|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Pojedete-li někdy do Budapeště, naplánujte si dobu příjezdu tak, abyste dorazili kolem setmění. Zářící město vás pohltí, překvapí a nabudí.
Budete se cítit jako ve filmu až půjdete po rozsvíceném Széchenyi Lánchíd mostě.
Romantikou sršící okolí vás uprostřed mostu při pohledu na Dunaj a všechny ty zářící budovy přinutí políbit vašeho parťáka. A pak strávíte celý večer na břehu Dunaje, hned naproti Parlamentu. A když budete mít to štěstí co já a budete s sebou mít toho správného parťáka, nebudete potřebovat ani alkohol, k tomu abyste se cítili krásně a tři hodiny v kuse se jen smáli a užívali si to. A to všechno při nekončícím pohledu na pohádkovou budovu, nad kterou prolétávají bez ustání osvětlení ptáci, co z dálky vypadají jako světlušky.
Až se nabažíte, vydáte se hledat místo na spaní. Po chvíli zjistíte, že se do toho „parku“, který na mapě vypadal tak ideálně , nemáte šanci dostat. Je celý oplocený a vlastně to není ani tak park, jako spíš keři a trním zarostlá bažina.
Únavou pokračujete dál. Po chvíli vás zastaví podivný chlápek v monterkách se svítilnou . V ruce chipsy a plechovku levného piva. Ani vás pomalu nepozdraví a už vás zve domů na přenocování, přičemž vám říká že je pravý maďar, a že je policajt..no veřili byste mu? Všechno ve vás křičí ano chci postel, ano chci sprchu, nedejte se !
Ok přespíme u kolejiště. Po chvíli najdete zahradu, je opuštěná.
Zdá se být. Přespíte v ní. Jen co se zabalíte do spacáku začne z domku v zahradě hrát hudba a s každým rupnutím větve se vám v mysli odehraje katastrofický skeč. Po pár hodinách musíte vstát. Setřepete slimáky, kteří vlezli úplně všude, na benzince bez sprchy si dáte sprchu a jdete na prohlídku města. V metru si dáte desetiminutové rande s revizorem a večer už odsud chcete vypadnout. Avšak stopovat v noci není zrovna nejlepší nápad. A tak nakonec zažijete noční párty večer v uličkách snad celé Budapeště. Nadšení střídá zklamání, hledání, ztrácení se..očekávané jistoty se rozplynují nad žijícím městem. A tak přespíte na dunajském ostrově v centru města. Bezdomovci si už zabrali všechna vhodná místa a tak si lehnete prostě za strom. Ráno kolem vás prochází davy lidí. Koukaj na vás a smějou se. A vy se smějete taky.
V Dunaji se vykoupat prý nemůžte a o další schůzku s policií nestojíte. Atak jdete dál.
Kolem vás probíhají mraky běžců jeden za druhým, z protilehlého břehu města se line nádherná maďarská hudba jejíž tóny se tříští o kameny, naproti vás učí tatínek poprvé jezdit svého syna na kole bez koleček, svalovec se pomalu protahuje na trávníku a rodinky putují někam směrem za vás..
A v tu chvíli to ucítíte.
Vďěčnost, dík a krásu jedné chvíle.
Nesmrtelnost jednoho okamžiku, nedělního dopoledne, na ostrově v Budapešťi. Poslední den letních prázdnin.
Necítite ani špetku závisti, jen vďečnost, že můžete být součástí Tohoto.
Radost z hlubokého dotknutí se, někde v hloubi vás.
Cítíte ten všeobjímající klid a lásku v samé podstatě vaší existence..
Vteřinová chvíle nekonečnosti,
kterou si nesete navždy v sobě dál.
|
|
|
