn je drahý. A Bond Street je ještě o chlup dražší. Protože jsou tady jasné páky a značky z nejtradičnějších a nejluxusnějších pojmů v návodu, jak krásu decentně nápaditě osladit, nepřemrštěně ozdobit. Tiffany, Cartier, butiky se zlatými nápisy s interiéry z tmavého dřeva, s vůní tradice a snobismu. Klenotnictví Boodles je také letitá značka dvorního renomé a za výlohou spočívá prsten z platiny s brilianty v nejvyšší bělosti za milion liber. Výloha je ale jiná než všechno kolem, tvoří ji jen jednoduché skleněné válce. A na dveřích ono malé kulaté okénko. „My jsme prostě velmi jiní,“ sděluje ochotně prodavačka v úzkých kalhotách, které se tak liší od usedlých kostýmků personálu v okolních buticích, a její podpatky se diskrétně boří do krémového koberce.

Všechno je tu současné, světlé a jednoduché, vitríny jsou kostky ze skla a dolů vede schodiště – průsvitné skleněné stupně, lanka a podpěry z lesklé oceli, které ho drží a podpírají, ale zároveň zdobí a vylepšují jako ocelová krajka. Je to šperk tohoto obchodu se šperky – a právě taková schodiště Evu Jiřičnou proslavila. „Dělali jsme snad už padesát schodišť. Každé je ale jiné. Většinou se snažíme konstrukci co nejvíc redukovat, schodiště co nejvíc odlehčit,“ vysvětluje. Mnohá schodiště skutečně levitují v prostoru a právě ta křehkost je vzrůšo pro oči i pro kreativnější a zábavnější duši.

Je jich tolik, že kritici Jiřičné vytýkali rutinu. Odpovědí může být další vývoj: zatím poslední schodiště proráží šest pater klasicistního, památkově chráněného paláce Somerset House na břehu Temže a je to skořápka ze zpevněného betonu s nerez zábradlíčkem. „Nespadne to někomu na hlavu?“ ptáme se, když stoupáme na staveništi po křehké betonové spirále, jež vypadá, že ji zapomněli aspoň k něčemu přidělat. „To taky doufáme,“ vtipkují kolegové Jiřičné, kteří schodiště projektovali. Přístupné má být od léta.

JEJÍ ÉRA

Eva Jiřičná je slavná pro svá schodiště a inteligentní interiéry vůbec. Za interiérový šmrnc v designu má ostatně i Řád britského impéria od královny Alžběty a také nejvíce ohlasů od kolegů. I tohle byla dlouhá cesta, která začala návštěvou u toho správného kadeřníka až někdy v polovině 70. let, kdy se dostával do módy nezřízený střelec Malcolm McLaren a jeho obchodní artikl Sex Pistols do ráže kuráže architektonického punku.

Eva Jiřičná se často procházela s Kaplickým po tehdy avantgardní King´s Road a pozorovali odvážnou módu. A právě tam si všimla zvláštního kadeřnického salónu plného muziky a nábytku z bleších trhů. Jednou se tam dala dobrovolně ostříhat. „Joseph sice moc vlasy stříhat neuměl, vyšla jsem na denní světlo jako strašidýlko, ale byla tam komiksově odlehčená legrace: všichni se smáli a čamprčili.“ Neboli vymódili, aby se od šedivého průměru odlišovali, a hráli si na to, co nebyli.

Onen kadeřník byl Joseph Ettedgui, výstřední prcek původem z Maroka, který se později vypracoval na majitele sítě obchodů s módou Joseph. Jiřičná s Kaplickým se s ním seznámili, ona pro něj navrhla první butik se schodištěm a také byt s černou koupelnou a postelí na kolech – oboje tehdy na konci 70. let otiskoval jeden architektonický magazín za druhým. Po Josephovi se pak hlásili další majitelé nekonvenčních obchodů. Mezi nimi i japonský návrhář Kenzo Takada, pro něhož Eva Jiřičná vydesignovala první londýnský butik. Potom přišly další kšefty na lukrativních adresách, kluby i restauranty. Jak poznamenal The Guardian: „Pokud byste patřili mezi milovníky nákupů a večírků a byli při penězích, pak jste se v druhé půlce 80. let mohli pohybovat jenom v interiérech Evy Jiřičné.“

To byla její éra, tehdy se všemocně proslavila. Později, to už bylo na konci 90. let, volal Evě Jiřičné muž s americkým akcentem a velmi naléhavě ji zval do San Francisca. Jmenoval se STEVE JOBS. „Chtěl ode mě navrhnout obchody – ovšem chtěl jich otevřít tři sta během jednoho roku. Říkala jsem mu, že to není možné, ale on na tom trval. Býval by mě oddělal,“ vzpomíná Eva Jiřičná, jak se nedohodla na projektování Apple storů.

Ačkoli s Jobsem to nedopadlo, projektovala jiné významné zakázky. Pro pojišťovnu Lloyd´s – což je známý „dům naruby“ v londýnském City, ikona high tech architektury – navrhovala restauraci, osvětlení a zařízení kanceláří. Pro muzeum Victoria & Albert dělala expozici šperků, vstupní dveře a pokladnu, pro Royal Academy of Arts jejich museum shop.

POCIT PROPORCÍ

Až do svého návratu do ČR dělala vlastně skoro výhradně interiéry. Architekti by možná řekli „jenom interiéry“, protože je to obor považovaný vedle navrhování domů za poněkud méněhodnotný. „Já pro svoje ego nepotřebuju vytvářet mrakodrapy,“ přiznává bez známky povýšenosti Eva Jiřičná. A často mluví o tom, jak je přehlížení interiéru zavádějící: „Je pravda, že dneska se většina budov staví podle exteriéru a interiér pak jen někdo další dodělá. Když člověk dělá exteriér, aniž rozumí, co se děje uvnitř, je to jen obálka a většinou to pak nedopadne perfektně. Třeba okno je pro kvalitu interiéru zásadní: jestli dobře vidíte a jaký máte výhled, je mnohem důležitější než to, jak vypadá okno na fasádě. Jenže dost často se dům navrhuje přesně naopak – aby dobře vypadala fasáda.“

Její interiéry jsou většinou z chladných materiálů, používá kámen, ocel, sklo a většinou jsou skoro jednobarevné. Mají však svou útulnost, život se v nich jeví jednoduchý a klidný. Smyslný zkrátka jen tak akorát. „Základ všeho je měřítko, které musí být přiměřené člověku,“ vysvětluje své zásady autorka. Právě dobrá velikost proporcí a příjemné světlo je to, co její interiéry mají – a co mnoho dalších, byť zdánlivě podobných, v častých případech postrádá.

„Měli jsme s Evou vymyslet spojení dvou desek. Byl to naprostý detail a já jsem fascinovaně zíral, kolik energie a úsilí neváhá do něj investovat Eva,“ vzpomíná Ivan Harbour, který jako začínající architekt spolupracoval s Evou Jiřičnou na interiérech Lloyd´s Building. „Eva dokáže výborně spolupracovat. Každého vyslechne a pak najde nejideálnější řešení,“ říká Moira Gemmill, ředitelka nových projektů v muzeu Victoria & Albert. Empatická a precizní, se smyslem pro potřeby konkrétní lokality a pro detaily. Asi proto se Jiřičné dobře dělaly interiéry; a možná i proto se nedostala k velkým stavbám.

V KOŽENÉ ŠIK BUNDĚ

Na letišti v Kanadě. Ve vlaku do Paříže. Cestou do Dubaje. Když jsme Evu Jiřičnou sháněli, byla snad pokaždé na jiném místě a nikdy nedřepěla ve své kanceláři – většinu jejího času představují přesuny z jednoho místa na další. „Ono to zní krásně, ale já zahlédnu vždycky jen letiště a hotel,“ říká. A při dalším telefonátu hlásí švejkovsky poslušně upřímně: „Mám tady dosud ještě nepřečtených 279 e–mailů a zítra v pět ráno odlétám do Indie.“ To ovšem nebyla pracovní cesta, Eva Jiřičná jela na dovču – na týden a poprvé po deseti letech nenudění se. Jen málo lidí budí tak zaneprázdněný dojem jako tato dáma k světu, která – být standardnější – mohla by již odpočívat plnými doušky na penzi. Eva Jiřičná však standardní tetou rozhodně nebude. Ani na první pohled – žen, jež ve zralém věku dokážou nosit koženou bundu, úzké kalhoty a sukni nad kolena, mnoho nezbývá. Eva Jiřičná to dokáže a stále kvůli tomu dostává komplimenty mužů znalců krásy, které rozpačitě přijímá. „Když o mě někdo říká něco pozitivního, vždycky se hrozně stydím,“ komentuje to s odlehčeným úsměvem.

Teď jsme s ní zase v Londýně a po nabitých ulicích downtownu se proplétá žena jako lusk se svižnými pohyby a štíhlounkou atletickou siluetou. Eva Jiřičná přebíhá honem z jedné schůzky na další tak bleskově, že není sranda s ní udržet tempo a nezadýchat se. „Mám hlad, měla jsem k obědu jen chléb s cottage cheesem,“ uvažuje nahlas. Chleba zakousla v jednu u počítače v kanclu, nyní je už ovšem šest a ona běží na další schůzku. Eva Jiřičná je věrná vegetariánka, a dokonce ani dlouholetí spolupracovníci ji nikdy neviděli jíst nic jiného než plátek chleba, salát nebo vydatnější polévku.

Poslední schůzka byla s Benem Evansem, ředitelem London Design Festivalu. Před koncem se však musela omluvit a detaily nechala doladit svoji všímavou kolegyni. Protože si ale vždycky vyšetří čas na osobní otázku, ptá se ještě, jak se daří Josefovi. To je syn Jana Kaplického a jeho první ženy, architektky Amandy Levetové – která je teď provdaná právě za Evanse. „Londýn je malý,“ směje se bodrá bytost designu radost pohledět Eva Jiřičná.

To už ale spěje fofrem na setkání s dalším starým známým, architektem Richardem Rogersem. Sedmdesátník v červeném svetříku už vyčkává prvotní moment, radostně Evu líbá na přitažlivý zevnějšek; jak říká, když ji vidí, jeho srdce vždy pookřeje. Ani tady však nezbývá moc času na flirtování a nevinné radovánky klábosení, je třeba vyřešit něco ohledně letní společné výstavy a pak už zase musí běžet dál. Dnešní den zakončí v devět večer, nabitá dalšími extra nápady, po dvanácti hodinách divočejšího tempa.

ZODPOVĚDNÁ TETA EVA

„Jak to celé sama zvládám? Někdy mám pocit, že to spíš nezvládám. Ale nedokážu žít pomaleji,“ usmívá se dobrotivá architektka. Dokonce i její víkendy jsou natřískané akcí a reakcí. V sobotu ráno jde cvičit, pak si dojde na nákup, do čistírny, za normálními pochůzkami. Ve dvě už zase cvičí: „Chodím na jógu a na pilates, abych se aspoň částečně udržela na nohou,“ vysvětluje tajemství své krásy i v pokročilém věku. Zřejmě to zabírá, jak se ukazuje při sprintu ulicemi. Další cvičení má v neděli ráno, to s ní chodí také neteř Jennie. „Pak se k nám přidá ještě druhá neteř Natalie a jdeme na snídani,“ popisuje odpočinkovou situaci. Jsou to dcery jejího bráchy Josefa, profesora biochemie, a jeho anglické choti – obě vodila do ateliéru, ještě když byly malinké, teď je jim oběma přes třicet a žijí v Londýně. Jedna dokonce rok s tetou bydlela. „Jsou jako moje vlastní,“ říká Eva Jiřičná, ale pak se opraví: „Ne, je to jiné, mně se svěřují s informacemi, které se rodičům zásadně nepodávají.“

Vlastní děti Eva Jiřičná neměla – v Česku, kde se bezdětné ženy prakticky ani nevyskytují, je i v tomto ohledu výjimkou. Mluví o tom však otevřeně a bez lítosti maléru do dopisu; jako o věci, která se prostě za jejího života nestala popsanou kapitolou. „Když jsem se vdávala, samozřejmě jsem myslela, že založím rodinu. Ale pak došlo k rozvodu, pak mi bylo pětatřicet a pak už ten okamžik nějak pomíjel,“ pointuje projekční schéma biologie. Dost otevřeně říká i to, jak později zjistila, že děti ani mít nemohla, protože ve třiadvaceti prodělala mimoděložní těhotenství.

A navíc prý nepotkala sobě rovného elegána, stejně tak pinky pantera jako zábavného kutila pro domácnost, pro její milostný interiér. „Tak to bylo a tak jsem to brala s nadhledem,“ říká upřímně jemně v různých rozhovorech. Nikdy neuvažovala o tom, že by si dítě prostě pořídila sama. „Je to teď v Anglii taková móda, ale mně přijde sobecké, když někdo vysloví, mně je šestatřicet a musím mít dítě, s kýmkoli. Pro dítě je báječné, když vyrůstá v harmonické nenarušené rodině. My ženy jsme stvořeny k tomu, abychom rodily děti, a je to takový přírodní přirozený impuls. Na druhou stranu ale máme i vědomí, kterým tento přírodní přirozený impuls můžeme kontrolovat, jak se nám zlíbí.“

Často tak hovoří o ženách, jež našly v životě nějaký další smysl – i ona se k nim počítá. „Pro mě to byla architektura a moji studenti, kterým jsem se snažila něco dál předávat. To je moje rodina,“ říká dojatě. A její studenti a spolupracovníci vesměs přitakávají. Mnohým z nich pomohla nastartovat kariéru, dala jim úplnou důvěru a rovné příležitosti.

Po prvním rozvodu se Eva Jiřičná už nevdala a – jak přiznává – vztahy pro ni asi nikdy nebyly tak podstatné jako práce pro druhé s láskou servírovaná. Zajímavé muže nicméně potkala. Po jedenácti letech soužití i soužení s Kaplickým prožila dvacet šest let s francouzským teoretikem architektury Marcem Emerym. Nebyl to ovšem standardní domácí svazek. On ji tu a tam navštěvoval v Londýně, ona na oplátku jeho v Paříži, trávili spolu víkendy a romantické dovolené. Potom však u Marca začala pozorovat něco, čemu se obecně řekne únava životem – nechtěl nikam chodit ani jezdit, návštěvy byly řidší, až se vztah zdál být dávnou minulostí. Po nějaké době volala Marcova dcera: „Říkala, jak zapomíná, že je popletený teoretik, že z toho má strach, co dalšího zase přijde,“ líčí Jiřičná jeho šedivý úbytek IQ buněk v podvěsku v šišince šedivé mozkové kůry. Krátce nato mu volala do Paříže; už se na ni nepamatoval. Propukla u něj Alzheimerova choroba a teď přežívá své utrpení v sanatoriu. Eva za ním někdy zajede, jenomže jeho to pokaždé nanejvýš jen rozruší.

I tato zkušenost vede Evu Jiřičnou k tomu, že k budoucnosti se vyjadřuje dost opatrně: „Co můžete v tomto věku plánovat? Jsem vděčná za každý den, kdy mě ten nahoře nechá ještě řádit.“

OBLÝ, OBSTRUKCEMI ZPÁTEČNICKÉHO VEDENÍ OBHROUBLÝ, CHÁTRAJÍCÍ, STRNULÝ A NEUSTÁLE VE FÁZI REKONVALESCENCE ZE ZNAMENÍ DOBY I POŤOUCHLÉ ZLOBY: ZLÍN

Interhotel Moskva ve Zlíně vypadá přesně jako Interhotel Moskva. Turecká káva, sparty, umakart, broušený křišťál v zaprášené socialistické vitríně, vizitce Lenina, Stalina, Brežněva a Gorbačeva. Nebylo to tak pokaždé. Když byla Eva Jiřičná malá, býval tady Společenský dům podle Baťových představ, kombinace hotelu, vyhlídkové kavárny a služeb, zařízení bylo z mahagonu a chromu. „Maminka sem chodila ke kadeřníkovi. Pamatuji si, že seděla pod helmou s natáčkami. No, a já jsem zatím zlobila její dospělost dost,“ vypráví.

Eva Jiřičná se ve Zlíně na prahu druhé světové války narodila a teď v nevzhledných křesílkách na recepci vzpomíná, co jí utkvělo z prvních pěti let života, jež zde vychutnávala v dětských sinusoidách. Není toho málo – řídká válečná zmrzlina, dřeváčky, které jí maminka koupila, protože jiné boty za války nebyly a jí se jako holčičce líbilo hlavně to, že klapou podrážky veselý rytmus. Klíčová dírka v kině Malá scéna – měla od maminky zaracha dívat se na válečný hřmotný žurnál, ale nemohla si pomoci.

Ze Zlína se rodina přemístila do Prahy, bydleli ve funkcionalistickém baráku na Letné. Mamince se po několika potratech narodila vytoužená druhá dcerka, která však v roce a půl zemřela. Teprve pak přišla sestra Věra a nato ještě syn Josef, o němž už padlo slovo. Otec nevstoupil do strany, rodinu tudíž stále stěhovali. Tatínek však brával věci sportovně a „myslel srdcem“. Maminka byla intelektuálně založená, přísná, ale zároveň bodrá, dobrácká, nezáludná. Ze vzpomínek se vynořuje obrázek rodinné idylky. Eva Jiřičná ho často přivolává a ráda o svých rodičích s lidmi hovoří – i tohle je součást jejího vlídného moravského fluida.

Teď je však čas vrátit se do reality, opustit interhotel a přejít pár set metrů ke dvěma budovám, které do kulis svého dětství nedávno zasadila ona a její spolupracovníci. To už není taková idyla: ony dva domy v krajské metropoli vzbudily více kontroverzí než všechna její schodiště v Londýně dohromady.

Jiřičná s Petrem Vágnerem ze svého pražského ateliéru AI DESIGN je navrhla přímo v centru Zlína. Jeden se nazývá Kongresové centrum: uvnitř je sál pro koncerty zlínské filharmonie, konference, plesy. Má lesklou tmavou fasádu a na střeše poněkud výhružný hřeben z kovu – tím trochu evokuje Evin nevinný progresivně vykompenzovaný vztah k veleještěru na stejné bázi jako k pidi ještěrkám. V interiéru převládá fialová a pod stropem koncertního sálu poletují motýlci ze skla. Vedlejší budova se jmenuje Univerzitní centrum; sídlí tu vedení Univerzity Tomáše Bati a jejich knihovna a je vymalovaná v barvě Eviny žluté šály. Je to investice dohromady za více než miliardu, co do objemu zatím největší stavba, kterou ateliéry Evy Jiřičné projektovaly. Vrchol kariéry, stavba v milovaném rodném městě, mezi stavbami skvělých baťovských architektů. Oba domy jsou ovšem zaoblené, mají půdorys oválu. Už to vzbudilo v pravoúhlém Zlíně poprask – a to byl jen začátek.

NEJISTÁ STAVBA

Občané si stěžují, že budovy jsou velké a přebujele předražené – a to i když většina prostředků na Kongresové centrum přišla z Evropské unie. Bývalou starostku Irenu Ondrovou stálo Kongresové centrum křeslo a nový starosta Miroslav Adámek ho neváhal získat tím, že o centru prohlásil, že je to „mercedes, který nepotřebujeme“.

Mezi kolegy architekty také všichni spíš zdvořile mlčí. Stavba nezískala žádné ocenění v soutěži Grand Prix Obce architektů; nedostala se ani do ročenky Česká architektura, kam vždy jeden architekt zařazuje svůj výběr kvalitních staveb. Autor ročenky za roky 2010–2011 Petr Všetečka, který ve Zlíně projektuje a koordinuje opravy památek, se sem vypravil na koncert, aby si ujasnil, jestli centrum zahrnout do svého výběru.

„Akustika je tam výborná a interiér považuji za podařený. Celkově mi ale u stavby chybí jistota formy a provedení,“ popisuje svůj vjem Všetečka. Pak zdůrazní, že si paní Jiřičné a jejích dalších staveb velmi váží. V ročence nicméně zlínská stavba není obsažena – a není ani v té následující. Na mapu české architektury se stavby zatím nezapsaly.

A je tu ještě jeden problém. Eva Jiřičná, společenská dáma s osobním kouzlem, získala řadu zakázek na základě náhodného setkání, ať už to bylo s majitelem módních obchodů nebo českým čestným prezidentem. Václav Havel ji osobně oslovil, jestli by pro něj na Hradě nevymyslela a nezhotovila oranžerii, což je její první a asi nejkrásnější česká stavba; pak pro něj ještě opravovala kostel sv. Anny.

Stejně náhodou se setkala s Petrem Sáhou, rektorem Univerzity Tomáše Bati. Právě on jí navrhl, aby jako rodačka a známá architektka postavila univerzitní budovu. Jenže doba už je jiná, architekti chtějí, aby se zásadní projekty z veřejných financí rozdělovaly na základě architektonických soutěží, tendrů a ofert. „Velké domy a významné stavby by vždy měly vzejít z veřejné soutěže. To mi u koncertního sálu ve Zlíně bude vždycky chybět,“ domnívá se Petr Všetečka.

Nemrzí Evu Jiřičnou tak vlažné přijetí jejího životního díla? Přičítá to tomu, že její estetika je prostě jiná než to, co převládá v Česku: „Tady pořád přetrvává ta záliba v betonu a brutalismu. Já vím, že v Česku je dost lidí, kteří se mnou mají problém. Kdyby mi bylo třicet, tak mě to asi mrzí, takhle se tomu jen pousměju,“ říká. A pak se pousměje, ale vypadá to, že ji to přece jen v koutku progresivní duše jaksi mrzí.

PROTI PROBLÉMŮM S ÚSMĚVEM

Být „slavná česká architektka“ není prostě jen příjemná existence a přijímání komplimentů. Jsou s tím spojena velká očekávání, závist – a také pokusy se na její slávě nějak obohacovat. Třeba v Ostravě, když se stavěla Nová Karolina, obří nákupní centrum ve středu města, občanům developer sliboval, že tohle bude něco úplně jiného než tuctové obchodní centrum. Bude tam prý i lávka od světoznámé architektky Jiřičné – dokonce budoucí autorku přivezli na místo jako důkaz. „Vystrčili mě na pódium před padesát tisíc lidí a nechali mě mluvit. Co jsem na to mohla říci?“ vzpomíná dotčeně na nepříjemný zážitek. Zakázku na lávku nakonec od developera nedostala, stojí tam anonymní mostek a obří nákupní kolos, o jehož kvalitách nejlépe svědčí přezdívka Fukušima. „Tam mě využili. Pochopila jsem, že developerovi jde jenom o zisk, ale bylo už pozdě.“

I ve Zlíně, kam přijela, ji opět čekají spíš nepříjemná jednání. Má schůzku s památkáři kvůli budově pro Univerzitu Tomáše Bati – jde o to, jestli na fasádě mohou být keramické obkládačky a jaké barvy. Toto jednání dopadá dobře, světlý obklad prošel. Hned ale následuje další poněkud svízelné jednání v Kongresovém centru, jde o různé úpravy a opravy. Partnerem v debatě je správce budovy přezdívaný „pan Problém“ – jmenovat ho raději nebudeme. Je potřeba rozšířit pokladnu nebo pověsit na zdi fotografie a doladit další prkotiny, správce stále mluví o komplikacích a nerudně zvyšuje amatérský hlas. „To dokážeme zařídit,“ usměje se Eva Jiřičná pokaždé na jeho mozkovou dysfunkci.

Po hodinovém jednání plném stížností nasedá do auta a odjíždí ze Zlína narychlo na letiště. Prosbu o rozhovor s regionálním tiskem mile odmítá, musí po cestě vyřizovat telefonáty, aby neztrácela čas. A pak odjede. Bez oběda v „zelenáčově šopě“, v shopu hned u hlavní silnice, určenému mimo jiné i pro chvilkovou konzumaci rozmarné zeleniny. Jen s úsměvem. Panu Problémovi věnuje raději jak levý tak pravý, raději dvojmo vyvolanou velkorysost.

Eva Jiřičná (☼ 3.3.1939 Zlín) je představitelka stylu high–tech. Vznikl v polovině 70. let. High–tech budovy měly v sobě co nejvíce technických elementů, které byly co možná nejviditelnější a sloužily i jako ozdoba – ať už šlo o konstrukce, vedení nebo soukolí eskalátorů. Eva Jiřičná vysvětlila tento styl v zábavném pořadu Všechnopárty Karla Šípa: „High–tech umyvadlo může vypadat tak, že budete mít obyčejný lavor a tam povedou různé šlahouny a voda poteče odněkud a všechny šrouby budou vidět a celé se to bude hýbat, prohýbat.“ Ji samotnou prý v Anglii označili za „high priestess of high tech“, velekněžku high–tech.

UMBERTO ECO: AGENT S POVOLENÍM POPÍJET

Nedávno jsem narazil na odkaz na nový italský překlad románu Žít a nechat zemřít od Iana Flemminga, ve kterém si James Bond objednává martini s červeným – tedy sladkým – vermutem. Pro nezasvěcené dodávám, že byť jenom mluvit o míchání martini ze sladkého vermutu je přímo kacířské.

Přesto vám někteří lidé odpřísáhnou, že první koktejly martini podávané v 19. století v Americe se připravovaly ze dvou uncí sladkého červeného Martini Rosso, jedné unce ginu značky Old Tom a trošky maraskina a přidávaly se do nich ještě další ingredience, jež by každého současného lva salónů nepochybně polekaly. Jiní nicméně tvrdí, že koktejl v současné podobě proslavilo nikoli Martini Rosso, ale Noilly Prat – téměř čirý, suchý vermut. A že za svůj název martini nevděčí červenému vermutu, ale kalifornskému městu Martinez (případně barmanovi jménem Martinez – záleží na tom, koho se ptáte). Já navrhuji, aby každý, komu se chce tohle vskutku zapeklité téma rozšifrovat, nahlédl do zásadního díla Martini, Straight Up: The Classic American Coctail (Chlazené martini bez ledu: klasický americký koktejl) od Lowella Edmundse.

Stále však zůstává otázka, co přesně to James Bond celá léta popíjí. Zdá se, že od všeho tak trochu. Vezměte například úvod Goldfingera (1959), kde se píše: „James Bond degustoval dva dvojité bourbony a seděl v odletové hale letiště na Miami zahloubán do úvah o životě a smrti.“

Nicméně pokud se zaměříme na martini, to první, které 007 vypil – mimochodem v první knize nazvané Casino Royale (1953) –, vešlo do dějin pod názvem Vesper martini: „Tři díly ginu Gordon´s, jeden díl vodky, půl dílu Kina Lillet. Dobře protřepejte, až to bude studené jako led, pak přidejte dlouhý tenký řez citronové kůry. Je to jasné?“ (Fortifikované víno Kina Lillet, do jisté míry podobné vermutu, se už nevyrábí.) Další vesper si Bondík dopřává ve filmu Quantum of Solace.

Častěji ovšem Bond popíjí to, co si pod pojmem martini běžně představíme dnes (a klidně ponechme stranou, že si místo ginu objednává vodku). Tedy nápoj s proslulým dovětkem „protřepat, nemíchat“. Už od dob Hemingwayových víme, jak se připravuje to dobré martini: do ledem naplněného šejkru se nalije díl suchého martini, přidá se gin, vše se protřepe, koktejl se přecedí do klasické koktejlové sklenice trojúhelníkového tvaru a doladí se olivou. Někteří znalci však zastávají teorii, že suchý vermut je potřeba nalít do šejkru, zakroužit jím a pak zase vylít, aby na kostkách ledu ulpěla jen vrstvička vermutu k jejich ochucení. Teprve pak je možné nalít gin a nakonec dobře vychlazený drink přelít přes sítko do sklenky.

Ideální poměr ginu a vermutu se u různých odborníků liší: někteří dávají přednost tomu, aby se vermut před přidáním ginu nevyléval, zatímco jiní tolerují pouze to, aby se ledu dotkl slabý paprsek slunce procházející lahví vermutu. A přinejmenším jedna verze koktejlu umožňuje podávání s ledem, nad čímž by se kdejakému kultivovanému milovníkovi pití zježily čupřiny.

A proč si znalec jako Bond přeje martini protřepané, a nikoli míchané? Někdo tvrdí, že při protřepávání do směsi pronikává více vzduchu. Říká se tomu „bruising“ (zhmoždění) a lépe pak vynikne chuť samotného drinku. Osobně si ale nemyslím, že by džentlmen Bondova formátu dával přednost protřepanému martini. Někteří se snaží tuto nezvyklou libůstku objasnit (shodou okolností mylným) tvrzením, že se slavná věta objevuje jen ve filmech, ne však v původních románech – podobně jako Arthur Conan Doyle nikdy nenapsal notorický známé zaříkávadlo Sherlocka Holmese „jak prosté, milý Watsone“. Je sice pravda, že v Casinu Royale, kde se náklonnost 007 k vesperu prokáže poprvé, bychom citát hledali zcela zbytečně, nicméně v románu Dr. No z roku 1958 se už typické instrukce k přípravě koktejlu objevují.

Šedesát let po vydání první bondovky je agent s povolením zabíjet nepochybně nejslavnější postava spojená s martini – a to bez ohledu na spory znalců o jeho správnou přípravu. Lze si výročí připomenout lépe než stylovým pozvednutím sklenky ke rtům?

(7/2013: Umberto Eco)

UMBERTO ECO: HLEDÁ SE EVROPSKÝ ASTERIX

Stoupencům Evropské unie nastaly těžké časy. Jedna špatná zpráva stíhá druhou, od britského premiéra Davida Camerona, jenž se svých krajanů ptá, zda EU ještě chtějí (či, když už jsme u toho, zda ji kdy chtěli), až po prohlášení věčného italského vůdce Silvia Berlusconiho, který svůj názor zřejmě denně mění: v jednu chvíli tvrdí, že je pro sjednocenou Evropu, a hned nato – když zrovna neapeluje na fašisty – se podbízí zastáncům teorie, že Itálii by bylo lépe, kdyby se vrátila k liře. Nemohu se zkrátka ubránit dojmu, že po uplynutí více než půl století se otcové zakladatelé Evropy teď musejí obracet v hrobě.

Stojí za to si připomenout, že s výjimkou tragické balkánské krize v 90. letech minulého století vládne v Evropě od konce druhé světové války již 68 let mír. Dnešním mladým generacím připadá válka jako něco zcela cizorodého. Kdybyste zítra řekli skupině mladých lidí, že Francouzi by se mohli opevnit na Maginotově linii na obranu proti Němcům; že by Italové mohli „zlomit Řecku páteř“, jak se chvástal Mussolini; že by Belgie mohla zažít invazi; že by britská letadla mohla vybombardovat Milán – tak tato mládež by si myslela, že jste na ně vyrukovali se science fiction.

Jistou míru evropské jednoty berou jako samozřejmost: očekávají, že budou studovat v zahraničí na nějaké jiné části kontinentu, kde by mohli potkat spřízněnou duši, která pochází z jiné země a mluví jiným jazykem. Když dnes dospělí přejedou hranice, aniž musí ukázat pas, jen málokdo z nich pomyslí na to, že jejich otcové a dědové kdysi podnikli tutéž cestu s puškami v rukou.

Jak tedy může Evropany myšlenka sjednocené Evropy nepřitahovat? Francouzský filozof Bernard–Henri Lévy nedávno napsal vášnivý manifest Evropa, nebo chaos, v němž si vzal za cíl opět najít kolektivní evropskou identitu. Začíná znepokojujícím postřehem: „Evropa není v krizi; ona umírá. Přirozeně ne Evropa jako území. Ale Evropa jako myšlenka se rozkládá na malé tenké nic. Evropa jako sen a projekt.“

Tento manifest podepsalo několik evropských spisovatelů a učenců – Antonio Lobo Antunes, Vassilis Alexakis, Juan Luis Cebrián, Fernando Savater, Peter Schneider, Hans Christoph Buch, Julia Kristeva, Claudio Magris a Győrgy Konrad – spolu se Salmanem Rushdiem, který není Evropan, ale našel tu útočiště, když ho íránská vláda začala ohrožovat na životě.

I já jsem podepsal a pak jsem se setkal s několika dalšími signatáři na debatě v Théâtre du Rond–Point v Paříži. Jako takřka první zde zazněl názor, že skutečně existuje něco jako kolektivní evropská identita. Souhlasil jsem a citoval z Proustova díla Čas znovu nalezený: ačkoliv se celá Paříž obávala bombardování z německých zeppelinů, francouzští intelektuálové dál rozmlouvali o Gœthovi a Schillerovi a dál pokládali německé spisovatele za nedílnou součást své kultury.

Smysl pro evropskou identitu je rozhodně velmi silný mezi intelektuály, ale existuje pořád mezi obyčejnými obyvateli? Zamyslel jsem se nad tím, že každá evropská země oslavuje své hrdiny, kteří do jednoho chrabře zabíjeli jiné Evropany: německého náčelníka Arminia, který porazil Varovy římské legionáře, francouzskou Johanku z Arku, španělského El Cida, hrdiny risorgimenta, hnutí za svobodu Itálie. A tak dále.

Nenašel by se i nějaký evropský hrdina? Ne francouzský hrdina či německý hrdina – ale společný hrdina? A měli jsme vůbec někdy nějakého? Byl tu lord Byron a Santorre di Santarosa, kteří pomáhali v boji za řeckou nezávislost, ačkoli ani jeden nebyl Řek, pouze rek. Byl tu Oskar Schindler a jemu podobní, kteří zachránili životy tisíců Židů bez ohledu na jejich vlastní národnost. Nemluvě o nevojenských hrdinech jako Alcide de Gasperi, Jean Monnet, Robert Schuman, Konrad Adenauer a Altiero Spinelli, kteří jsou pokládáni za otce zakladatele Evropy.

Kdybychom zapátrali v zákoutích historie, našli bychom další hrdiny, o kterých bychom mohli mluvit s mladými mysliteli, ale i s dospělými nejen domnělými? Člověka napadá jen jeden hrdina, který dlouho sjednocoval Evropany od Portugalska po Polsko, od Finska po Turecko: komiksová postavička Asterix. Není načase, abychom měli skutečného hrdinu, který nás dá všechny dohromady? Smích je nejen nejsilnější zbraň, je to zároveň i nakažlivá studie, jak nosit při sobě dobrou náladu jako brnění a nedělat dohromady jeden velký smutný kiks. Tolik uvědomělý a neohrožený druh, nebojácný pan bojovník za lepší vyhlídky pod sluncem Asterix.

(8–9/2013: Umberto Eco)