JE
NA KONCI SVĚTA FUNKČNÍ ZEĎ NÁŘKŮ?
Tady jsme
jen na chvíli
a potom vždy
a nikdy konce.
(STARÁ OSVĚDČENÁ MODLITBA NA CESTY)
PhDr. Ivo
Markvart (narozený 1956, avšak existující jen do roku
2005), ředitel Městské knihovny v Lounech, bohatší na kontě radosti
než meloun z Loun, bibliotékář, kostelník i vydavatel NIKOLI z nouze ctnosti. Absolvent
roudnického gymplu, dvakrát nepřijat na FF UK. Knihovnická nástavba, poté
pracovník v národním podniku Staviva. Možnost cestování – až do Bardejova
a Michalovců. Redaktor Amatérské scény. V letech 1987–1991 opravování
podbradeckého kostela. Od roku 1990 v lounské knihovně – přednášky,
vydávání, redigování sborníků dětských kreseb a textů: Kouzelné příběhy na
dobrou noc; Brzy jazyk neomrzí; Můůůůůzeum dětských múz (oceněno jako
nejkrásnější kniha roku 1997 pro děti); (ne)čtou, (ne)čtou, (ne)čtou – jsou tou
cestou klikatou; Děti v krajině barev… Žil do roku 2005 v Podbradci.
ZLONICE (RODIŠTĚ MISTRA EDUARDA INGRIŠE), SLAVĚTÍN, BUDYNĚ,
LIBOCHOVICE, PERUC, KUŽELE KOPCŮ STŘEDOHOŘÍ – „PATNÍKY“ VAŠEHO DOMOVSKÉHO
PROSTORU. JE TO I KRAJINA VAŠÍ DUŠE?
Naše
ves leží v údolíčku. Vyjdu-li na kopeček ke hřbitovu, vždy žasnu. Od hrobů
předků se dívám na to divukrásné panorama. Nejblíž je magický kopec Házmburk se
stejnojmenným hradem na vrcholu. Máchův Hanžburek od nás z jihu působí
velebně, majestátně, a přece malebně. Se dvěma věžemi připomíná často jakousi
bájnou loď. Na přelomu 19. a 20. století tu došlo ke dvěma obrovským sesuvům
půdy. Vždy na Velký pátek. Masa jílovité země pohřbila ves Klapý. Zůstaly stát
pouze kostel a fara.
ČASTO PŘIPOMÍNÁTE PODBRADEC, SVOU RODNOU OBEC. JAK JSTE JAKO
DÍTĚ VNÍMAL SVŮJ DOMOV?
Rané
dětství si vybavuji se slavnostním dojetím. Od tří let si uchovávám množství
nezapomenutelných obrázků. Maminka mne svěřila do andělské péče. A kamarádil
jsem s moudrou babičkou. Brzy jsem se mohl stát tulákem (ve školce jsem
pobyl asi pět vteřin mezi dveřními futry). Od jara jsem chodil bos, paty tvrdé
jako kopýtka – ani střep je neprořízl. Postupně jsem vstupoval do jednotlivých
stavení (tehdy skoro nikdo nezamykal), okukoval králíkárny, přátelil se
s voříšky. A vykračoval do hospody s miniaturním půllitrem na pivo.
Pan hostinský mi vypočetl cenu na pětadvacetník. Tehdy to byla mince. Chodil
jsem do tajemného zarostlého sadu. A ukrýval se v obrovské vykotlané vrbě.
Klidné místo pro první filozofické otázky. Co je menší než zrníčko, než prášek?
Je na konci světa zeď nářků či klidu pro spočinutí?
Když
jsem byl prvňákem, řekla mi jednou jedenáctiletá sestra, abych jí napsal do
památníku. Po chvíli jsem si předepsal: „Čas utíká, utíká. Potom je smrť.“ To
bylo zcenzurováno. Neprošla ani zkrácená verze: „V hrobě je smrť.“ Tehdy jsem
měl k smrti blizoučko. Šli jsme se sestrou po cestě. Zastavil nám známý
traktorista, který vezl valník s vojtěškou. Posadil sestru za volant.
Seděl jsem na postranní sedačce a křečovitě svíral sáček se šípky. Řidič najel
na nějaký hrbol či kámen. Jednou rukou jsem se neudržel a spadl
z traktoru. Vlastně nebylo možno nespadnout pod kola. Dopadl jsem ovšem na
voj. Tam jsem zlomek vteřiny poseděl přidržován neznámou silou. Pak jsem se
odrazil a vymrštil se mimo dosah kol a korby valníku… Můj dobrý anděli, nic mě
tehdy nebolelo, upaloval jsem svou cestou a v ruce stále držel sáček se
šípky…
MŮŽETE ŘÍCT NĚCO VÍC O RODIČÍCH, VÝCHOVĚ, O PADESÁTÝCH LETECH U
VÁS NA VSI?
Začal
jsem idylkou. Tehdy jsem však nevěděl, proč tatínka vídám jen občas. Jako kulak
a strůjce „sabotáží“ byl dvakrát vězněn a pak měl zákaz pobytu na Podbradci.
Směl jenom na návštěvy. Táta všem, co mu ublížili, odpustil. Ani jednou za
život si nepostěžoval. Dědečka z matčiny strany také zavřeli. Zemřel před
druhým nástupem do kriminálu. Příbuzní odnaproti byli vystěhováni. Jejich dva
malí chlapci byli odváženi na otevřeném voze v mrazivém prosinci na
Bruntálsko. Našim zůstal věrný hluchoněmý krmič Josef. Když odváděli koně,
krávy, ukazoval před soudruhy na nebe a vyrážel ze sebe: „Vidí!“ Dnes je mu
jedenadevadesát. Pravidelně se zúčastňuje bohoslužeb v libochovickém
domově důchodců.
A JAK TEN TLAK U VÁS SNÁŠELY ŽENY?
Babička
s maminkou byly srdnaté a houževnaté. Dovedly v té nepřízni
hospodařit takřka bez peněz. Chovali jsme kozu – bylo tedy mlíko, máslo,
smetana. Ba i šlehačka z té smetany. Jaké jsem míval dobroty – semlbábu,
škubánky, bramborové placky, sušili jsme křížaly na kamnech… A ráno vždycky lahoda
– kostičky chleba do bílýho kafe.
Maminka
nikdy – jako jediná – nevstoupila do JZD. Chodila do práce jen odpoledne.
Chtěla si ponechat trochu svobody. Na pole nosila taštičku s Literárkami
nebo s Hostem do domu, později s Plamenem. Četla Zbabělce, Proces – o
svačině někde pod stromem. Teď je jí jedenaosmdesát let. Často sedává na kolo
„stará héra“ a jede se podívat třeba na západ slunce…
KDYŽ UŽ JSME U DĚTSTVÍ – V DEVADESÁTÝCH LETECH JSTE VYDAL
S LOUNSKÝMI DĚTMI NĚKOLIK BOHATĚ VYPRAVENÝCH KNÍŽEK (NÁZORY, NÁPADY,
POSTŘEHY, PŘÍBĚHY A KRESBY ŠKOLÁKŮ). CO JSTE DÍKY TÉTO SONDĚ DO DUŠÍ DĚTÍ
„POČÍTAČOVÉHO VĚKU“ ZJISTIL O JEJICH SVĚTĚ?
S
„výzkumem“ dětské duše jsem bezděčně začal po nástupu do lounské knihovny
nedlouho po revoluci. Překvapila mě jasnozřivost mnohých stručně a vtipně
formulovaných odpovědí. Začal jsem i nejmenší děti brát jako rovnocenné
partnery. Nacházel jsem často svérázné stylisty a myslitele i mezi těmi, co
v češtině propadali. Co dodat třeba ke kratičké úvaze jednoho střapatého
čtvrťáka: „Na školách nás nutěji být stejní.“
Před
tuctem let byla se školáky daleko snazší domluva. Zvlášť venkovské školy měly
většinou radostnou tvůrčí atmosféru. Ovšem počítačová vlna je zničující jako
tsunami. Učitelé dnes většinou předstupují před roztěkané zhýčkané bytosti,
které jsou tvarovány zrůdnými počítačovými hrami, nevkusem hraček… Větší část
učitelek patří k těm vyhořelým. Jsou třídy, kde si ani ostřílený kantor
neškrtne. Starší děti už často koketují s drogami. Na náměstí hulákají
přiopilí sedmáci… Akci Internet do škol bych změnil na Internet ze škol.
Vyhozené miliardy. Ve školách chybí kvalitní knížky a silné pedagogické
osobnosti, jež by dávaly mravní příklad. Jedna malá příhoda: Na schodech
paneláku sedí dvě holčičky. Jedna drží mobil a telefonuje. Druhá, pětiletá,
brečí a žvatlá: „Taky mám mobil, taky chci telefonovat, jenze se mi vybila
batelka.“
VEDLE KNIH O DĚTECH A S DĚTMI TAKÉ VYDÁVÁTE, REDIGUJETE,
PÍŠETE A POMÁHÁTE NA SVĚT TEXTŮM VZPOMÍNKOVÝM ČI PORTRÉTŮM OSOBNOSTÍ VAŠEHO
KRAJE (MILOSTNÁ KORESPONDENCE K. BIEBLA, KNIHKUPCI MUŽÍČEK, CHLOUBA, NIKL,
HISTORIK A DIPLOMAT V. KYBAL, VYDAVATEL A. DYK, DURYCHOVO ZASTAVENÍ
V LOUNECH A JINÉ…), TEXTEM A FOTOGRAFIEMI SKLÁDÁTE MOZAIKU ODCHÁZEJÍCÍHO
SVĚTA, DUCHOVNÍ PORTRÉT DOMOVA. JE TO ČINNOST, JÍŽ SUPLUJETE PRÁCI HISTORIKŮ,
ANEBO VŠE DĚLÁTE KVŮLI SOBĚ?
Nefušuju
do řemesla regionálním vědcům a pavědcům. Na totálně totalitní katedře
knihovnictví jsem sebezáchovně unikl diplomkou do báječných krajin soukromého
vydavatelského podnikání mezi válkami. Těch vzorů: Florian, Pojer, Pour, Klír,
Vokolkové… Sta a sta spanile upravených knih.
Potkám-li
nyní přesvědčivou světlou bytost, chci ji jako umanutý osvětář představit
širšímu okruhu čtenářů… Třeba redigování a doplňování vzpomínek
třiaosmdesátileté profesorky Marie Školové „Zlonické dětství zvědavé holky“.
Přinesla mi rukopis–špalek o svém pohádkovém dětství. Končí, když je autorce
sedm let! Jadrný jazyk, jedinečný pozorovací talent. Její babička Tumová
chodila takřka denně osm kilometrů do Slaného s nůší a dvěma košíky másla.
Po cestě se modlívala: „Tady jsme jen na chvíli a potom vždy a nikdy konce.“
Při
redigování textu Jaroslava Hrdličky věnovaného Vlastimilu Kybalovi, vyslanci
v Itálii, Španělsku, Brazílii, Mexiku, se mi dostal do ruky štůsek rodných
listů, z nichž vyplynulo, že Kybal byl můj prastrýc.
A
když je řeč o těch knihkupcích – žili svou profesí, zvlídňovali klima města,
vytvářeli vyhraněné sortimenty, fotografovali, vydávali pohlednice, spolkařili.
A po roce 1948 jim stalinisté všecko sebrali. Stali se příručími ve vlastních
obchodech…
V roce
1991 jsem poznal pana generála Františka Fajtla. Pochází z nedalekého
Donína. Rozmarně jsem mu později uložil, aby napsal vzpomínky na klukovská
léta. Za pár let mu gratuluju k narozeninám a on mi říká: „Mám to pro vás
v šuplíku.“ Knížka má název Z Donína do oblak. V Doníně stojí
dodnes nade vsí větrný mlýn. Ovšem bez vrtule.
POKUD VÍM, PŘEDCHÁZELO VAŠEMU KNIHOVNICKÉMU POVOLÁNÍ POŠŤÁCKÉ
ŘEMESLO. TO BYLO ASI V DOBÁCH, KDY JSTE S LIDMI MOHL KLÁBOSIT,
ZASTAVIT SE NA KUS ŘEČI, NAHLÉDNOUT DO JEJICH PŘÍBĚHŮ… A JAKO POŠŤÁK JSTE MUSEL
ROZNÁŠET NEJEN DŮCHODY A POHLEDNICE, ALE I ÚMRTNÍ OZNÁMENÍ…
Byl
jsem čtrnáct let pošťákem sobotním a prázdninovým. V zimě to bylo na kole
s těžkým nákladem někdy kruté. Rád ale vzpomínám na opojné procházky
čtyřmi vesničkami – kolem rybníků, potůčků, zahrádek. Jednou jsem se vrátil
odpoledne zpět na poštu v Ředhošti a chyběla mi macatá šrajtofle, kde byly
peníze z krámských a hospodských tržeb. Kde jsem ji nechal? A už jsem to
šlapal na Bohdal, kde jsou domečky vzácně postaveny pouze při jedné straně silnice.
Tady jsem naposledy vyplácel důchod dvěma dědouškům. Seděl jsem v trávě
před lavičkou. Přijedu na místo činu – nikdo nikde. Peníze fuč. Běžím za jedním
dědou domů. On sedí na židli u postele s vysokou pruhovanou duchnou,
spokojeně pokuřuje a říká: „Penize sou pod peřinou, tak ti je tady hlídám.“
Stovky
rozmanitých domácností, charakterů. Snad mohu odtajnit, že jsem jeden
zapomenutý blahopřejný telegram z podzimu našel až za rok, když jsem opět
sáhl do kapsy teplejšího kabátku. Pošťák toho ví dost o osamělosti, o čekání na
dopisy, které nepřicházejí. A zas a zas o smrti. On jediný ví, jak se domy
v okolí prázdní, pustnou, mění majitele, ožívají… Stýská se mi po všech.
Stýská se mi i po tom staříkovi, co mě vždycky vítal se slovy: „Ten Nykšón
americkej, to je ale syčák, viď.“ I po bábě Albíně se mi stýská, co parte
archivovala nabodnutím na rezavý hřebík. Za její dlouhý život na něm odpočívaly
generace. Ty papíry byly teplem zkroucené, od sazí, od omastku. Jedinečný
artefakt. Jednou jsem jí zabavil koresponďák s neúplnou adresou: KSČ –
Vaclaske námesti. Stálo tam: Važeny soudruzi, počťák mi zas nepřines důchod.
Pomocte prosim.
Třeba
připomenout, že pojmenování bába nebylo na vsi vnímáno hanlivě. Vesnice se
rozloučila i s pantáty a panímámami. Posledním pantátou byl Frič. Když mu
bylo pětaosmdesát, potkal jsem ho jednou na stráni, šel pár kroků přede mnou.
Zadíval jsem se chvíli stranou. Za moment se otočím a pantáta nikde. Kam mohl
zmizet? Ujdu pár kroků a objevím ho na docela vysoké hrušce. Plnil si kapsy
zrajícími koprčkami.
Odešly
i stařenky, kterým se říkalo jménem. Blaženka Izerojc chovala jako poslední
krávu, Růža Zůnojc zmrzla, když šla večír z doderek, Mařka Bukojc učila
děti na lavičce sprostý slova…
K PODBRADCI JSTE DOSUD PŘIPOUTÁN. ŘÍKÁTE – ODEŠLY STAŘENKY
A PANTÁTOVÉ… JAK SE OBEC A JEJÍ LIDÉ TEHDY ZMĚNILI? ČÍM ŽIJE DNEŠNÍ VES BLÍZKO
STŘEDOHOŘÍ? ČTE SE U VÁS? A JE SAKRÁLNÍ STAVBA STŘEDEM OBCE? NEBO HOSPODA? NEBO
TV NOVA?
Práce,
únava, jídlo, jídlo, věci, věci… auta. Misijní území. Religiozita v okolí
kolem jednoho procenta. I když mnohá vesnická obyvatelka by mohla napsat své
Želary. Hospody byly tři, není žádná. TV Nova? Prázdnota a krutosti znova,
znova. Čtenářství ve vsích upadá. Kostelík opraven, leč duše oprýskané. Ale to
už posmutněle rozebírá pan farář Šinkmajer v předválečné farní kronice.
JAK V TOMTO „ROZBITÉM SVĚTĚ“ ROZUMÍTE DÁVNÉMU VÝROKU
SVATÉHO BERNARDA Z CLAIRVAUX: TENTO SVĚT MÁ SVÉ NOCI, A JE JICH NEMÁLO?
Snad
každý člověk někdy prožije hrůzu z prázdnoty, z galaxie prázdnoty a
neslané nemastné marnosti. Mým světcem nejbližším je otec Pio. Na stole mám
knížku Tak se modlil a tak vyučoval modlitbě. Tento svět může zachránit jen a
jen modlitba. Po své konverzi (bylo mi dvaadvacet) jsem měl dojem, že jsem se
stal křesťanem. Četl jsem mystiky, navštěvoval utajené přednášky. A – nemodlil
jsem se. Zkušenost povzneseného pošetilce…
V průběhu
mší bývá někdy znát ostych před tichem. Kéž by všichni laici mohli (a chtěli)
absolvovat alespoň jednodenní, alespoň několikahodinová ztišení, kéž by některá
kázání byla věnována jen modlitbě! Když ráno odevzdáme počínající den Pánu, jak
bývá vše jiné. Škobrtavě slaďujeme naše kroky s jeho vůlí. Trpělivost! Náš
osud začneme sledovat jako nevšední barvitý román psaný Prozřetelností. Prosme
o dary Ducha. Pak se možná projasní i ty nejtemnější noci.
JAKÉ PŘÁNÍ VE VÁS DOUTNÁ V POSLEDNÍ DOBĚ?
Richard
Weiner má úžasnou básničku Cesta. Začíná slovy: „Váhavě kráčím cestou, konečky
prstů jak slepec po cestě tápám. A přece mám v očích světla a v prsou
je vůle.“ Zas a zas: vůli a modlitbu. Vůli k odolávání zlému, vůli
k modlitbě, k neustálému uvědomování si přítomnosti Boží. Modlitbu
srdce… Je to každodenní zápas plný proher a pozvedání. S občanským
sdružením Vesnice – domov – krajina bychom rádi přispěli k opravě několika
sakrálních staveb, k obnově rybníka Hořejšáku a stromoví kolem něj… Snad i
rozkvetlá architektonická krása osloví okoralá srdce.
Budu
mít komu předat klíče od kostela?
|