JÁ JSEM BRADNA, KAPLAN Z PODŘIPSKA

Skutečně radostný člověk je jako ten,

komu shořel dům a on zakusil nouzi ve své duši,

pak si ale začal stavět nový

a jeho srdce se raduje

z každého dalšího kamene, který klade na svůj plán.

RABI LÉVI Z BERDIČEVA

Římskokatolický kněz mons. Antonín Bradna (narozený 26. listopadu 1922 v Čakovicích, zemřel 19.2.2006 v Roudnici nad Labem) vyrůstal odmala v Praze–Čakovicích. Později vystudoval jezuitské gymnázium v Praze–Bubenči a pražskou teologickou fakultu. Vysvěcen na kněze v roce 1948. Působil ve farnostech Černouček, Dolní Žandov, Velvary, poté byl dvakrát zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen sketami. Na konci šedesátých let se stal blízkým spolupracovníkem tehdejšího pražského biskupa Františka Tomáška. Od roku 1971 duchovně spravuje farnost Budyně nad Ohří. Bradnovy knižní memoáry nesou název Zaradoval jsem se… (vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří 58, 380 01  Dačice na České Kanadě, v roce 2002).

MILOŠ DOLEŽAL: JAK TO BYLO S VAŠÍM POVOLÁNÍM KE KNĚŽSTVÍ?

Už od druhé třídy jsem chodil ministrovat, ale smysl kněžského poslání jsem vůbec nechápal. Až když jsem studoval na jezuitském gymnáziu v Bubenči, začal jsem si říkat: Měl bych, neměl bych? Nebyl jsem vůbec rozhodnut. To přišlo až v oktávě, kdy už jsem věděl, že se chci stát knězem. Jenže začala okupace a nacisti nás chtěli v rámci takzvaného totálního nasazení poslat do Říše na práci. Zachránil mě kapucín Eliáš Svatek. Na pracovním úřadě měl známého, který byl ochoten za pět kilo cukru odstranit mou kartu. Tak jsem mohl hned po maturitě nastoupit do semináře. Vysvěcen na kněze jsem byl 20. června 1948.

KRÁTCE PO ÚNOROVÉM PŘEVRATU… KDY JSTE SI POPRVÉ UVĚDOMIL, CO SE FAKTICKY SKRÝVÁ ZA URÁŽKOU KOMUNISMUS?

Myslím, že někdy mezi lety 1946 a 1947. Pak si můj studijní ročník, který se připravoval na vysvěcení, udělal v lednu 1948 pouť do Říma. V italské metropoli nám kladli na srdce: „Hele hoši, zůstaňte zde, u vás už zanedlouho sklapne klec!“ Nechtěli jsme tomu věřit a všichni jsme se vrátili poslušně domů. Cosi tenkrát vězelo ve vzduchu, ale netušili jsme, že to bude tak ostré a kruté, tupé čáry máry od tupého stáda dělnické třídy. Víte, já tušil, že mě zabásnou.

JAK SE VÁM TA PŘEDTUCHA „OHLÁSILA“?

Řekl jsem si, že jestli mám být důsledným a upřímným knězem, tak jim budu solí v očích. Něco polovičatého jsem dělat nechtěl. A tak jsem tušil, že ten okamžik se brzy naskytne. Přišel do roka a do dne, v roce 1949.

KDE VÁS ZATÝKALI?

Ve škole v Ledčicích. Přišli tři páni v kožácích a hned zhurta: „Jste Bradna?“ – „Jsem.“ – „Tak půjdete s námi.“ Vezli mě nejdříve do Roudnice a potom do Ústí. Tam byly takové bububu výslechy. Snažili se mi mermomocí dokázat, že jsem na veřejnosti pochyboval o tom, že Jan Masaryk skákal z okna a vědomě se připravil sám o život. Dostal jsem půldruhého roku, ale právník mi doporučil, abych se odvolal. A oni mě překvapivě pustili. Do trvalé duchovní správy jsem se pochopitelně nemohl pustit. Josef Zvěřina mi poradil, abych šel vypomáhat sestrám řeholnicím do Nového Jičína. A tehdy si mě našli podruhé. Údajně jsem měl pomáhat několika mládencům s útěkem za hranice – nastražili na mě ubohoučkou lest. A tak mě sebrali podruhé, tentokrát ve vlaku.

TO SE ODEHRÁVALO ZA JÍZDY?

Ano. Byla prohlídka legitimací v celém vagóně, a když přišli ke mně, tak: „Dejte ruce vzhůru! Kde jsou vaše zbraně?“ Já říkám: „V pravé kapse.“ Sáhli tam a vytáhli růženec. „No, z nás si švandu dělat nebudete!“ zařvali nerudně jak chcíplá kriploidní ježibaba. Odvezli mě hned do Brna a potom do Ostravy, kde jsem zůstal rok a byl tam také souzen. To se odehrávalo mezi srpnem 1952 až červnem 1953.

VY JSTE BYL SOUZEN V RÁMCI CELÉ SKUPINY?

Byl tam mons. Pilík, kanovník Kolář, sestřičky boromejky, studenti a další. Celkem nás bylo jedenáct. Nevím, z jakého důvodu mě postavili do čela skupiny. Z legrace jsem prohlašoval, že je to možná podle abecedy nebo podle velikosti.

CO SE VÁM SNAŽILI „PŘIŠÍT“?

Velezradu. „Pracoval jsem pro Vatikán a snažil se rozbít lidově–demokratické zřízení.“

JAK PROBÍHALO VYŠETŘOVÁNÍ?

Zavolali mě asi třikrát k výslechu, kde si nadiktovali, co chtěli. Já to nepodepsal a potom byla deset měsíců pauza, nikdo si mě ani nevšiml. Celou dobu až do procesu jsem strávil na samotce. Dvakrát nebo třikrát nás dovedli k vyšetřujícímu soudci nebo prokurátorovi, napochodovali jsme do soudní síně a bylo to odbyto. Za den jedenáct lidí. Já dostal patnáct let a ostatní úměrně méně.

ŘÍKÁTE, ŽE DESET MĚSÍCŮ JSTE STRÁVIL NA SAMOTKÁCH. KDYSI MI VYPRÁVĚL ŽELIVSKÝ OPAT VÍT TAJOVSKÝ, VÁŠ SPOLUVĚZEŇ Z BOLŠEVICKÝCH LÁGRŮ, ŽE SAMOTKA BYLA PŘETĚŽKÁ ZKOUŠKA ODOLNOSTI VŮLE V ORGANISMU. V TÉ TEMNÉ BETONOVÉ DÍŘE SE ZAPOMÍNALO MLUVIT, ZTRÁCEL SE POJEM O ČASE, HROUTILA SE LIDSKÁ INTEGRITA…

Naštěstí jsem o tom četl v knížkách, popisujících věznění křesťanů v Mexiku nebo ve Španělsku. Věděl jsem tedy, že si v té temnotě musím uchovat svěžest mysli i těla, relativně v zásobě. Každý den jsem měl přesně rozdělený. Střídal jsem modlitbu, tělocvik, dělal jsem jakoby přednášky, například že letíme letadlem kolem světa a já jako průvodce ostatním vykládám o místech, kudy letíme. Rekapituloval jsem si české dějiny a opakoval teologické náměty. Celý den jsem měl vyplněný, od rána od pěti do večera do devíti.

NEPROPADAL JSTE V TĚCH SITUACÍCH NEJHLUBŠÍMU ZOUFALSTVÍ?

Že by přicházela hluboká deprese jako Mariánský příkop z ticha v tom Tichém oceánu, to nikoliv. Ale že někdy člověk zavzpomínal, s lítostí se ohlédl, to je pravda. V takových chvílích byla mou oporou modlitba.

PODLE VZPOMÍNEK ANASTÁZE OPASKA NEBO ZDEŇKA ROTREKLA SE V LEOPOLDOVĚ SEŠEL VÝKVĚT NÁRODA. KDO TAM TENKRÁT S VÁMI SEDĚL?

Sešlo se tam deset biskupů, osmdesát kněží, generálové, plukovníci, ministři, poslanci, univerzitní profesoři, básníci, spisovatelé, sedláci. Taková leopoldovská ilustrace: drali jsme peří a bachař vybral deset lidí. Mě snad proto, že jsem byl největší, řekl: „Vy budete majstrom.“ – „Dobře, a co budeme dělat?“ – „Murári.“ Tak jsme šli na vězeňský dvůr pokládat cihlu vedle cihly. A před námi tam už jiná skupina vykopávala jámu. Rychlou snaživostí jsme se k nim přiblížili. Všiml jsem si, že je má na starosti takový malý zakrslý pidimužík pracant. Neznal jsem ho, a tak jsem pokládal za vhodné se mu představit. Říkám: „Já jsem Bradna, kaplan z Podřipska.“ A on: „Těší mě, jsem Karel Janoušek, maršál britského letectva.“ Také jsem se tam stýkal s generálem legionářem Karlem Kutlvašrem. Vždy ve výroční den bitvy u Zborova mi říkal: „Bratře armádní kaplane, dnes je třeba slavit panychidu za naše padlé bratry.“ Tak jsme slavili tajnou mši svatou, jak to bylo v kriminále dost běžné – kousek housky a symbolicky několik kapek vína vymačkaného z hrozinek.

KDYŽ UŽ JSME U TĚCH SETKÁVÁNÍ. RÁD BYCH SE VÁS ZEPTAL, JAK VZPOMÍNÁTE NA ČESKÉ BÁSNÍKY KOSTOHRYZE, RENČE, ZAHRADNÍČKA…

S Josefem Kostohryzem jsem se spřátelil asi půl roku po příchodu do Leopoldova. O Vánocích jsem šel do vězeňské nemocnice, kde se právě zotavoval. Byli tam i jiní, například Jan Šmíd, Benešův osobní lékař, bratislavský rabín Mikuláš Štern, novinář Vladimír Sís. Byl zrovna svátek svatého Štěpána. Koledy odzpívané, mše odsloužená a chtělo to nějakou užitečnou legraci. Tak jsem směrem ke Kostohryzovi začal: „Josef, ty až vyjdeš z kriminálu, budeš politicky na výši, dokonce bys mohl být i českým králem, kdyby se uskutečnila restaurace.“ Všichni se toho chytli, bylo tam jablko, tak jsme mu ho dali do ruky jako říšské a nějaký pohrabáč jako žezlo a nakonec někdo prohlásil: „Tak teď tě slavnostně korunujeme! Jsi Josef Kostohryz I., král český.“

Podobně pěkné bylo i mé setkávání s Václavem Renčem. Požádal mě, abych papírky, na které smolí básně, tajně přenášel teologům, kteří měli za úkol jeho verše přehlédnout po stránce teologické. Přenesl jsem tak celou Popelku Nazaretskou a Loretánské litanie.

Jan Zahradníček byl člověk trochu jiného typu než Kostohryz či Renč, takový trvale usebraný. Spravovali jsme pytle pro mlýny a vždy, když byly hotovy, naložily se na valník a jelo se s nimi k železniční vlečce. V té době jsem tam byl pořád nejmladším ze všech páterů, tak jsem musel tu těžkou dřinu pochopitelně zastat já a být vzadu na vlečce. Přitom nemocní a staří pánové, mezi nimi i Jan Zahradníček, chodili v blízkém kruhu. Když mě uviděl, mírně se z kruhu trhl a řekl: „Dejte mi prosím požehnání.“ To se potom několikrát opakovalo.

JAK JSTE SE V TĚŽKÉM KRIMINÁLE VZDĚLÁVALI?

Přednášky se konaly u stolu, kde se pracovalo. Začínali jsme takzvanou konopou, to bylo pletení provazů k vázání snopů. Svazovali jsme je do hlav. Byla to mechanická práce a dalo se přitom povídat. Potom jsme drali peří a při tom se také dalo dobře přednášet. A v létě při loupání cibule, meruněk nebo švestek taktéž.

TAKŽE JEDEN NENÁPADNĚ (BACHA!) PŘEDNÁŠEL, ABY HO BACHAŘI NESLYŠELI, A OSTATNÍ POSLOUCHALI…

Jistě. Přednášky byly nejrůznějšího ražení, vážení. Samozřejmě v prvé řadě teologické, ale také historie, filozofie, církevní právo. Když tam s námi byli vojáci, tak vykládali o vojenství, o legiích, o průběhu bitev a tak dál. Profesoři, například heraldik Adolf Kadlovský, o svých oborech, lékaři o medicínských vědách a podobně. Skutečně tam nebyl obor, který by se neprobral. Generálu Pelichovi jsme například říkali „palestýnskej dědek“. Za války byl velitelem vojenského týlu v Palestině a skvěle o tom přednášel. Také tam seděl ten poděs Gustáv Husák. Byl totiž skladníkem barviv a Čechy, zvláště pak kněze okázale nesnášel. Jedinečnými osobnostmi byli jezuita Adolf Kajpr nebo dominikán Silvestr Braito. Ten sršel jedním vtipem za druhým. Byl jsem s ním půl roku na cele a dokázal fóry střídat od rána do večera. Už jsem mu potom říkal: „Otče, já každý váš vtip očísluji a nemusíte je vůbec vyslovovat dál. Jen řeknete sto tři a já se budu chechtat.“ Ani Adolf Kajpr se nenechal pobízet, vyprávěl a přednášel, a také tak umřel. Jednou se dostal do nemocnice, a když se začal uzdravovat, spoluvězni se neustále dožadovali, aby jim něco vyprávěl. Byl zrovna svátek sv. Františka, tak vyprávěl o něm, o Božském srdci. Najednou přiznal nahlas: „Já už si musím odpočinout, jsem unavený.“ Natáhl se na kavalec, a v tu ránu bylo po něm. Takže skončil takovým františkánským vyznáním.

ZATÍM JSTE MLUVIL O KRIMINÁLU JAKO O NĚČEM LEHCE BIZARNÍM A POUČNÉM. JENŽE MEZI TĚMI ZDMI JSTE TAKÉ ZAŽÍVAL UDÁLOSTI DRAMATICKÉ A TEMNÉ…

Zrovna si vzpomínám na jednu příhodu. Seděl tam s námi Dominik Trčka, stařičký kněz z východního Slovenska, ale rodem z Moravy. Byl Štědrý den a nám byl zakázán jakýkoliv náboženský projev. Dominik seděl v rohu, hlava mu pokročilým věkem klesala a jen tak pro sebe si pobrukoval Narodil se Kristus Pán. V té chvíli na celu vtrhl mladý, zlý, nečestný bachař a zařval vší silou: „Trčka, co jste to tady zpíval?“ A on mu bezelstně odpověděl: „Koledy.“ Bachař ho hned sebral a uvěznil do temnice, kde ten dobrý člověk nastydl, dostal zápal plic a do tří dnů přišel o život. Za zpívání koledy…

Nebo jindy. Jeden hostinský z Brna pracoval na úpravě vězeňských chodníčků a bylo přitom zakázáno vstupovat do ostřelovacího pásma, které s chodníčky sousedilo. On vezl vozíček a nějak se mu zvrátila oj, nevybalancoval to a jednou končetinou vstoupil do toho zapovězeného pásma. V tu chvíli ho z věže bez mrknutí oka zastřelili.

DOKÁZAL JSTE PO PROPUŠTĚNÍ Z VAZBY ODPUSTIT TĚM, KTEŘÍ VÁS BEZDŮVODNĚ ŠIKANOVALI, PONIŽOVALI, VĚZNILI, TÝRALI A STŘÍLELI PO VAŠICH KAMARÁDECH?

Asi to bude znít divně, ale já na ně nemyslel. Vůbec. Pustili mě domů 14. února 1964. A to je také zvláštní. Asi tři nebo čtyři roky jsem věděl, ze snu či z jakéhosi vidění, že půjdu domů čtrnáctého února. Jenže jsem nevěděl, kterého roku. Pak jsem nastoupil na traťovou distanc a utahoval šrouby. Nakonec jsem dostal místo skladníka v elektromontážních závodech a tam jsem vytrval až do tání poměrů v šedesátých letech. Byl jsem vyznamenán jako vynikající pracovní úderník. Já totiž nekradl.

A JAK SE NA SVÁ MUKLOVSKÁ LÉTA DÍVÁTE S ODSTUPEM ČASU DNES?

Nepovažuji tu dobu za promarněný čas, ale naopak za zisk. Především jsem získal mnoho nových, hlubokých přátelství, trvajících dodnes. A potom, kriminál rozšířil mé obzory, a zejména zkvalitnil mou víru v Boha. Předtím v ní bylo dost formálního. Přece jen jsem si v té době říkal, že navenek musí být vše v pořádku, a najednou jsem zjistil, že podstata je úplně v něčem jiném. Třeba už slavení mše. My se učili různé rubriky, jak všechno přesně dělat, a pak vám k tomu stačí lžička, miska od kompotu, na kterou dáte kapku z hrozinky. Žádné ornáty a kadidla, žádné kraječky. Jen vy a Bůh. To je velká věc, za to děkuju. Zažil jsem tam chvíle, kdy jsem hmatatelně cítil, že je Bůh přítomen. Nedá se to popsat slovy, ale podobá se to vnitřnímu štěstí. Mám to v sobě zažité a mohu to předávat i druhým. Víte, lidé poznají, jestli to má člověk prožité a dává ze srdce, nebo jestli jsou to jen pusté fráze a alibistické žvásty.

JAK JSTE PROŽÍVAL PRAŽSKÉ JARO (1968)?

Stýkali jsme se tehdy v úzkém kroužku přátel, Ivan Medek, Áťa Mandl, Bonaventura Bouše, Josef Zvěřina… Navzájem jsme si sdělovali poznatky a povzbuzovali se. Už ten fakt, že jsme se setkávali, byl důležitý.

Když sundavali Novotného, ležel jsem v petřínské nemocnici po operaci žlučníku. Večer tam za mnou přišel Josef Zvěřina, ještě jsem byl, jak říkají Slováci, ohůrený, v mdlobách; tak jsme si říkali, že je třeba něco dělat. Za týden po operaci přijel pan biskup Tomášek a nabídl mi, zda bych k němu nechtěl jít dělat pastoračního referenta. Tak jsem nastoupil. Byla to nová funkce a já musel teprve vytvářet „styl“ té práce. Kromě toho jsem vedl poradnu pro předmanželské otázky, pořádali jsme kurzy pro kněze, jezdil jsem po diecézi mapovat, bylo toho hodně. Velké probuzení.

Jenže soudruzi po mě šli a nakonec důrazně prohlásili, že musím z Prahy odejít. Tak jsem počítal na knoflíkách a vyšla mi Budyně. V tomto kraji jsem začínal, a tak jsem se sem vrátil. Netušil jsem, že tu zůstanu třicet let.

PŘIPOMNĚL JSTE JMÉNO ANTONÍNA MANDLA, POZORUHODNÉ A NEDOCENĚNÉ OSOBNOSTI POVÁLEČNÝCH DĚJIN ČESKÉ CÍRKVE…

To byl jeden z nejvzdělanějších kněží, které jsem poznal. A přitom ze sebe nic nedělal. Byl velice skromný a nadaný. Když před sebou otevřel třeba noviny Izvěstije, za hodinu je uměl celé zpaměti. Fenomenální paměť. Ohromně mu to myslelo. Měl úžasný rozhled – světová politika, římská kurie, teologie, filozofie, východní církev, místní církev, umění, diplomacie, jazyky. Kriticky pohlížel na celou řadu církevních otázek a v tom jsme se shodli. Dokonale ho vystihuje, že vložil do své poslední vůle přání, aby ho pochovali v texaskách a žluté bundě, žádný ornát. A také, že chce, aby se lidé nad rakví jen modlili, žádné projevy lítosti. Nebo jindy, byla legrace. On se dobře znal s holandským velvyslancem. Přišel k němu na audienci, mluvili a přišla řeč – pane velvyslanče, že vy neumíte udělat kotrmelec, já vám ho tady předvedu, jak na to. A udělal před ním na koberci kotrmelec. Hopsa hejsa. Prostě originální, spontánní a ke všemu velmi svobodomyslný člověk.

KDE VÁS ZASTIHLA SRPNOVÁ POHROMA, INVAZE „SPOJENECKÝCH VOJSK“?

Den před ní jsme zahájili velký pastorační kurs v paláci Charitas na Karlově náměstí. Přijelo asi dvě stě kněží a mělo to trvat čtyři dny. Chtěli jsme se samozásobit, tak jsme koupili čuníka a obstarali kuchařky, aby nám ho upravily. Najednou tam v noci vtrhli ruští vojáci a všechno obsadili. Když druhý den odešli, kupodivu se nic neztratilo kromě jedné kávové lžičky. Prase, sele zůstalo celé. Rozprodal ho Karel Samelc kolemjdoucím na Karláku.

A CO LÉTA NORMALIZACE POD TAKTOVKOU GUSTÁVA HUSÁKA?

Musel jsem dávat velký pozor, ale leccos šlo dělat. Opravil jsem tady deset kostelů. Samozřejmě jsem měl potíže s církevními tajemníky, ale vždycky se dalo najít východisko, aniž bych musel kolaborovat s husákovským režimem. Jednou si mě zavolali estébáci do Bartolomějské, šli na mě dost zhurta a sebrali mi řidičák. Já jim řekl: „Pánové, podívejte se, co vy mi můžete udělat. Já byl dvanáct let v kriminále. Buď mě můžete odstřelit, nebo pověsit, ale na víc už nemáte.“ A oni mě vyhodili a dali mi pokoj.

NAKONEC BYCH SE VÁS RÁD ZEPTAL, JAKÉ POSLÁNÍ BY MĚL MÍT KNĚZ V POSTKOMUNISTICKÉ SPOLEČNOSTI? CO BY MĚL PŘINÁŠET LIDEM KOLEM SEBE?

Předně by je měl důvěrně znát. Ono se vyplatí věnovat lidem dostatečné množství času. Stát se takovým obyčejným otcem, přičemž by to otcovství z něj nemělo trčet a měl by umět žít s lidmi jejich každodenní všední život. Nic zvláštního nemusí dělat, ale mít pro ně pochopení. Když za mnou lidi přijdou, přijmu je, chodím mezi ně, naslouchám jim.

MYSLÍTE SI, ŽE KE KŘESŤANSTVÍ PATŘÍ VTIP, HUMOR, OSVOBODIVÁ NADSÁZKA?

Jistěže, toho já jsem přímo vyznavačem. Ne že by se člověk musel chechtat od rána do večera, ale měl by život humorem odlehčovat. Řeknu vám jeden příklad. Bylo už po soudu a já byl zavřený v Leopoldově. Vynášely se kýble s pomejemi, no a ministerský předseda, biskup, já, dělník, v té chvíli vše rovno. Co podivuhodnějšího vás může v životě potkat?

MILOŠ DOLEŽAL

(narozen 1.7.1970 v Háji u Ledče nad Sázavou), básník, fejetonista, redaktor Českého rozhlasu Praha. Vystudoval Fakultu sociálních věd UK v Praze (1992), pracoval jako redaktor Perspektiv, asistent dramaturga v Divadle za branou II., hlídač azylového domu a plakátovač. Pravidelně spolupracuje s Revolver Revue a její Kritickou přílohou, s Perspektivami a Babylonem. Autor a spoluautor řady rozhlasových pořadů a dokumentů z období války a komunistického teroru 50. let. Je také autorem básnických sbírek Podivice (1995), Obec (1996, polsky 2003), Les (1998) a knihy fejetonů České feferony (2000), vše v nakladatelství Atlantis.

S Karmelitánským nakladatelstvím spolupracoval na knize: Zaradoval jsem se… (vzpomínky mons. Antonína Bradny, 2002).

https://www.youtube.com/watch?v=g6wrODM5af4

KAREL KRYL: „ATLANTIS“

Z cínových mraků teče voda, teče,
opilí mocí chytají se slámky,
v rytířském znaku larva obaleče
a slizcí mloci na averzu známky.
Tučňáci, sysli, žáby, psi a dravci,
lidojem pražský, kaple Husova,
a paní Pravda mlčí na podstavci,
němá a slepá – sádrová.

Syn kreslí vlajky, vlhčí anilínku,
zapláčou ve mně trojbarevné křídy,
na nebi krajky ze šedého zinku,
za kopcem země s erbem Atlantidy.
Na známce Svojsík, Opletal a Benka,
Heyrovský, Mozart s paní Miladou,
a ještě jedna modrá podobenka:
někdy i krále ukradou.

Na nebi barva zvětralého cínu,
společnost Kafků upravuje Zámek,
kuklí se larva v pachu naftalínu
a vůně čpavku halí sbírku známek.
Tu Andrej Kmeť a onde Andrej Hlinka,
Marasyk, Seifert, Palach, Martinů ...
Neopustím-li, zabijí mi synka,
a opustím-li, zahynu ...