https://www.youtube.com/watch?v=Rp8OeopSHXA (funusová melodie Franty Peterky)
https://www.youtube.com/watch?v=PfCZ0pISTx4
František Peterka: cituji: „Co bych na lidi byl postrach pejorativní – já se na
každýho vyseru…“ A právě s takovýmhle obratem o 180 stupňů jsem se vrhnul
jak sebevražedný kamikadze do literárně tvůrčí apokalypsy:
„O kterémsi, jakémsi důchodci, co v kobereckém linoleu u
Svatého Pavlovice nechtěl dělat besedu,“ poněvadž jsem v sobě objevil
zakletého Šejkspíra.
Denně
takřka za ranního kuropění jsem
vzlétal na
perutích fantazie až
někam k Olympu, abych
ještě týž večer se
hroutil v traumatických předtuchách – mě
z toho odvezou do Kosmonos. Ale
protože jsem doslova na to najel jak na socialistický závazek, tak
jsem to pokládal jen za potíže růstu a kupředu – levá, a
psal. Psal
a psal, přepisoval, připisoval, vyhazoval, hotový
kombajn, a
zdálo se být jen otázkou času, kdy
rozorám meze zastaralých literárních
klišé.
I.
Rozhodně
nikoli v nejsvátečnějším rozpoložení, v místě,
kde by se nejraději neviděl, popřál
všem – příjemný zážitek – a
zhroutil se.
Z hlediště
okamžitě vyskočí službu
konající lékař. Měří
mu tep a ordinuje: „Napijte se, dýchejte
zhluboka – nesklánějte hlavu,“ ale
to už také z jeviště pořadatelka s neodolatelným
úsměvem doslova
žadoní o laskavé prominutí nepatrného
zdržení
a
slíbí bez ohledu na to, co ti dva za ní –
– okamžité
pokračování – a
jako skutečná dáma beze slova odchází. A
doktor je úplně perplex, protože
s tímhle se ve své praxi ještě nesetkal. Aby
chudáka v důchodovém věku někdo
honil dělat besedu. Na
tohle by nepřišla snad ani Čachtická paní. A
věren Hippokratově přísaze se slovy: „Já
vám rozumím, chlapče, a
nechte to na mně, chlapče, éh
dědo“ –
od
této chvíle v kobereckém linoleu
u Svatého Pavlovice lze očekávat
vše. A
doktor rovněž odchází do portálu, aby
už za několik málo okamžiků z protějšího
portálu se ozval věcně, že
tam nikdo není.
Ovšem
ten, který až dosud nejevil, nebo téměř
nejevil známky života, se leká stínů. Jeho
bytost je nejenom prostoupena strachem, ale
on je s prominutím postrašený
až za uši. A
jenom špitne… – „Tak
je tam… – v té chodbě.“ A
doktor znovu věcně: „Tam
jsem se díval,“ a
odchází do hlediště.
Ale
to už důchodce v pozici tonoucího,
s vytřeštěnýma očima do tmy hlediště
za odcházejícím, umírá hrůzou, že
už je to tu zas.
Buďto
linoleum, nebo mauzoleum. A
zatímco nic netušící hlediště vibruje nervozitou
z čekání na začátek –
důchodce
už jedině
na zázrak.
A
v tom slyš, rána
– dveře letí, tá–ta
polednice
nevchází do dveří, jak
by se každý domníval, ale
vpadne pět chlapů a dvě ženské. Úmyslně
volím takové výrazivo, i
když jsou to výrostci, ale
chovají se jako sebranka. S naplno
puštěným kdovíčím vyřvávají,
motají se, jedna z těch dvou zvrací připravené
rezervní židle a s výkřikem se
teatrálně
zhroutí na kohosi v hledišti,
které
pochopitelně s projevy nevole proti
nepochopitelně permanentnímu
„vole,
vole“ – vyznívá
hlasem volajícího na poušti – takže
co se to tu vlastně děje? A
protože potrefená vždycky
dobře slyší – pak tomuto breugelovsky
pojatému panoramatu zkázy
babylonské věže se dostane takřka poslaneckého
výkladu, cituji:
„Mé
svědomí je čisté a nepotřebuji se z čehokoli obhajovat, ale
stala jsem se obětí vykonstruované, štvavé a
hysterické kampaně za
účelem mě zdiskreditovat, a proto nemohu mlčet. Né
kvůli sobě, ale kvůli své rodině, kvůli svým přátelům,
kvůli všem atd.
atd.“ A
následuje nekonečný výčet, kvůli kterému nelze
mlčet.
„Prý
využívám svízelné situace důchodců k uzavírání
smluv
za
velmi nedůstojných podmínek, či
dokonce prý zneužívám svého
postavení k zastrašování. Tak
tedy na adresu těchto
ukřivděných
a údajně zastrašovaných seniorů –
rádoby
umělců. Nikdy
s nikým jsem žádné smlouvy neuzavírala a
ani nemohu, protože nejsem direktor.
A
jestliže se tak někomu jevím, pak je to vlivem obvykle
panující
všeobecné radostné euforie z dobře vykonaného
díla,
protože
besedy, a na to mám celou řadu svědků, mám
velice ráda, ale
jinak v celé věci vystupuji pouze něco jako holka
pro všechno… A
dodatečně si vzpomínám, jak bych mohla od někoho
něco vyžadovat, když
jsem ten den od rána do večera byla na schůzi
ve Strýčkovicích
nad
igelitkou ve Vi–ku. A to je snad ten
nejkřišťálovější důkaz,
že
křišťálovější snad už ani nemůže být. A
ostatně, co se to tu vlastně děje? To
jste mě teda nadzvedli, do
toho je snad každýmu kulový ne?“ – konec
citátu.
Jenomže
paní pořadatelka, jak už řečeno v úvodu, je
skutečná dáma a handrkovat se jak na
perském tržišti před celým hledištěm? No
to snad ne.
Ovšem
ať už dáma, nebo trhovkyně – paní
pořadatelka stejně jako službukonající
lékař odpovědět nemohou, protože
nejsou na scéně. Zůstává
stále jedině důchodce, a ten dokáže
maximálně
špitnout
na
adresu paní pořadatelky, aby
s tou svojí besedou se s prominutím odebrala
kamsi.
A
hlediště exploduje jak přetopený parní kotel. A
důchodce jen trčí – čučí – mlčí, úplná
Lotova žena,
protože
tuší, že s mikrofonem na stole, kdosi
– kdesi – cosi.
A
jestliže zkázu biblické Sodomy, respektive
spravedlivý Hospodinův hněv, přežil
aspoň Lot, pak
pomstu uražené fúrie za tu legrácku s mikrofonem
nepřežije ani noha,
to
si pište, ale
jak se říká,
žádná
kaše se neujídá tak horká, jak
se uvaří.
Potlesk,
to je magické cosi, co působí snad na
každého smrtelníka
jako
pramen živé vody. A
i s důchodcem – s tímhle stařičkým věchýtkem
osprchovaným
tím životadárným budičem – se
ono magické cosi právě děje. Jako
když stará cirkusácká kobyla vleze snad
do manéže krabí polívky, snad pro tele IQ kraví porce polívky, trochu ! víc závadný jinochu. A
všechno se už otřásá nepředstavitelným řevem,
dupotem a ječákem děvčat šplhajících
na jeviště a padajících do mdlob,
protože
tam to právě rozsvítila náctiletá
superstar
– tutově made in David Čuprfíld. Střídavě
máchne rukama nad hlavou, následně je
vrazí do kapes,
jak
beran se skloněnou hlavou se zakymácí z jedné
strany na druhou, odplivne
žvýkačku a ještě v letu ji bravurně nakopne,
ovšem když dokonce promluví „v
pohoďáááá – demenatáááá,“
tak
už to byl vrchol!
A
s euforií novodobého Promethea přinášejícího
libereckým
úsvit
nové literární epochy podle
řecké mytologie
to
nemohlo dopadnout jinak.
Živoucí
perpetuum mobile libereckého Kolosea paní
Lenka mi jenom zanechala vzkaz po
jedné dobré duši docházející dvakrát týdně
civilizovat
můj bungalov,
že
prý: „Zdravotně
zkolabovala, zanechává v Koloseu
činnosti, a
ať se prý za to na ni…“ Ale
co, to jsem už nevnímal, protože to byl pro mě
šok. A
zakletý básník si najednou tu celou svoji literární
pětiletku mohl strčit – do
šuplete,
ale
s těžkým srdcem, protože ze všeho na světě
se
nejméně rádi
vzdáváme
svého dítěte. Ať
už ta ratolest je jakákoliv.
A
teď – babo raď!
II.
V klasickém
antickém divadle, když
si nevěděli rady, tak
si vymysleli Deus ex machina (Bůh
na mašině). Nad
scénou se zjevil pochopitelně pomocí
kladkostroje Zeus a
zázračně to rozřešil – vysvětlil.
A
skoro jakoby podle této klasické receptury se
zjevil i mně, pochopitelně
teď už bez pomoci kladkostroje, ředitel
divadla F. X. Šaldy, pan
František Dáňa, a
podal mi pomocnou ruku. A
v nejsvátečnějším rozpoložení – v místě
mému srdci tak důvěrně blízkém a
s velikým přáním, žel
jako důchodce, a
nikoli už nejmladší, tak
po devatenácté hodině padám do mdlob. A
právě od této chvíle jsem si měl být plně vědom,
že cokoliv teď řeknu, nejenomže
může být, ale musí být – řečeno
hlasitě, srozumitelně, a
co bude snad nejpodstatnější pro mne v tak pokročilou
hodinu,
nenapomůže
mi žádná nápověda.
A
čím více se přibližoval 4. říjen 2009, tím
zřetelněji v mém nitru zaznívalo jako kdysi žertovně
varovné memento kamaráda z jinošských
let – „Franc,
ty své pikle rizikuješ.“ Já
jsem sice v donkichotsko–sisyfovském
vzepětí
po návratu ze špitálu, píď po pídi,
krůček
za krůčkem,
fyzicky,
psychicky, ale
především duchovně se zvedal, jak
uprchlík před zákonem pravděpodobnosti,
ale
zároveň jaksi vůbec nebral na vědomí, že se vracím
na jeviště po sedmnácti letech, a
bez jediné zkoušky, naostro! A
podle toho to také dopadlo.
Jestliže
v Koloseu v roce 2004 jsem to
s odřenýma
ušima aspoň vypotil, tak
tentokrát v roce 2009 v divadle F.
X. Šaldy s úplně dutou hlavou, propadaje
se hanbou a studem,
porodil. A
když mi ještě ke všemu do toho začal v kapse
vyzvánět
mobil,
to
už bylo jak na pranýři.
A
nevyzpytatelné jsou cesty Páně, hlediště
mě přijalo,
nejenom
s královskou tolerancí, ale
jako návrat ztraceného syna, snad
už jedině chybělo, že
se bude trsat na rytmus píle všude. Ale
už za čtrnáct dní jak Krakonoš ještě jednou a
naposledy jsem se do divadla vrátil a
s devadesátiminutovým přídavkem k tomu,
co
jste právě očima přelétli,
konečně
složil reparát.
Nažhavený
užuž zdolat svůj literární Mount
Everest bez kyslíkového dopingu.
Jenže
místo na reprízách Besedy
námětu
hledáním mlátil
jsem prázdnou slámu velbloudím
u jehly ucha přešlapováním.
A
teprve až čtyři měsíce poté, nikoli
z mého podnětu, naopak
s pozdním bycha honěním, jakož
i marným popele na hlavu sypáním, jak
jsem mohl přistoupit na něco,
co
jsem nikdy
nikoho
nechtěl nechat o sobě psát,
a
už vůbec ne sebe!
Memoáry. Pracovním názvem Zpověď
opentlené. To
byl pro mne ODŘÍKANÉHO
CHLEBA NEJVĚTŠÍ KUS. A
já jeho konzumaci trestanec
bez
vyhlídky na amnestii.
Měl jsem o deset let starší ségru Milunku. Že ráno odcházela
do školy, po vyučování psala úkoly a učila se, to vyjma vzpomínky na její
šprtání se a moje papouškování po ní – básně Svatební košile – se mi
z hlavy vypařilo.
Ale že mě musela brát s sebou, kdykoliv šla ven hrát si
s dětmi, na to nezapomenu nikdy.
Ale v roce 1925, jako malý bráška Milunky, hry a
štěbetání drobotiny kolem sebe jsem pouze vnímal, ale nechápal. Jednou mi dali
líznout něčeho barevného, nečekaně studeného, moc a moc dobrého, až dosud
nepoznaného, co maminka nikdy nevařila. Nebo mě postavili ke stromu, obtočili
provázkem, čela si ovázali kapesníky a s klackama nad hlavou a čelem ke
mně, krok sun krok bokem, kroužili a vykřikovali „uf uf“.
Ovšem nejsilnější vjemy, i když časově zpřeházené,
z nejútlejšího dětství jsou znovu a znovu přicházející táta
s krabičkami vojáčků, rytířů, indiánů, dostihových koníčků, zvířátek,
s plakáty klusáckých závodů v Chuchli nebo cirkusových manéží, jindy
mě nosící na ramenou či se mnou na podlaze zápasící, nazývaje mě „ty kluku
taliánská“, a vypráví, zřejmě potolikáté, že se mi to nesmazatelně vryje do
paměti, jak za první světové války na Itálii přes Hindernysy proti mašinkvérům
na Col di Lana, Pasubio, Monteproseremto, a maminka ho vždycky okřikuje:
„Takhle před dětma nemluv.“ Všechno se točilo kolem mě a všichni tu byli kvůli
mně!
V neděli dopoledne chodila Milunka s kamarádkou na
Hradčany do Jeleního příkopu. Říkalo se na medvídky. A vždycky jsme se před
hlavní branou na chvíli zastavili, tam stáli vojáci v legionářských
uniformách, buď francouzských modrých nebo italských zelených, či ruských
zimních hnědých, ale s vysokými chlupatými bílými botami. A jednou na koni
z brány vyjel pan prezident, a když naši skupinu asi patnácti lidí uviděl,
dojel k nám, všichni uctivě zdravili, on sesednul a začal si s těmi
lidmi povídat. Samozřejmě nevím o čem, a mě, kudrnatýho kluka taliánskýho,
hladil po vlasech a Milunka doma pak všechno radostně vyprávěla. A pana
prezidenta jsme potkali asi třikrát s tatínkem u Národního divadla.
Tatínek vždycky smeknul klobouk, to jsem ještě nevěděl, že se tomu říkalo
buřinka, trošku se uklonil a řekl: „Uctivý služebník.“ Té čepičce, kterou ten
pán měl na hlavě, když jezdil na koni, se později říkalo masaryčka –
v době, kdy nás okupovali Němci, ji lidi na protest nosili na hlavě. Ale
to bylo tak velice riskantní, protože leckterý z těch Němců ji srážel
pěstí z hlavy. No a tenhle pán jenom dvěma prsty zasalutoval, teď už
samozřejmě s sebou neměl koně, ale tenkrát jsem se asi na to musel zeptat
tatínka, kdo byl ten pán. A tak jsem se dozvěděl, že to je ten, co jel na koni
na Hradčanech, ale já jsem ho nepoznal.
Milunka s kamarádkou v neděli chodily od dvou do
biografu a já samozřejmě s nimi. A jak to skončilo, hned před biografem mě
vzala každá z jedné strany a já mezi nimi se vznášel jako v pohádce o
sedmimílových botách do jiného biografu od čtyř. A takhle jsem viděl Ben Hura, Antonia a Kleopatru, Intoleranci
a nespočítaně kovbojek s tehdejšími hrdiny Tomem Mixem, Fredem Thompsonem
a jeho koněm Silver Kingem, psem Rintintinem a dvěma komiky Patem a Patachonem.
Ale také jsme chodili v neděli v deset hodin dopoledne do Vodičkovy
ulice na Kašpárka Vojtu Mertena. Vždycky při tom účinkovaly i baletky a já se
cítil neodolatelně přitahován k jedné z nich.
A tak mě sestra jednou o přestávce odvedla ke dveřím vedle
jeviště, co bylo dál, si už nevzpomínám. Ale pak se přede mnou zjevila ona. To
bylo něco tak krásného, takhle blízko ji vidět, a také mi podala ruku, něco
říkala a smála se. Jenomže to si Milunka na sebe upletla bič. Příště
v biografu, kde měli vedle promítacího plátna taky dveře, jsem chtěl,
abychom šli za Fredem Thompsonem a jeho koněm Silver Kingem. Sestra si začala
vymýšlet, že to nejde, a přitom jsem viděl, že ty dveře tam byly. A také musím
na sebe žalovat, protože od těch dětí, byly mi tři nebo čtyři roky, jsem znal
dvě nadávky, blbče a pitomče, a tak jsem začal v tom biografu kombinovat:
„blbče blbej, pitomče pitomej“ a sestra pak už se mnou nechtěla chodit.
Žalovala, že se za mne stydí, že jí před lidma snižuju sebevědomí. Ještě dneska
slyším ten tón svých rodičů: „Ale nech ho bejt, on je ještě malej.“ Jenže já
jsem si z toho vzal, že mám pravdu, a příště jsem to chtěl zas.
A jednou v neděli mě tatínek s maminkou vzali do
kina od dvou s sebou.
Tam byla bitva s indiány a začala hořet ohrada
s koňmi. Rodiče se mnou museli z biografu odejít, protože jsem nebyl
k utišení. Já nebrečel, ale spíš řval.
A nějaké rozumné argumenty – ty nemohou zabrat, když dítě to
vidí před sebou. Ale příští týden jsme šli zase od dvou a ty koně za tou
ohradou byly zase a já to doma mockrát opakoval, že se jim opravdu nic nestalo.
A protože jsme bydleli v jednom bytě, voda a
příslušenství na chodbě, na Štědrý den vždycky po večeři jsme museli se sestrou
na chodbu. Samozřejmě ona věděla, o co jde. Protože bude nadělovat Ježíšek a
děti ho nesmějí vidět, a právě to nedočkavé čekání na zázrak ohlašující se
zvonečkem bylo něco tak nádherného, co mi nemůže zmizet z paměti.
Když jsem chodil do první třídy, tak asi ke konci, někdy
šestého května, pan učitel mě ještě s pěti dalšími výtečníky nechal po
škole. Bylo deset hodin, seděli jsme v lavicích, pan učitel už byl mimo
třídu a já viděl, jak všichni mohou a také odcházejí domů. A ten můj, jen o
jeden blok dál, byl tak strašně a nedosažitelně vzdálený, že s brekotem na
krajíčku jsem utekl. Jen jsem otevřel dveře, maminka u necek prala a jako
vždycky ten den na plotně byl hrách, o kterém říkávala, že se vaří sám, jen ke
mně otočila hlavu a řekla: „Co jsi provedl?“
„Utek, mám být po škole.“ „Tak marš.“
Pan učitel za stolem opravoval sešity, a aniž by se na mne
podíval, jen se zeptal: „Co chceš?“
„Mám být po škole.“ „Tak si sedni a vyndej si početnici.“ A já se cítil kupodivu šťastný. Protože už jsem byl doma a
nestýskalo se mi.
Až jednou po prázdninách, už ve třetí třídě, poklusem za pět
minut osm hodin, a nebýt to do školy, bezstarostně jako motýlek, dospěl jsem
k jednomu místu, které si snad budu do smrti pamatovat, protože tam mi
dojde, že kluci ve škole i z naší ulice mají pravdu. Že Ježíšek vždy na
Štědrý večer, ve veliké záři přilétající k našemu oknu, dle maminčina
vyprávění zhmotněný mojí fantazií, už nikdy, nikdy nepřiletí. A to byla ztráta
té nejkrásnější iluze.
A myslím, že to bylo ještě ve třetí třídě, když se mě maminka
zeptala, zdali mám ve škole pořád ještě jedničky a dvojky? Řekl jsem, že dvě trojky, a maminka náhle velice důrazně a
káravě pronesla: „A mord hergot.“ Následující výčitky si už nepamatuji, jen jsem cítil veliké
provinění. Moje nechuť ke škole se zvýraznila, ale, a to bylo to nejhorší,
dospěl jsem současně k poznání, že když to příště neřeknu, tak tomuhle se
vyhnu. A vědomě poprvé jsem zalhal a vyhnal se z Ráje. |