MUSÍME SE DOSTAT NA STRANU BOŽÍ
Cokoli spatříš
nechť jsou v tom
květy.
Cokoli pomyslíš,
budiž v tom měsíc.
BAŠÓ
Setkání
Miloše Doležala s Vojtěchem Jasným
Režisér VOJTĚCH
JASNÝ se narodil před 90 lety 30. listopadu v roce 1925 v Kelči,
v terči zájmu okres Vsetín. Za války ztratil (pozbyl) otce, který byl jako
mukl umučen v koncentráku v Osvětimi, později mu podlehla vážným
zraněním jeho první žena. V roce 1951 absolvoval pražskou FAMU. Už na
škole a pak ve Studiu dokumentárního filmu spolupracoval jako scénárista,
režisér a kameraman ve dvojici s Karlem Kachyňou, nejprve na dokumentárním
a později na hraném filmu. K vrcholům jeho tvorby a české kinematografie
vůbec patří volná trilogie TOUHA (1958), AŽ PŘIJDE KOCOUR (1963) a VŠICHNI
DOBŘÍ RODÁCI (1968). V roce 1970 odešel z politických důvodů do exilu
a pracoval jako filmový, televizní a divadelní režisér v Rakousku,
Německu, Finsku, bývalé Jugoslávské federaci balkánského dobra a blahobytu, až
nakonec zakotvil v USA. Dnes už není, je mu devadesát let, ale dost
dlouhou dobu býval profesorem filmové tvorby na Kolumbijské univerzitě vyššího
vědomí a podvědomí v New Yorku. Natočil dokumentární filmy mimo jiné o
Heinrichu Böllovi, Herbertu von Karajanovi, Václavu Havlovi. Do kin se dostal
jeho zatím poslední film Návrat ztraceného ráje, který točil v New Yorku a
na Vysočině. Je autorem knihy vzpomínek a filmařských lekcí nazvané ŽIVOT A
FILM, DVĚ INGREDIENCE V JEDNOM POJETÍ.
VÁŠ ZATÍM POSLEDNÍ FILM „NÁVRAT ZTRACENÉHO RÁJE“ KONČÍ CITÁTEM
Z DOSTOJEVSKÉHO BRATRŮ KARAMAZOVÝCH. ŘÍKÁ SE V NĚM, ŽE JE ŠŤASTNÝ
TEN, KDO SI Z DĚTSTVÍ NESE DO ŽIVOTA DOBRÉ ZÁŽITKY Z RODNÉHO DOMU,
PROTOŽE JE TÍM PRO ŽIVOT JIŽ SPASEN. VY JSTE SI NESL DO ŽIVOTA TATÍNKOVU
ZAHRADU, VČELSTVO, STROMY A SPOLEČENSTVÍ LIDÍ VALAŠSKÉ OBCE. JAK TO VŠECHNO
URČOVALO VÁS A VAŠE VIDĚNÍ SVĚTA?
Zásadně.
O mém postoji se mylně tvrdilo, že je panteistický. Vím, že je jeden Bůh, který
je všejsoucí, a že je tam, kam se pustí. Základní ovlivnění přišlo
z tatínkovy strany. Zabili ho Němci, ale on byl přesto se mnou
v nejtěžších chvílích mého života. A ovlivnil mě také kardinál Tomášek,
který byl u nás v Kelči katechetou a učil mě nezkaženému návyku na
náboženství. Kelč leží na pomezí Valašska a Horácka. Máme zvláštní dialekt,
který zavedli jezuité po Bílé hoře, takže se tam mluví: „Henkaj tam jedou
strejček, majou pejska pod vozejčkem a máš papejr?“ A do toho pronikla i slova
z němčiny – už je hýn, je to hovno vert a tak. Takže když jede sedmiletý
chlapeček na saních a spadne mu něco na zem, tak říká: „Je to hovno vert!“ Toto
si člověk nese s sebou a já jsem tam měl tak hluboké kořeny a tolik
materiálu, že jsem zpočátku točil filmy jen o své rodné obci. A teď, po
patnácti letech strávených v New Yorku, mám takový vztah a stejné množství
materiálu k tomuto městu. New York je pro mne ohromnou inspirací, a proto
jsem si dovolil v Návratu ztraceného ráje zdánlivě nemožné, postavit do
kontrastu ostrov lidství v Bystrém a ostrov lidství v New Yorku. A
říkal jsem si, že tatínek by to tak chtěl vidět, takhle mu to znázorním
nejlépe…
Když
ztratíme své kořeny, svou poctivou tradici, nejsme nic a tenhle sesuv se dnes
ve světě děje ve strašně velkém měřítku. Svět je v nebezpečí odlidštění.
Lidé přeceňují to hmotné, a proto tam, kde živoří duchovní hodnoty a kde se
omezilo náboženství, jako tomu bylo například u nás, tam jsou ty sesuvy nejděsivějšího
rázu.
DOMNÍVÁTE SE, ŽE SE ČLOVĚK MŮŽE VYDAT DO SVĚTA NA ZKUŠENOU
SNÁZE, KDYŽ MÁ DĚTSTVÍ UKOTVENÉ V KONKRÉTNÍ VESNICI, S KONKRÉTNÍMI
LIDSKÝMI OSUDY A DĚJINAMI SVÝCH PŘEDKŮ, SVÉHO RODU?
Já
si myslím, že šťastní lidé jsou jenom ti, kteří zůstali ve svých obcích a jsou
tvořiví. Bohužel v mé rodné obci se to již vytratilo, sedlák František
Slimáček, jehož osud mě inspiroval k Rodákům, byl jedním
z posledních. Bez něho bych nemohl tvořit ani venku. Po celou dobu mého
exilu mi jako jeden z mála psal. Byl mým duchovním otcem a vždycky mi
pomohl vstát z prachu. Stejně jako můj přítel, spisovatel Heinrich Böll
v Německu… Ale mně bylo souzeno být ptákem a létat. A druhá věc – musíte
se stát Američanem, chcete-li být poctivý. Svoje dětství a to, co jste nabyl
doma a v Evropě, si nést s sebou. Je to veliká proměna a trvá dlouho.
Když jsem se ocitl v New Yorku a začal tam učit, říkal jsem si, proč
zrovna já a právě zde? A potom začalo natáčení dokumentárních filmů a psaní
scénářů a studium světových náboženství, které bylo důležitým doplňkem
k mému křesťanskému poznání. Teď už vím naprosto přesně, proč jsem se
ocitl v Americe.
JAK UŽ JSTE ZMÍNIL, VAŠÍM KATECHETOU V RODNÉ KELČI BYL
FARÁŘ, POZDĚJŠÍ KARDINÁL FRANTIŠEK TOMÁŠEK. VY JSTE POKŘTĚNÝ KATOLÍK, ALE MÁTE
ZKUŠENOST S BUDDHISMEM A KABALOU, ZAJÍMÁ VÁS JUDAISMUS – MYSLÍTE SI, ŽE
JEDEN DUCHOVNÍ PROUD MŮŽE V ČLOVĚKU ROZVRSTVIT DALŠÍ, NEBO NAOPAK VYVOLAT
ZMATEK A DILEMA, VŘAVU A KONFLIKT?
Když
nemá člověk silnou víru, může vyvolat zmatek. My se musíme dostat na stranu
Boží a pak zjistíte, že je jenom jeden Bůh a že všechna světová náboženství
směřují do jednoho bodu. Já mám například přítele Iraje Anvara, který je sufi,
žil v Persii a dnes žije v New Yorku. Je to vynikající člověk a
velice si spolu rozumíme. My všichni jsme jednoho původu, náboženství vznikala
v různých kulturních kontextech. A největším nebezpečím je kvůli tomu lidi
rozdělovat. Je nutné projevit více tolerance, lidé mají spolupracovat, a ne
soupeřit. Když člověk umře, Bůh ho netrestá za to, že nevstoupil dejme tomu do
katolické církve. Třeba nebyl vůbec v žádné církvi, ale choval se lidsky,
nemůže být přece zatracen. Každý jde po smrti tam, kam si zaslouží. Když byl
celý život dobrým člověkem a pomáhal druhým, jde ke světlu a jeho duše roste.
Vím, že když člověk udělá chyby a velké hříchy tady na zemi, musí je napravit a
přijmout pokání ještě za života. Každý má možnost své hříchy napravit.
VÁŠ FILM „NÁVRAT ZTRACENÉHO RÁJE“ ZAČÍNÁ SILNÝM AUTOBIOGRAFICKÝM
ZÁŽITKEM – KLINICKOU SMRTÍ. CO SE VÁM VLASTNĚ PŘIHODILO?
To
nebyla přímo klinická smrt, jen se mi málem podařilo vykrvácet k smrti.
V Praze mi v šedesátém osmém roce rozbili čtyři estébáci nos. Jel
jsem před Vánoci domů trabantem a zastavili mě policisté. Když zjistili, o koho
jde a že jsem z produbčekovských kruhů, okamžitě zavolali estébáky, ti se
mnou začali smýkat a já v sebeobraně jednomu z nich vrazil hák. Tak
mi nandali želízka a mlátili mě hlava nehlava. V nemocnici zjistili, že
byla porušena aorta v nose, ale poměrně dobře se pak zahojila. Až po
dlouhých letech, když jsem cvičil jógu, měl rýmu a chtěl kýchnout, tak ta
zacelená rána praskla. Krvácel jsem velmi silně, jako když z hydrantu
stříká voda, už jsem byl pryč z těla a viděl se takhle malinkým. Naštěstí
jsem se vrátil zpátky k životu.
VE SVÉM ŽIVOTĚ JSTE SE NEZVYKLE ČASTO SETKÁVAL SE SMRTÍ SVÝCH
BLÍZKÝCH. CO SI DNES NA ZÁKLADĚ VLASTNÍ DUCHOVNÍ ZKUŠENOSTI MYSLÍTE O SMRTI?
Smrt
je jenom přechod. Nedávno se mě ptali, jestli se nebojím smrti. Já se jí už
nebojím. Vím, že půjdu dělat jiný džob a že bude lepší. Nebojte se a věřte. A
to můžete jenom tehdy, když zaženete strach. Bůh vás trénuje. Duše má své úkoly
a musí se vzdělávat.
MYSLÍTE SI, PODOBNĚ JAKO JEDEN ZÁPADOEVROPSKÝ TEOLOG, ŽE ČLOVĚK
BUDOUCÍHO STOLETÍ BUDE BUĎ MYSTIK, ANEBO NEBUDE VŮBEC?
Když
většina lidí bude povrchních, lhostejných a stejně pokrouceně stejných, tak
svět půjde do velké černé díry. Tak to říkám svým žákům na univerzitě každý rok
– vzbuďte své vědomí a svědomí, jinak nás zničí třetí světová válka, což by byl
zánik planety a moudrosti, a kdoví jak dalekosáhlé následky by to mohlo mít
v celé sluneční soustavě. Záleží jen na nás. Události v bývalé
Jugoslávii, to je škola pro lidstvo, jak se mohou zvěrstva opakovat, když se
proti nim nic nepodnikne. I tato hrozivá zkušenost je nám dána, abychom
pochopili.
FRANCOUZSKÝ FILOZOF GABRIEL MARCEL KDESI ŘÍKÁ: „BÝT, TO JE BÝT
NA CESTĚ.“ VY JSTE BYL DONUCEN SE NA TU CESTU VYDAT – NEJDŘÍVE Z RODNÉ
OBCE DO PRAHY A ODTUD AŽ DO NEW YORKU. OPOUŠTĚNÍ DOMOVA JE VŽDY NEBO ČASTO
ZKUŠENOSTÍ TRÝZNIVOU. JE MOŽNÉ, ABY NĚJAK OBOHATILA NÁŠ DUCHOVNÍ ŽIVOT?
Já
s tím mám jen pozitivní zkušenost a vím, že jsem tím musel projít. Musíte
tomu umět naslouchat. Pozvali mě například na filmový festival do Cannes.
Mnohem dříve jsem se už učil pilně francouzsky, protože jsem podvědomě cítil,
že ten jazyk budu jednou potřebovat. Jen jsem nevěděl, že zrovna pro účely
filmové Cannes. Také jsem si říkal, proč jsem v Americe. Kdybych nežil
v New Yorku, nesehnal bych peníze na svůj poslední film. Nemohl bych dělat
ani Lustigovu Nemilovanou, kterou plánuji, protože bych tady nedostal peníze.
Malá česká kinematografie na to nemá. Když pracuji na filmu ve vlasti, chci,
aby to byla koprodukce a aby v tom byli zapojeni i naši lidé. To je můj
úkol, budovat mosty, scelovat lidi a místa. Příští svět musí být propojen
přátelstvím a láskou, a ne jenom vykukovstvím, tedy vykořisťováním chytrých na
úkor rádoby hloupějších. Teď už vím, ale i mně to chvíli trvalo…
Základní
životní směr mi dali: Heinrich Böll definitivně ke křesťanství, profesor
morální teologie Stefan Rehrl ke křesťanství a k Ježíšovi a Herbert von
Karajan k zen–buddhismu a k tomu, jak stárnout. Pak jsou to lidé
z New Yorku, například babička Gladys, kterou jsem filmoval sedm let.
Představte si, byl jsem u ní, když umírala. Držel jsem ji za ruku, byla
neklidná a těžce dýchala a já najednou začal plakat. Ona se na mě podívala,
usmála se, probudila se k takovému stavu ozáření a řekla: „Jsi šťastný,
Vojto?“ Já povídám: „Ano, jsem šťastný.“
MLUVÍTE O VNITŘNÍM POKOJI. JEDNA MOUDROST SIOUXŮ PRAVÍ: „TICHO
JE ÚHELNÝ KÁMEN CHARAKTERU.“ POTŘEBUJETE PRO SVOU PRÁCI A PRO SVÉ UVAŽOVÁNÍ
TICHO?
Naprosto.
Když jsme točili s Libuškou Šafránkovou scénu s rozrušenou maminkou,
která je v Návratu ztraceného ráje důležitá, požádal jsem všechny kolem o
absolutní ticho, aby se mohla soustředit. Teprve když je absolutní ticho,
můžete se napojit na dobrou vlnu.
CHCETE TOČIT LUSTIGOVU „NEMILOVANOU“ A CHTĚL BYSTE PRÝ PŘI
NATÁČENÍ S CELÝM ŠTÁBEM ŽÍT PŘÍMO V TEREZÍNĚ ASKETICKÝM ZPŮSOBEM ŽIVOTA.
MYSLÍTE SI, ŽE DO UMĚLECKÉHO DÍLA SE PROMÍTÁ TO, JAKÝM JEHO TVŮRCE NEBO TVŮRCI
ŽIJÍ ŽIVOTEM?
Jinak
to vůbec nemá cenu dělat. Pokud bych nemohl vytvořit takovéto podmínky, tak
bych svou práci nemohl dělat. Tvůrci, a zejména herci nemohou jen tak napochodovat
na plac a zahrát. Všechno se dnes jen předstírá a každý se chce stát bavičem.
To je devalvace lidství i herectví. Mně navrhovali z vedení Barrandova,
abych Rodáky točil v nějaké vesnici za Prahou, že se nebudou muset platit
diety a že to bude jednodušší s dojížděním. Tak jsem jim řekl: „Pánové,
celý ten film tak bude v hajzlu.“ Štáb musí v místě natáčení žít. A
když jsme točili Návrat, znovu se mi to potvrdilo. Jestliže filmařské jádro
nežije v obci, kde se natáčí a kde s ní má denní kontakt, film utrpí.
A také nejde, aby pan režisér z ničeho nic přišel a začal dirigovat
spolupracovníky. Ti lidé se musí připravovat měsíce před natáčením pod vedením
někoho, kdo to dělá s láskou. Ale takové filmy se budou točit stále méně,
protože všichni chtějí své pohodlí, dojíždět z nóbl hotelů a tak dále.
V díle
se rozhodně projeví, jaký jsem v dané fázi. Svou práci přece nevykonávám
pouze rozumem, ale i citem, podvědomím a nadvědomím. Lidé říkají, že když
filmuji, upadám do transu. Nazval bych to spíš extází. Musíte se otevřít,
napojit se na Boží zdroje. A to je otázka koncentrace. Když točím na Vysočině,
na návrší s alejí, tak se stávám tím návrším, součástí těch stromů. Když
točím moře, stávám se Atlantikem, musím to tak natočit. To je podstata každodenní
meditace a to je také podstata zen–buddhismu. Suzuki kdesi řekl: „Jdete do hor,
meditujete a díváte se na potok a za ním jsou hory. Vidíte potok a hory. Když
se vracíte zpátky, už to nejsou tytéž hory a tentýž potok.“ To je přece krásné.
A okamžitě před vámi vyvstává základní otázka: „Jak vy jako tvůrce můžete
vyjádřit duchovní skutečnosti filmem? Jde to zachytit obrazem, dechem, situací,
slovem, tichem, světlem…“
PANE REŽISÉRE, JAK SE POZNÁ DOBRÝ RODÁK?
Pozná
se podle toho, že nemyslí na sebe, ale spíš na druhé, kteří jsou v nouzi a
potřebují pomoc. Vlastně ten, kdo miluje svého bližního jako sebe samého, to je
dobrý rodák.
|