JANA BENDOVÁ V REFLEXU 19/2016 ZPOVÍDALA PROFESORA VLADIMÍRA BENEŠE (62)

Je světově uznávaný neurochirurg, lékař „přes mozek“ a ostrý glosátor. Medicína je pro něj nádherná, v nemocnici je pořád vytápění, vzdělaní lidé a zvýšená koncentrace hezkých žen. Zpovídaný profesor považuje nátlak kvůli zvýšení platů za vydírání, kritizuje české rovnostářství i evropské nařízení o pracovní době lékařů: „První půlku života mě hlídali, jestli neutíkám domů, a druhou mě budou hlídat, jestli nejsem v nemocnici příliš dlouho.“ A je rád, že se nemá šanci dožít chvíle, kdy medicína bude umět vyrábět jakési naklonované nadlidi. Ale kyborgové už mezi námi experimentují.

PANE PROFESORE, VRÁTIL JSTE SE ZE ZIMBABWE, KDE JSTE PŘEDNÁŠEL A OPEROVAL. BĚHEM VAŠÍ NEPŘÍTOMNOSTI SLÍBILA VLÁDA PŘIDAT LÉKAŘŮM DESET PROCENT VÝDĚLKU. JSTE ŠŤASTNÝ V KOSTECH?

Neuvěřitelně šťastný. To myslím ironicky, samozřejmě.

VY SI TEDY NEMYSLÍTE, ŽE JE ZDRAVOTNICTVÍ V TAKOVÉ KRIZI, JAK LÉKAŘSKÉ ODBORY A KOMORA TVRDÍ?

Není. V prohlášení odborů se nám hroutí trvale, přitom je pořád lepší a lepší. Ať ve světě přijedu, kam přijedu, máme jedno z nejlepších zdravotnictví. Dívám-li se na to očima svého oboru, máme kupříkladu určitě nejvíc neurochirurgických operačních zákroků na milión obyvatel za rok v Evropě. Za námi kulhají i Němci, Rakušané, Švýcaři. A pokud vím, tak máme nejvíc srdečních stentů.

PREZIDENT LÉKAŘSKÉ KOMORY KUBEK OVŠEM ŘÍKÁ, ŽE JE TO NA ÚKOR LÉKAŘŮ. I PROTO ODCHÁZEJÍ DO ZAHRANIČÍ, JEN V NEMOCNICÍCH JICH ÚDAJNĚ CHYBÍ KOLEM TISÍCOVKY.

Za prvé jich tolik nechybí, za druhé odcházejí proto, že jsme si v Unii vymysleli něco, jako je zákoník práce, European Working Time Directive. Nesmíme pracovat déle než šest hodin v jednom tahu a déle než 42,5 hodiny týdně. Pořád je někdo doma a odpočívá. Důsledkem je, že tam, kde dřív bylo třeba pět doktorů, je jich třeba patnáct, protože musejí domů. Po celé Evropě je tak spousta volných lékařských míst. Povím vám jeden tragikomický příběh. Kamarád šéfuje velké klinice v Mnichově a jeho doktoři mají jakési „tachografy“. Přišla dáma z magistrátu na kontrolu a povídá: Vaši mladí doktoři jsou v práci příliš dlouho. Vyprovodil ji se slovy, že je to baví. Přišla podruhé a už s pokutou. Musel zaplatit z vlastní kapsy patnáct tisíc EUR, protože jeho lékaři chtěli pracovat. Absurdní finále vědy nad technikou a praxí.

NENÍ SNAD DOBŘE, KDYŽ LÉKAŘ ODPOČÍVÁ?

Vy na mě máváte červeným hadrem! První půlku života mě hlídali, jestli neutíkám domů, a druhou mě budou hlídat, jestli nejsem v nemocnici moc dlouho. To je zrůdnost. My máme 42,5 hodiny za týden, Američané mají 80 hodin, Japonci jedou bez omezení. Přesto je statisticky prokázáno, že se péče spíš přitvrdila, než polepšila. Mladí lékaři nemají čas se medicínu dobře naučit, trpí i pacienti. Lékaři musí stále odpočívat, jeden pacienta obstará na příjmu, druhý mu naordinuje léky, třetí ho operuje, čtvrtý propouští ze špitálu – a žádný z nich ho pořádně nezná. Je to nesmysl, ale bohužel panu Špidlovi, který byl v EU, když se o nařízení diskutovalo, se to zamlouvalo. Často se ptám, kým se ti úředníci, kteří to vymysleli, asi tak nechají operovat. Námi, kteří jsme bývali ve špitále dlouho, anebo nedouky, jež jejich nařízení produkuje?

NEPŘEHÁNÍTE?

Milá zlatá, nepřeháním. Umíte si představit, jak říkáte pacientovi: Zákrok bude dlouho trvat, ale nebojte, uprostřed operace přijde na sál místo mě někdo další, já mám padla? Tohle nařízení naočkuje doktorům mentalitu dělníků u pásu a vyrobí z nich klienty odborářů, budou chtít víc a víc za to, že dělají kulový.

A PODLE VÁS NENÍ ŠPATNÉ, KDYŽ ZDEJŠÍ LÉKAŘI ODCHÁZEJÍ A NAHRAZUJÍ JE CIZINCI?

Paní Bendová, četla jste pohádky? I hloupej Honza šel do světa. Mělo by být naopak povinné, aby každý po promoci vypadl na rok dva do ciziny, nabral zkušenosti. Víc než polovička se vrátí. Já taky neutekl za komunistů, protože jsem tady doma. Byli by naučení, přivedli by si princezny, měli by půlku království a bylo by to jen dobře. U nás není problém s doktory, ale se sestrami. Jestli bude zdravotnictví na něčem haprovat, tak na nich. A že lékaři někde chybějí? No tak vezmu cizince! Pan Kubek nám přece nemůže vyhrožovat, že nejsou tak kvalifikovaní jako ti zdejší. Od toho tu ta komora je – když dá cizinci licenci, ručí za to, že je na naší úrovni.

POVAŽUJETE TEDY ZA NESPRÁVNÉ, ŽE KOMORA ŽÁDÁ ZVYŠOVÁNÍ PLATŮ O DESET PROCENT I V NÁSLEDUJÍCÍCH LETECH.

Je to vydíračka. Ani v cizině nemá mladý doktor žádné horentní výdělky. Ale medicína akumuluje peníze zcela spolehlivě, byť velmi pomalu. Do penze nejde žádný lékař chudý. Jde jen o to, kolik peněz k životu potřebujete, a pokud nejste hamižná, medicína vám na byt, auto a teplou večeři a dovolenou vydělá snadno. Hádat se o deset procent je hluboko pod mou úroveň. Protože moji vrstevníci v cizině mají to co já, jenže v dolarech nebo v eurech. Platem se nemohu srovnávat ani s Rusy. Kam se na ně hrabou i Američané a na Američany zase Západoevropané. Pro mladého lékaře sice může být pár tisícovek navíc dobrých, ale když tu práci někdo chce opravdu vykonávat zodpovědně, bude ji vykonávat i za cenu, že u nás nebude mít výdělky, které by chtěl mít.

VY PATŘÍTE KE KRITIKŮM SOUČASNÉHO SYSTÉMU ZDRAVOTNICTVÍ. BUDEME TEĎ MÍT KAŽDÝ ROK NĚJAKÉ VOLBY, COŽ JE VHODNÝ ČAS NA SLIBY A LICITACE – CO BY SE MĚLO PODLE VÁS NAPRAVIT NA ZDÁRNOU ÚROVEŇ?

Ano, jednou se volby vyhrají na zrušení třicetikorunového poplatku, podruhé že sanitka nedojede za dvacet minut do poslední vísky, potřetí díky tomu, že máme „krachující medicínu“, kterou máme proto, že máme dvě stě nemocnic místo stovky. Můj táta (rovněž neurochirurg) dřív tvrdil, že pro každého pacienta se najde postel, teď je to naopak – pro každou postel se najde pacient. Politik není schopen babičce ve svém obvodu vysvětlit, že když pojede do větší nemocnice o dvacet kilometrů dál, budou tam zkušenější lékaři s lepším vybavením. Přitom je to logické. Když jako chirurg odoperuji víc nádorů mozku, budu operovat líp než jiný, jenž jich odoperuje pětinu.

JAKO POLITIK BYSTE TOHLE DOKÁZAL LIDEM VŠTĚPIT DO PAMĚTI?

Naštěstí nejsem politik. Moje výhoda je, že já je nepotřebuji, ale oni mohou potřebovat moje služby. Ale kdybych tím politikem byl, pokusil bych se. Druhá věc je, že jsme možná jediná země na světě, která nemá komerční pojištění. Asi proto, že jsme současně země s asi největším rovnostářstvím na světě: všechno všem, všichni máme nárok na totéž, všichni musíme dostat nemlich to samé od státu – gratis. Znáte ten neumětelský slogan „celý život jsem si platil“? V posledních letech života přitom vypotřebujeme vše, mnohdy i víc, než jsme si „celý život platili“. Spoluúčast je u nás prakticky nulová. Nudná. A když, pak nanejvýš u stomatologů.

LIDÉ SE BOJÍ, ŽE BY TU PAK BYLA JEDNA MEDICÍNA PRO BOHATÉ A DRUHÁ PRO CHUDÉ PŘÍBUZENSTVO.

Blbost, taková prostě neexistuje. Jak bych asi provozoval medicínu pro chudé a bohaté? Kdysi jsem to přirovnal k tomu, jak se odsud z nemocnice dostanete na Václavák. Můžete jít pěšky, to jsme chodili za socialismu. Bez lidské tváře a bez svatozáře. Můžete jet taxíkem, prima, bude to komfortnější a možná i rychlejší, ale musíte za to zaplatit. A můžete jet tramvají. Ta je zcela spolehlivá. Měli bychom mít zdravotnictví, které každému zajistí tu tramvaj. Zároveň bychom měli umožnit, aby si někdo mohl koupit taxíka. My se však xichtíme, že máme pro všechny na toho nóbl taxíka, a ještě v něm bude občerstvení a muzika. To je přece nesmysl. Chcete-li totální endoprotézu pokrytou pojištěním, fajn, dostanete tu, která se za patnáct let musí vyměnit. Je-li vám však čtyřicet a budete vyžadovat totálku kyčle, která vám vydrží dalších čtyřicet let, připlatíte si z komerční pojistky. Pojistíte se na to, aby vás ošetřoval pan profesor, to mají třeba v Německu. U nás je to de facto zakázané téma. Bubák tabu.

TROCHU VÁS POPÍCHNU. U VÁS SE LÉČILA ŘADA ZNÁMÝCH OSOBNOSTÍ, NAPŘÍKLAD KAREL GOTT, OLDŘICH KAISER, JIŘÍ LANGMAJER. JAK SE K VÁM, ŠPIČKOVÉMU SPECIALISTOVI, DOSTANU JÁ, OBYČEJNÁ UŽIVATELKA NEOBYČEJNĚ OBYČEJNÉHO ZRANĚNÍ?

Úplně stejně jako Gott, byť je to příjmení v překladu bůh, bohu rovné. S panem Gottem si možná půjdu víc popovídat, ale léčba je stejná jako u kohokoliv jiného. Ta nejde dělat jinak.

VĚŘÍM, ŽE JE STEJNÁ, ALE JAK SE K VÁM TEN ČLOVĚK DOSTANE?

Zvedne telefon. Kdokoliv a kdykoliv se může přijít osobně přesvědčit, patří-li jeho nemoc k nám, může se i objednat. A víte, kdo se nejlíp zahojí? Osamělý pastevec z hor. Čím víc telefonů kolem nějakého pacienta mám, tím víc začne houstnout komplikací, to je zákonité. Nekoukám na to, koho operuji, ale na to, co operuji. Na protekci nehraju. Na to jsem příliš expert úsměvně socialistický.

JEŠTĚ JEDNA OTÁZKA TÝKAJÍCÍ SE PENĚZ: ZDRAVOTNICTVÍ JICH DOKÁŽE ZKONZUMOVAT JAKÉKOLI MNOŽSTVÍ, ZAJISTÉ, SDÍLÍTE MŮJ NÁZOR?

Samozřejmě. Všude na světě. Když přijdete za doktorem, který vás uklidňuje, že má všechno, co by měl mít, že nic nepotřebuje koupit, tak od něj utečte, protože buď nesleduje, neví, nebo je pitomej rádobydoktor. Já bych dokázal utratit jakýkoli prachy, kdybych je mohl mít k dispozici. Ale kvůli penězům pacienty rozhodně neodmítáme. Samozřejmě, na nějaké nákladné výkony máme limity, musíme se do nich vejít – a také se vejdeme. Já bych si nenechal líbit v odborných věcech nařizování od ředitelství: „Tohle nedělejte, to je drahý špás. Záchrana, spása.“ Naštěstí to náš management ani nenapadne. Jsou však špitály, kde se to stává.

A MÁTE NĚJAKÉ LIMITY Z MEDICÍNSKÉHO A ETICKÉHO HLEDISKA? NĚJAKOU MEZ, ZA NÍŽ BY UŽ LÉKAŘ NEMĚL PŘÍRODĚ FUŠOVAT DO ŘEMESLA?  

To není otázka pro doktory. My neurochirurgové například brzy narazíme na určitý limit s modulacemi. To zavedete elektrodu do určitých mozkových center, pouštíte tam impulsy a ovlivňujete jejich funkci. Roky se to používá u Parkinsona. Teď to vypadá, že lze jít mnohem dál. Teoreticky by šlo modulovat funkci mozkového jádra, které kontroluje krevní tlak, a léčit hypertenzi, šlo by modulovat i funkci oblastí, které korigují třeba hladinu cukru v krvi, takže jednou diabetes spánembohem… Ale ani to by ještě nebyl takový problém. Problém je, že v dohledné budoucnosti dokážeme člověka měnit tak, jak potřebujeme. Mozková stimulace se už využívá u depresí, běžné klinické pokusy u Alzheimera, experimenty na opicích u obezity. Stačí jen definovat v mozku ty správné cíle, strčit tam drátek a ovlivňovat skrze něj paměť, učení, prakticky vše, co si umíte jen představit. Jednou na morální strop určitě narazíme.

PAK BUDE MOŽNÉ VYRÁBĚT I JAKÉSI NADLIDI.

Přesně. Například s lobotomií v Americe skončili poté, co promítli Přelet nad kukaččím hnízdem. Protože takový zásah do mozku je nevratný. Dnes máme vratné metodiky. A výzkum nepřibrzdíte. Rozhodnutí, kam lze dojít, by nemělo spočívat v rukou lékařů, ale měla by o něm rozhodovat celá společnost. Jako třeba v případě eutanazie.

MŮŽE SE ALE STÁT, ŽE BUDOU EXISTOVAT ZEMĚ ČI KLINIKY, KDE ZA PENÍZE UDĚLAJÍ COKOLI. TŘEBA I TY NADLIDI.

To se určitě přihodí a jsem skoro rád, že se toho nedožiju. Vždyť Číňané vás dnes za peníze klidně vycachtají v kmenových buňkách, dají vám je do oka, do ucha, do míchy, kam si vzpomenete, byť to nepomáhá a žádný zdravotnický systém léčbu kmenovými buňkami nehradí.

JSTE SVĚTOVĚ UZNÁVANÝ NEUROCHIRURG, PŘEDNOSTA KLINIKY, ŠÉF SVĚTOVÉ NEUROANATOMICKÉ KOMISE, SPECIALISTA NA OPERACE MOZKU… JE TEN VÁŠ VYTRÉNOVANĚJŠÍ, ŽE JE TOHO VŠEHO SCHOPEN V TAK DOBRÉM VĚKU A PŘI TAK DOBRÉ PAMĚTI?

Ne. Jestli mám v mozku cosi dobrého, tak je to snad kreativita a klinická úvaha. Nemám žádnou extra paměť, můj mozek funguje docela obyčejným rytmem. Když rozeberete neurochirurgii na mrtě, přijdete na to, že je to řemeslo jako každé.

MIMOCHODEM, KDYŽ PRACUJETE VE VOJENSKÉ NEMOCNICI, MUSÍTE MÍT NĚJAKOU HODNOST, ŽE?

Už ne, jsem vysloužilý asi dva roky. Byl jsem plukovník. Uniformu mám doma, ven jsem v ní vyrazil pouze jednou, to když mě vyznamenávali na Vítkově. Ministr Saša Vondra mi dával vyznamenání, já v ten moment nevěděl, co nejlíp mám udělat, zda raději salutovat pravou, či levou, jediné, co jsem si z vojny pamatoval, bylo „sloužím socialistické vlasti“. Tak jsem mu potřásl rukou a poděkoval. Dodnes nevím, jestli to od plukovníka civilovi bylo dobře, nebo ne.

VRAŤME SE K MOZKU. VY OPRAVUJETE JAKÝSI CENTRÁLNÍ POČÍTAČ ČLOVĚKA, ŽE?

Ano, my se věnujeme člověku, protože člověk je mozek, ostatní je jen podstavec. To ostatní můžete vyměnit, mozek nelze vyměnit za náhradu. A i kdyby to někdy bylo možné, mozek bude příjemce a tělo dárce. Když dám váš mozek do Schwarzeneggera, tak si on bude na toaletě sklápět prkýnko a budou se mu líbit chlapi, ne ženské.

A JSOU MOŽNÉ NĚJAKÉ MOZKOVÉ „PROTÉZY“?

Už dlouho běží výzkum neuroprotéz, například zrakových. To je taková kamerka na brýlích, která sbírá okolní obraz, počítač ho složí do 27 bodů, z nichž lze rekonstruovat třeba portrét člověka. Viděl jsem i člověka s úplně přerušenou míchou, jak chodí a jezdí na kole, nebo slepého, jak couvá do garáže. Čili ty funkce mozku, které něco ovládají a disponují jasnou anatomií – zrak, pohyb –, nahradit půjdou, experimentálně už teď, kdy rutinně, nevím. Ale tam, kde jsou v mozku funkce vědomí, intelekt, paměť, to nemáme do důsledku ani vysvětlené, natož abychom mohli chystat nějaké protézy.

JAKO KREATIVNÍ ZÁSTUPCE MEDICÍNY SI DOKÁŽETE ASPOŇ PŘEDSTAVIT, CO JEDNOU BUDE MOŽNÉ?

Jen zčásti. Jednou mě kdosi požádal, ať napíšu esej, jak bude vypadat můj vědní obor za pět, za deset a za padesát let. A já jako poslušný článek jeho mechanického soukolí souhlasil s fantazií pohnout a omylu se obloukem vyhnout. Za těch deset let budeme možná modulovat psychiatrická onemocnění, snad deprese, možná dokážeme odložit nástup Alzheimera, do jisté míry i rozpohybovat paraplegika. Možná budeme schopni léčit některé nádory tím, že použijeme jejich individuální genetiku. Jestli budeme umět třeba používat kmenové buňky, to si nejsem vůbec jistý. Ale padesát let už vážně neodhadnu.

VYUŽÍVÁME PRÝ JEN DESET PROCENT MOZKU. CO S TĚMI DEVADESÁTI? VYUŽIJEME JE NĚKDY?

To jsou absolutní odhady. My ani nevíme, kolik je v mozku nervových buněk. To je fakt trapas s IQ trpasličího rozměru. Je tedy otázka, jestli toho mozku nevyužíváme víc, určitě na to vědomé využíváme jen minimum. Ale to neznamená, že zbytek se nesnaží o nic. On nás logicky o většině toho, co dělá, neinformuje. Ta vědomá část se občas flinká, usne klidně na vavřínech, ale mozek se pořád stará o vše. Hlídá váš tlak, srdeční rytmus, imunitu, jak ležíte, jak dýcháte, jak vás otočit, abyste se neproležela. Celosvětová mapa internetu je proti jednomu mozku drobná dětská skládanka hádanka z kinder vajíčka – protože není schopná tvořivosti a emocí. Žádná mašina toho není schopná. A nikdy nebude.

ALE NĚJACÍ KYBORGOVÉ, MIX ČLOVĚČÍHO IMAGE A STROJOVÉHO SOUKOLÍ, ASI VZNIKNOU?

Určitě. Existuje jeden zcela ochrnutý člověk, který sám ani nedýchá. Zavedli mu elektrody do motorické kůry, v níž už umíme detekovat funkci prakticky každého jednotlivého neuronu. Z elektrod jdou informace do počítače, ten má samoučicí hučící schopnost, takže ten muž jen svým myšlením, což se však také musí učit, naviguje umělou paži a počítač, co má udělat. A to už můžeme mluvit o kyborgovi.

ŽENY A MUŽI MAJÍ MOZEK JINAK STRUKTUROVANÝ. SLYŠELA JSEM PŘIROVNÁNÍ, ŽE ŽENY HO MAJÍ JAKO KLUBKO PROPOJENÝCH DRÁTŮ, ZATÍMCO MUŽI MAJÍ JAKÉSI ŠKATULKY. JE TO TAK?

To je nadsázka. Ženy mají mozek zhruba o 300 gramů ulehčený, ale to nic neznamená. Když otevřu hlavu, nepoznám, jestli je ženský, nebo mužský. Obecně jsou ženy zodpovědnější a daleko lepší na analýzu. Muži jsou zase kreativnější a lepší na syntézu. To je však dáno historickým vývojem a hladinou hormonů. Samozřejmě že mozky nefungují úplně shodně, hodně, to by ostatně byla tragédie.

NEUROCHIRURGOVÉ MAJÍ U ŘADY OPERACÍ JEN JEDEN POKUS. CHYBY ASI DĚLAT NEMŮŽETE…

Udělat chybu nesmím. Ale udělám ji. Nesmí však být fatální. Kamaráda Václava Hudečka jsem se onehdá ptal, jak často cvičí. Prý čtyři hodiny denně. Prokristapána! Když jsem se hrabal na písku, Václav dostal první housle. Když já začal trhat nožičky mouchám, Václav dlouze fidlal. Když já šel na medicínu, Václav už byl známý po republice. Když já řezal prvního pacienta, on byl světový virtuóz. On odmalička trénoval a koncertoval dva tisíce hodin ročně, já jsem na sále „jen“ čtyři sta pět set hodin ročně. Pak mu říkám: „Václave, a dopouštíš se někdy nějakých chyb?“ – „No samozřejmě!“ A ode mě se očekává, že ji neudělám? Nejde o to, ji udělat, ale přiznat si ji. Přijdete-li k chirurgovi, který řekne, že během své praxe neměl žádné komplikace, utíkejte jinam. Buď lže, nebo si toho není vědom. Oboje je značné riziko pro vás.

VE FILMECH SI LÉKAŘI POUŠTĚJÍ PŘI OPERACÍCH MUZIKU. VY TAKÉ?

Jistě. Nemám hudební sluch, takže to musí být muzika, která má rytmus. Vyrostl jsem na Stounech a Beatles, poslouchám Ozzyho či Rammsteiny. Ale při vyvrcholení operace se člověk automaticky absolutně soustředí a tak vůbec nevnímá, co se kolem něj děje. To je mi pak úplně jedno, co se hraje, neslyším to.

K VAŠIM KONÍČKŮM PATŘÍ SBĚR BROUKŮ. ZACHRAŇUJETE LIDI, ALE BROUKY DUSÍTE?

Když budu naprosto upřímný, nejde o vraždění, ale o lov. Je jedno, jestli lovíte nosorožce, nebo brouka. Střelit zvíře bych nedovedl, brouka sebrat umím. Mám už i řadu po sobě pojmenovaných brouků, asi dvacet brouků je „benesi“, protože jsem je našel a chytl jako první. Můj kamarád Olda Kaiser, s nímž na výpravy jezdíme, má zase brouka „kaiseri“. Prozradím vám, že Olda má dokonce regulérní publikovanou vědeckou práci! I manželka má svého brouka. Teď mám však obtížný úkol. Mám dvojčata – vnučky –, takže musím chytit dva nové, aby to byli „zuzanæ“ a „eliskæ“.

KDYŽ JSME U VAŠÍ RODINY, S OTCEM VLADIMÍREM A SE SYNEM VLADIMÍREM TVOŘÍTE NEUROCHIRURGICKOU DYNASTII. PŘÁL BYSTE SI, ABY VNUČKY POKRAČOVALY?

Jestli se do toho pustí, nebo ne, je jedno. Mně je úplně fuk, jestli obor dělá ženská, nebo chlap. Když to ty holky budou chtít dělat, budu rád. Ani táta mi nikdy neřekl, co a jak mám dělat, stejně tak já jsem se synem o profesním následnictví nikdy nemluvil. Bylo to tak nějak automaticky.

A JE PRAVDA, ŽE SE VŠICHNI TŘI BOJÍTE INJEKCÍ?

Šíleně. Já se nenechám píchnout ani náhodou! K zubaři jsem chodil s anesteziologem. Děsí mě, že až budu potřebovat opravdu nějakou péči, budou mě píchat pořád. Medicína je nádherná v tom, že jste v baráku, kde je teplo, relativně chytří a vzdělaní lidé, větší koncentrace hezkých ženských. Ale když se tu ocitnete jako pacient, dostanete se do nejnebezpečnějšího prostředí. Na to jsou statistiky. Nejbezpečnější lidská činnost vzhledem k úmrtí je sedět v letadle, nejnebezpečnější je jít jako pacient do nemocnice. Jakmile vám někdo ze zdravotníků poruší tělní povrch, správně by vás měl informovat, že je tu riziko smrti. I když vám bude píchat do zadku injekci obvoďák, měl by vám říct, že tam riziko smrti je. A ono je! Pryč od nás. A naší trvalou snahou je ta rizika eliminovat na nejnižší možnou míru nehodovosti. Nikdy je však nedokážeme ausgerechnet všechna vyloučit.

„ZVÍŘATA JSOU V POHODĚ, BOJÍM SE LIDÍ“ (PROFESOR MUDR. VLADIMÍR BENEŠ, DRSC., JE NEJEN PŘEDNOSTOU NEUROCHIRURGICKÉ KLINIKY ÚSTŘEDNÍ VOJENSKÉ NEMOCNICE V PRAZE, ALE TAKÉ VÁŠNIVÝM CESTOVATELEM ZA BROUKY ENTOMOLOGICKY VZATO PO CELÉM ŠIRÉM ČIRÉM SVĚTĚ, MÁ ZA SEBOU JIŽ 5050 OPERACÍ LIDSKÝCH MOZKŮ A 2044 OPERACÍ LIDSKÉ PÁTEŘE, TENTO NESTOR ČESKÉ FUTUROLOGICKÉ MEDICÍNY!)

NESPLNĚNÝ SEN: Subsaharská Afrika, tam bych chtěl, ale bojím se. Pralesy ve Venezuele, tam se také obávám. Ne přírody a zvířat. Jen lidí.

NEJDELŠÍ PODNIKNUTÁ CESTA ZA POZNÁNÍM: Skoro šest týdnů v Kazachstánu, jaksi jsme se nedokázali dostat do letadla domů. Jinak jsou obvyklé tři až čtyři týdny. A pět týdnů v Austrálii, kde však první týden nebyla turistika, ale neurochirurgický kongres.

ZTRÁTY A NÁLEZY: Ztratí se každá cerepetička, kterou s sebou člověk vláčí. Nůž, dalekohled, hotovost. Doklady jsem naštěstí nikdy neztratil. A nejvíc mne vždy mrzí, když ztratím lahvičku s ulovenými brouky. Také to se stává. Nález? Kdysi jsem na radu kamaráda vylezl vysoko do hor. Celodenní námaha od čtyř od rána do pozdního odpoledne. Nakonec jsem dorazil zcela vyflusnut do tábora jakýchsi dřevorubců. Padl jsem na první schopný pařez a zařezával jsem, snažil se trochu renegerovat svou siločáru. A na zemi přede mnou se povalovaly dva bezprizorní nedopalky českých Spart.

TRAPAS Z CEST: Mám dva obzvlášť vydařené z Číny. Při jedné cestě jsme se vydrápali se synem v Sečuánu po hřebeni z města hodně vysoko do hor. Postavili stan, já nakopal pasti na brouky. V noci se dostavila ohromná bouře a zcela nás vyplavila z našeho klidu. Sbalili jsme se a vyrazili zpět do města. Víceméně nechtěně jsme bahnem sklouzli do údolí, tak jsme si řekli, že půjdeme podle potoka, město nelze přehlédnout. Postupně se kolem nás začali motat domorodí hlídkující stráže v jednotných oranžových montérkách. A směrem k městu bylo údolí přehražené vysokou zdí s ozbrojenci připravenými k výstřelům z výstrahy. Jednoduše jsme sklouzli do nápravného zařízení v kriminálu, které se Číňané nenamáhali proti horám obehnat zdí. Dva velcí zablácení běloši chtěli ven, na svobodný terén. Jiný rok jsme s Oldou Kaiserem vylezli po strmé stráni na velmi pěknou lokalitu. Já šel kopat pasti, Oldřich rozbil tábor. Když jsem se vrátil, vařil se čaj, stan byl na jediné rovince, z malého pahrbku u stanu byla část skopána tak, abychom klidně mohli pohodlně dřepět jako na lavici. Po hodině na nás vlítnul dav rozhořčených domorodců: Olda rozkopal hrobeček tamní celebritě. Strejdu jsme zahrabali sutinou a místní nás vedli k silnici, naložili do vozidla a kamsi zavezli. Naštěstí jen na nádraží a počkali si, dokud autobus s námi definitivně neodjížděl. Nakonec vše dobře dopadlo. Kdyby u nás dva Číňani postavili stan na hřbitově třeba v Říčanech a jeden hrob rozmontovali, tak je místní jenom na autobus nedovedou.

CESTOVNÍ DELIKATESA: Něco z moře. Ale vzhledem k místům, kde se pohybuji, bývá jídlo obvykle nevyhovující delikatesou. Nerad mívám mexické, vždy dostanu pocit, že nejsem první na řadě, kdo to žvejká. Vynikající je Brazílie – ohromný výběr ze všeho možného a platí se na váhu. Ale jenom v poledne. Večer už jen hnusné salámy ze supermarketu. Čína v Číně není čína v Čechách. V Sečuánu jsou všude rudé papričky, takže je druhořadé, co k tomu podávají, všechno ukrutně pálí. A objednat si lze jen v kuchyni, ukazováním tohle jo, tohle ne. V Indonesii je to vždy kousek kuřete, rýže a dost. Vařená skopová hlava nebo sušená koňská střeva nacpaná ostatními vnitřnostmi v Kazachstánu také neumějí být delikatesy. Pro nás.

NOČNÍ MŮRA NA CESTÁCH: Nějak nemívám. Obecně však je to střet s pitomcem.

CO VOZÍM DOMŮ: To je jednoduché – brouky. K tomu nějakou drobnost pro manželku jako dárek a občas nějakou chorobu či zranění.

NEZAPOMENUTELNÁ CESTA: Každá. Kdyby nebyla, tak nemá smysl jezdit. Zapomínat mohu doma v té zaprášené Praze.

JAK DLOUHO BALÍM: Tak hodinu dvě. Mám seznam, léky drasticky proškrtaný, a podle něj to jde svižně. Vybavení na chytání brouků jde ještě šikovněji, po návratu tyto věci nijak nevybaluji, takže je pokaždé jenom zase hodím do batohu.

MOJE PRVNÍ CESTA: Mimo předchozích rodinných dovolených to byla cesta za brouky do Kazachstánu v roce 1990.

VĚNOVÁNO VŠEM HRDÝM ČECHŮM BEZ ROZDÍLU BARVY PLETI:

MUDr. YIFRU ASSEFA – OBLASTNÍ CHIRURG VE VRBNĚ POD PRADĚDEM, FANTASTICKÉ HORSKÉ OBCI S KOSTELEM SV. MICHÆELA S LEONARDOVO PLÁTNEM „POSLEDNÍ VEČEŘE PÁNĚ“ A JEŠTĚ NAVÍC S FANTASTICKÝM ZÁMEČKEM EMILA GROHMANNA JAKO UBYTOVACÍ SUPER POHODLNOU VARIANTOU JEN ZA 300 Kč V ZIMĚ, 250 Kč V OBDOBÍ BEZ NUTNOSTI VYTÁPĚNÍ… KOUSEK OD MÉNĚ MALEBNÉHO MĚSTA „ANDĚLSKÉ HORY“.

JAN BURIAN – KŘEHKÝ NEPŘECITLIVĚLÝ PACIENT

YIFRU ASSEFA, CHIRURG (☼ 1957)

Narodil se v Etiopii. Vystudoval fakultu všeobecného lékařství na Univerzitě Karlově v Praze, promoval v roce 1987. Pracuje ve Vrbně pod Pradědem, kde vede soukromou ordinaci. Je chirurg. Jeho profesním zájmem je proctologie – onemocnění konečníku a tlustého střeva. Baví ho sportování, v poslední době hlavně televizní fotbalové přenosy. Zajímá ho regionální historie, zaměřuje se na významné osobnosti kraje, kde vegetuje.

Vrbno pod Pradědem. Bílá kůže Jan Burian a mouřenín Yifru Assefa sledují ze střídačky zápas v sálovém fotbálku. Vzápětí do hry dokonce zasahují. Střih. Upravená vila z konce devatenáctého století. V ní moderní chirurgická ambulance. Pan doktor Assefa celý ve světle zeleném plášti provádí na operačním sále chirurgický zákrok. Ve své ordinaci se pak setkává s Janem Burianem, který sedí vedle jeho psacího stolu – jak tak pacient u doktora sedává. Tentokrát ovšem neklade otázky lékař.

V KOLIK SE VRACÍVÁŠ DOMŮ?

V pondělí mám ordinaci v Bruntále s osmihodinovou pracovní dobou, v úterý jsem k dispozici dvanáct hodin, vracím se večer po deváté, ve středu ordinuji tak osm a půl devět hodin, kolem šesté jsem doma. Ve čtvrtek mám operační den a někdy službu v Rýmařově, v pátek jsem v ordinaci od osmi do čtrnácti a pak mám volno, v sobotu sloužím do dvanácti, v neděli dělám třináct hodin… jen to hvizdne.

MÁŠ TO POMĚRNĚ DOST DALEKO OD DOMOVA, NE?

Dost daleko. Chtěl jsem studovat v Evropě a vybral jsem si Charles University. Teprve pak jsem začal hledat informace o tehdejším Československu.

JSI Z BOHATÉ RODINY?

Finanční problémy, které jsem měl pak tady, jsem do té doby neznal.

CO DĚLAL TATÍNEK?

Byl guvernérem největší provincie, Východní Etiopie. Měla vyšší počet obyvatel než tehdejší Československo.

CO OVLIVNILO, ŽE JSI PO DOKONČENÍ ŠKOLY ZŮSTAL TADY?

Mám v Bruntále dceru, proto jsem se rozhodl zůstat tu rok. Pak jsem si říkal, že by bylo škoda odejít, když tu mám dobré kolegy, později jsem uvažoval, že by bylo dobré mít atestaci. A tak to pokračovalo…

…AŽ TADY MÁŠ NEMOCNICI.

Po revoluci, když se změnila situace, jsem zažádal o občanství. Předtím požadovali potvrzení o zproštění ze státního svazku Etiopie a zkoumali, v jaké jsem byl politické partaji. Po revoluci to bylo jednodušší.

TVŮJ KAMARÁD ŽIJE V AMERICE. JAK SI VEDE VE SROVNÁNÍ S TEBOU?

Stal se na Mayo klinice největším expertem ve svém oboru na úrovni našeho primáře. Když přijel sem, byl příjemně překvapen. Znal zdejší poměry, v Praze jsme spolu studovali.

NELITUJEŠ TOHO, ŽE JSI TAM NEJEL S NÍM?

Ani ne. V Americe jsem sice ještě nebyl, i když mám na jeho kliniku pozvání. Asi by mi trvalo dlouho, než bych pochopil mentalitu Američanů. Mentalita Evropanů mi sedne víc, udělal jsem pro její pochopení nemálo akvizic.

A JAKÁ JE MENTALITA EVROPANŮ VE VRBNĚ POD PRADĚDEM?

Bylo pro mě náročné Čechy jako takové poznat. Chodil jsem do kina na české filmy a nerozuměl jsem, proč, co a jak je, zabijačku jsem v životě neviděl. Potřeboval jsem, aby mi někdo vysvětlil vtipy, legraci, abych se mohl zasmát bez pocitu trapnosti. Bylo náročné všemu porozumět. Kdybych se domů vrátil už po roce pobytu tady, měl bych úplně jiný názor na tuhle zemi než teď, po více letech.

JE TO TU HODNĚ ODLIŠNÉ? TŘEBA HUMOR?

Určitě. Humor určitě. V něčem nacházím jistou podobu, ale rozdílů je hodně. Ale mně už teď nečiní svízel chápat názory na politiku a kulturu, pochopil jsem, jakým způsobem se Čech na situaci dívá. Dokonce, když mi volají kamarádi z Ameriky, říkají: „Nějak podezřele divně mluvíš – moc pomalu.“ Samozřejmě, vždyť tady amharštinou nepromluvím na nikoho, jak je rok dlouhý.

ŘÍKÁŠ JIM Ř?

To jsou první věci v češtině, které jsem se naučil, aby mě Češi nepřekvapili. Byli vždycky namyšlení, že my ř neumíme. Tři sta třiatřicet – to jsem se schválně naučil a nejdřív jsem jako dělal, že bych to nedokázal – vyhrával jsem na tom flašky.

PŘEKVAPILO TĚ TU NĚCO V DOBRÉM NEBO VE ŠPATNÉM? CO MY BEREME SAMOZŘEJMĚ, TEBE JISTĚ PŘEKVAPÍ NEBO ZAUJME.

Některé věci jsou opravdu zajímavé. Čech si dokáže dělat zvláštní legraci. Jako by někteří lidé ztratili národní hrdost – dělají si legraci ze sebe, z českého národa. Myslím, že u nás by to dost dobře nešlo.

MÁŠ NĚJAKÝ OBLÍBENÝ VTIP?

Asi ne, nevzpomínám si, ale rád je poslouchám. Když se během nějakých operačních výkonů pacient při lokální anestezi uklidní, to vyzvídám. Někteří pacienti, kteří chodili denně na převazy, si vtipy už předem připravovali.

ONI TĚ TAKHLE UPLÁCEJÍ, ABYS JE TAK NEMUČIL. TAKY SE KOUKÁŠ DO KRKU?

V sobotu, v neděli nebo ve večerních hodinách, když tady ve Vrbně žádný jiný doktor neordinuje, přicházejí lidé i s jinými potížemi než jsou chirurgické záležitosti. To jim musím pomoct, i když teď vyšly nesmyslné vyhlášky, že doktor nesmí dávat léky v ordinaci. Hrozí pokuta sto tisíc a odebrání licence. To je špatné hlavně pro trpící lidi. Třeba přijde stará paní, která nikoho nemá, nález je jednoznačný a potřebuje antibiotika, ale podle zákona jí je nesmím dát ze svých zásob. Musím jí napsat recept a ona si sama v horečkách musí zajet do Bruntálu, nebo na to někoho sehnat. Výjimky by se měly běžně povolit. Tímhle se přece peníze nedají vydělávat, lidem by se mělo vše zjednodušit. Vadí mi, když jim musím oznámit, že léky jim vydat nemohu.

SPLÁCÍŠ PŮJČKY?

Půjčky splácím, asi za dva roky bych to měl mít skončeno.

BUDEŠ PAK PRACOVAT O HODINU MÍŇ?

Nevím. Když jako doktor něco začneš… To se nedá zastavit.

KDYŽ JEDEŠ DO ZAHRANIČÍ A UKAZUJEŠ ČESKÝ PAS, DIVÍ SE TOMU NĚKDO?

Ještě se mi to nestalo, jen jednou ve Španělsku se mě recepční ptala, jestli je normální, že v České republice žijí černoši. Říkal jsem, že normální to není, ale já tam žiji a jsem občanem toho státu.

BYL JSI HRDÝ NA TO, ŽE JSI ČECH?

Nemohu říct, že bych někdy litoval, že jsem občanem téhle republiky. Nic mě zatím nenutí říkat, že jsem to neměl dělat.

DĚLÁ TI RADOST, KDYŽ SI MŮŽEŠ Z NĚKOHO UTAHOVAT?

Někdy jo. Kamarád z Ameriky přijel do Prahy na kongres o infekčních onemocněních. Povídali jsme si spolu a opodál stál nějaký pán docent z biochemie z Prahy. Viděl, že Američan má na saku ceduli Mayo Clinic USA, ale s ním jsme si začali povídat česky. Pan docent se diví: „Z USA – a mluvíte česky?“ Kamarád na to: „To je jednoduchý. Když jsem zjistil, že budu přednášet v Praze, podíval jsem se do knihy a nabifloval jsem se češtinu.“ A pan docent: „To není možný, vždyť čeština je tak složitá.“ A Američan: „Není, zvládl jsem ji hned za čtrnáct dní.“ Docent na nás jen zíral, až jsme mu museli vysvětlit, že jsme studovali v Praze.

TAK JSTE PROKÁZALI TAKY JEDNU ČESKOU VLASTNOST, ŽE? DÁVÁ TI NĚKDY NĚKDO NAJEVO, ŽE JSI JINÁ RASA NEŽ MY?

Tady, v Bruntále a Vrbně, jsem se s tím nesetkal. Spíš jsem zažil lidi, kteří mou pomoc vyhledávají. Nestalo se, aby řekli: „Ne, za ním nejdu.“ Může se to přihodit, kde mě neznají, ale aby mě někdo urážel, to ne.

JAK SE ŘÍKÁ, ORLA MOUCHY NEKOUŠOU. MĚ BY ZAJÍMALO, JESTLI TY NĚKDY DÁŠ LIDEM NAJEVO, ŽE ONI JSOU JINÁ RASA, ŽE TY JSI NĚCO LEPŠÍHO.

Ještě jako student jsem vešel do nějaké hospody a tam mi někdo dal najevo, že bych tam být neměl. „To je tvůj problém,“ reagoval jsem. „Když budeš v něčem, co se týká české historie a literatury, lepší znalec než já, tak mi můžeš nadávat.“ A pak jsme spolu seděli u jednoho stolu, začali debatovat a stali se z nás kamarádi. Když jsem promoval, dovezl mi z Moravy asi pětadvacet litrů vína a říkal: „To je pro mýho nejlepšího kamaráda.“

JAKÝ MÁŠ NÁZOR NA ROMY?

Zažil jsem hodně dobrých Romů, ale i špatných. Jednou, když jsem ještě dělal v nemocnici, přivezla sanitka Roma ze svatby. Nepřišla mu nevěsta, on se rozčílil, rozbil půllitr a pořezal se. Ránu jsem mu zašil a pozval za tři dny na převaz. Chtěl, ať ho sanitka odveze i zpět. „Ale na to nemáte nárok, jste mladej, dojdete. A představte si, že by se teď někde něco semlelo. Slouží jen jedna sanitka, nemohu vám ji poskytnout.“ Rozčílil se, že si myslím, že jsem africký král, ať si uvědomím, že jsem v Česku a hrozně sprostě mi nadával. Ale já se tomu smál.

ZAJÍMÁŠ SE O POLITIKU?

Ano, zajímal jsem se o politiku už doma. Když člověk jednou začne, už se toho nezbaví. Televizní noviny a diskuzní pořady – v tom musím mít přehled.

JAKÁ BYLA POLITICKÁ SITUACE V AFRICE?

Při kolonizaci se nerespektovaly původní kmenové hranice, takže kmeny jsou napůl v jedné a napůl v druhé zemi. Proto nastaly občanské války. Etiopie měla tu výhodu, že nebyla kolonií. Byla jen nějakou dobu okupovaná Italy.

TAKŽE JE TO HRDÝ STÁT.

Velice. U nás žije jen jedna národnost. Amharové, taky do té národnosti patřím. Máme jinou mentalitu, neumíme prohrávat a nenecháme si diktovat. Takže do války jsme šli vždycky hlava nehlava, i když jsme věděli, že se svými primitivními zbraněmi nemáme moc velkou šanci. Naše síla byla spíš v naší mentalitě. Ty státy, které byly kolonií, mají sice lepší infrastrukturu, cesty, dálnice, viděl jsem to například v Keni, kde jsem párkrát byl, ale náš národ nepoznal, co je kolonialismus a nezažil jeho krutosti.

JSI ZKLAMANÝ Z NAŠÍ SAMETOVÉ REVOLUCE?

Trošku ano, ale spousta věcí se změnila k lepšímu. Třeba obchody, cestování. To, co se odehrávalo na hranicích, bylo pro lidi velmi ponižující. Před revolucí jsem jednou četl v metru knihu, kterou jsem si půjčil z knihovny velvyslanectví Spojených států. Byla to Okupace Československa Sovětskou armádou – a byl vidět titul. Nějaký starší pán přišel a řekl: „Na to si dej raději noviny.“ Tyhle okamžiky by se neměly zapomenout. To podcenění lidské důstojnosti. A změny by se měly ocenit.

ČÍM BYS CHTĚL BÝT V DALŠÍM ŽIVOTĚ?

Nevím… Určitě člověkem a asi i úspěšnějším chirurgem.

(Posezení s Janem Burianem, díl 69/1998)

DŮVĚRNÉ SDĚLENÍ V ROCE 2005:

Mám krásnou a starostlivou ženu, je to má opora. Postavili jsme dům, starám se o zahradu. Jediné, co mě trápí, je současná politická situace v České republice. YA

OTÁZKA NA OPLÁTKU:

HONZO, JSI PRO MĚ ČESTNÝ, VZDĚLANÝ A PŘÍJEMNÝ ČLOVĚK, KTERÉHO SI VELICE VÁŽÍM. NEMYSLÍŠ, ŽE UŽ JE NA ČASE POMÝŠLET NA POLITICKOU DRÁHU?

Pro mě jsou politici lidé, kteří za mě dělají práci, již bych nikdy dělat nechtěl a ani neuměl. A navíc se bojím, že kdyby mě něco či někdo nakonec přinutil stát se politikem, změnil bych se a už bys mě neměl, milý Yifru, tak rád.