|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
…a co třeba draci? Říká se, že si draky lidi vymyslely na základě fosilií dinosaurů. Možná si je vymysleli za jiných okolností, možná je to jen přirozená reakce na přirozenou potřebu děsit se. Já si myslím, že si je spíš pamatují.
Říkám tomu průlet, ale je to spíš průser. Během jedné cesty projdu celým rodokmenem. Skáču přes celé generace po vývojové větvi sebe sama. Stává se mi to jen u historicky významných rodů. Teď by to mohlo vypadat, že si tahám triko, ale klídek, při nepředstavitelné mnohosti světů, má každý historicky významných rodů bezpočet. Navíc s těmi významnými rody je to asi tak, jako když lovíte rybičky z akvária. Vylovíte 80%, zbytek necháte rozmnožit na původní stav populace, zase vylovíte 80% a tak pořád dokola, až vám zbudou jen samé prastaré rody. Zdánlivě se jedná o jedince mající snad magickou schopnost přežít cokoli, ale podle mě jde především o náhodu. To teprve když se jedinec zachová významně, začne jeho rodokmen dávat hlubší smysl, a to jen proto, že se tím někdo hlouběji zabývá. Aspoň tak to vidím já. Jenže draci to vidí jinak.
Nedělám si iluze, že mi to někdo uvěří, já bych tomu taky nevěřil, nejsem přece blbec. Dokonce bych nevěřil ani sobě, kdybych se vrátil z budoucnosti a vyprávěl si, jak budu reagovat, až draka spatřím na vlastní oči.
Tady ještě musím doplnit jednu důležitou skutečnost. Málokdy se stane, že k obsazení dojde bez zjevné příčiny. Většinou se to stává v okamžiku, kdy se hostitelova mysl ocitne v nestandardní situaci, jedině tehdy se může otevřít natolik, abych do ní mohl proniknout. Netuším, jestli to dělám aktivně, nebo jsem vtažen, procitám teprve uvnitř, ale jisté je, že spatřit na vlastní oči draka, nestandardní je.
Tehdy se mi to stalo pár okamžiků po tom, co ho poprvé spatřil i můj hostitel. Procitnul jsem v nízkém podchodu mezi domy, sotva deset metrů od místa, kde bydlím. Hrůza, kterou jsem cítil, byla tlumená jako hovor za zdí. Tlumila ji neschopnost uvěřit zjevnému. Hlouček patnácti-dvaceti lidí, kteří tam byli se mnou, se ve zmatku vrhal tu na jednu stranu, tu na druhou. Byli jako zhypnotizovaní, i já jsem se tak cítil. Jednalo se o shodnou realitu, takže jsem si zpočátku neuvědomoval, že jsem v hostiteli. Hlavou mi pořád dokola běželo: „To nemůže být pravda, to nemůže být pravda…“ Lidé s hrůzným překvapením v očích, se zoufalou, snivou bázní pátrali v prázdných rámech průchodu mířících do klidných zšeřelých ulic.
Byla to chvíle, v níž si čas dával načas, abychom mohli vstřebat co nejvíce skutečností. Studený vítr, jako řeka vytrvale pomalu vanoucí průchodem, fňukání, posmrkávání, vzlyky a výkřiky, vzdálené troubení auta a pak na nekonečně krátký okamžik ticho, stromy, parkoviště, domy, všechno jako dřív, jako odpoledne, jako před půl hodinou. Byla to chvíle, kdy jsem čekal, až se to KONEČNĚ vysvětlí.
Pak se na ploché střeše průchodu ozval nepochopitelně hlasitý, drásavý hlomoz. „Jakoby se tam otáčel bagr,“ blesklo mi hlavou. Lidé zaječeli a semkli se uprostřed podchodu. Stál jsem mimo, byl jsem mimo, nejradši bych utekl, ale nikdo neutíkal. Uvědomil jsem si, že už nějakou dobu nespouštím zrak z čehosi. Ono cosi, jakoby se mi ztrácelo a zase objevovalo před očima, chtělo to někam patřit, zapadnout, ale v mé (hostitelově) mysli nebylo správné místo, nebo ho nebylo dost. Už, už jsem to měl, pak mnou cosi otřáslo a “to“ zmizelo. Pohnulo se to - a zas. Křik lidí se slil s větrem, obrazem javorové aleje a domem za ní, do druhého plánu mizející podružné skutečnosti, kterou jako plátnem projel pařát, větší než drapák lesního harvestoru. Neměl v sobě nic z jeho ocelové omezenosti, byl poddajný, zdál se dokonce měkký a přesto, když se zachytával v horním rohu průchodu, a při tom zcela přirozeně, mimoděk, jako srp zahnutým drápem strouhal tlustou omítku, znělo to jako by po ní přejížděl ocelovým sochorem. Ovanul mě zápach drceného křemene.
Z fascinace pařátem mě vytrhl uši drásající jek. Semknutá skupinka hystericky ječících lidí se klopotně přesunula zprostředka průchodu blíž ke spáru pevně zaťatému do střechy, stropu a stěny současně.
Nemůžu říct, že jsem měl strach. Když hrůza překoná akceptovatelný rámec, upadá člověk do transu. Stál jsem tam sám, oddělený od skupiny. Protější stranu průchodu vyplňovala hlava velikosti trabanta. Její zabijácká elegance byla odporná …a ty lhostejné, inteligentní oči… Byl to drak, nade vši pochybnost. Labužnicky roztáhl chřípí a ukousl si čtyři, nebo pět lidí ze skupinky, prostě se zakousl, jako úhoř do chumlu žížal. Za šťavnatého praskání vystříkla krev, ne moc, asi jako když se kousne do zralého rajčete. Jako by uvnitř mého těla jezdil píst. Od krku na dno pánve, nenaolejovaný, široký jako kyblík. Pach hoven se mísil s pachem čerstvého masa. Obří muréní hlava s lidskými želáky visícími a zmítajícími se podél zacvaklých čelistí, se vysoukala z průchodu a zmizela nad ním. Slyšel jsem, celým tělem vnímal pomalé, těžce dunivé přešlapování nad sebou, jež se přízračně doplňovalo s nepřeslechnutelným žvýkáním a třaskavým praskáním kostí.
Nevěřil jsem tomu. Gigantická hlava se nořila do průchodu, tu z jedné, tu z druhé strany. Díval jsem se do nevěřících očí ženy, kterou drak táhnul ven za pahýl překousnuté ruky. Nevěřil jsem, ani když mě drak v neúspěšném pokusu jako kámen tvrdou a studenou čelistí srazil k zemi. Vztekle zasyčel, až mi zalehlo v uších a zatřepal hlavou, jako mokrý pes. Od té doby ztratil zájem o ostatní lidi. Kutálel jsem se a převracel bez plánu a ve zmatku, a vždy o vlásek unikal, naprázdno práskajícím čelistem stále zuřivějšího monstra. Ostatní lidé byli s duněním drceni o stěny strašlivými údery dračí hlavy. V záchvatu zuřivosti mě běsnící drak vymetl z průchodu, aniž by si toho všiml, aniž mě rozmázl, nebo mi cokoli zlomil.
Srdce mi skočilo do krku, vychladnul jsem a zprůsvitněl, ztvrdnul a jako stroj vyrazil. Otáčky v červeném poli, krev jenom v mozku a ve střevech. Podél zdi do prvního vchodu, sklepem dál…
Najednou jsem kráčel chodbou, spíš korzem. Stěny byly obloženy drsným kamenem. Měl jsem na sobě střízlivý oblek nevídaného střihu z mě neznámého, matně lesklého materiálu antracitové barvy. Procházel jsem kolem výlohy velké restaurace, v níž jsem spatřil svůj odraz. Překvapilo mě, jako vypadám, ale trvalo mi jen chvíli, než jsem si uvědomil, že je to hostitel. Hned na to vyplula na povrch vzpomínka na předchozí zážitek s drakem a já si plně uvědomil, kdo jsem a že právě absolvuji průlet. Chodba se stáčela doleva kolem restaurace. Podle prostředí jsem s určitostí věděl, že jsem poskočil vpřed v čase. Nevím o kolik generací a bylo mi to jedno. Otřesný zážitek s drakem ve mně jen pomalu dozníval, ačkoli jsem si byl jist vlastní identitou a cestováním jsem přeci jen nabyl jisté otrlosti. Nakonec jsem začínal cítit úlevu a s tím i větší zvědavost.
Přidal jsem do kroku. Ještě jsem nevěděl, co tu dělám, hostitel byl mým vstupem omráčen, což nebylo nic neobvyklého. Měl jsem jen tušení, že mířím do oné restaurace. Tato realita na mě působila dobře. Klidný civilní šum v restauraci za výlohami, jak jsem je míjel, strohá a přesto zábavná a jaksi vznešená architektura, ten poklid a příjemný klapot mých pohodlných bot…
A pak jsem spatřil to nejbizarnější umění, s jakým jsem se setkal. Bylo to dračí umění. Kamenná plastika draka na zdi, asi metr vysoká a dva metry dlouhá. Ten drak se pohyboval. Podnikal výpady do prázdna na všechny strany. Zrovna šli proti mně dva muži a jedna žena, v družném rozhovoru prošli kolem, přejeli zrakem po drakovi, jako po reklamě, kterou míjíte každý den. Žena mě bez zájmu přeměřila nic neříkajícím pohledem a už mizeli kamsi. Vsadil bych se, že se ani netočili, když korzem zazněl zoufalý křik slůněte. Nevěřil jsem svým očím. Čtyři muži v hotelových uniformách táhli na laně vzpouzející se slůně. Ano, nebylo pochyb, táhli ho k té soše draka stojící uprostřed korza. Tento byl mnohem větší, také kamenný. Nedočkavě přešlapoval a kamennýma očima se vpíjel do slůněte. Ještě jsem zrychlil, tuto část expozice jsem toužil mít za zády. To už začala povolovat křeč hostitelova podvědomí, čímž do mě pomalu natékaly jeho vzpomínky.
Jsem (tedy hostitel) Ivor Klautumn, jedenáctý potomek rodu Podzimků (ano, ten v tom průchodu byl můj téměř dokonalý odraz). Všichni mí předci po meči přestáli útok draka a žádný z nich nezemřel jeho přičiněním, to byl veliký problém. Víru v magickou moc prastarých rodů sem zatáhli draci. Tito nesmírně inteligentní, vesmírní cestovatelé, bytostní vládci světů disponující schopností ovládat hmotu, tvůrci nepřekonatelných technologií, mají strach, přímo hrůzu z prastarých rodů. Asi by mi to připadalo směšné, kdybych nepatřil do jednoho z nich.
Právě mířím na schůzku s… nevím. Je to člověk, který mě kontaktoval nedávno, prý bude stačit vědět, že je kronikář. Chystá se mi přímo tady v té restauraci objasnit, proč jsem pro draky tak zajímavý. Nemusíme se setkávat na tajném místě, nic nám nehrozí. Nejsou žádní přisluhovači draků, žádní konfidenti. Draci lidstvo, jako inteligentní rasu naprosto ignorují. Nestarají se o naše myšlenky, o naši kulturu, nebo historii, mají svou vlastní. My jsme pro ně fet. Říká se: „Po smrti tě čeká nebe, peklo, nebo drak. Tím, že nás žerou, vstřebávají našeho ducha, jsme doslova jejich duševní potravou. Jejich fyzické tělo se obnovuje z prostředí, ale to duchovní se musí krmit. Moc toho nevím, doufám, že kronikář mi leccos objasní. Beru za dlouhé, svislé madlo dveří restaurace, vypadá jako z průsvitného zlata, ale na omak je jako dřevo a vyzařuje příjemné teplo. Jak otevírám dveře, restaurace se halí do mlhy, prostor vodnatí a halas, linoucí se odtamtud přechází v tichý šum. Celým mým tělem probíhají elektrické vlny, nemohu se hnout, smysly potemněly.
Když se mi začíná rozjasňovat, cítím, jak mi tepe srdce, je to námahou. Jdu, dýchám studený vzduch, jsem v zasněženém lese. Jdu už dlouho, ale ještě přidávám do kroku, už tam skoro jsem. Dochází mi, že jsem znovu přeskočil. Hostitel je znovu omráčen, nešťourám v něm, ale jdu soustředěn na cestu, kterou kráčí. Cesta mírně, ale vytrvale stoupá, je pod mrakem, večer, nebo noc. Hvězdy sice nejsou vidět, ale měsíc skrze mraky výrazně prosvítá. Díky tomu a bílému sněhovému příkrovu není tma, ale šero. Cesta je celkem široká a prošlapaná, či proježděná.
Jsem oblečen teple podobně jako Eskymák, nemám čas se tomu divit. V mé mysli krystalizuje neuvěřitelná historie tohoto světa. Draci, leviatani jsou bytostmi žijícími ve volném vesmíru. Naši Zemi obsadili před čtyřiceti pěti a sedmi generacemi nesmrtelných. Nechápu proč ne před dvaapadesáti, ale před čtyřiceti pěti a sedmi, ale to číslo je zásadní. Tedy 45 a 7 generací nesmrtelných, je nejzazší mez po kterou leviatani využívají svět a oni ho vždycky využívají po nejzazší mez. Těmi nesmrtelnými, jsou ti, kteří nezahynou přičiněním draka, ačkoli byli přítomni, když se drak krmil. Oni to z vás cítí, to setkání s nimi, vaše i vašich předků.
Postupně uvrhli náš svět do středověku a ještě snad dál a přitom nedělali nic, než že se krmili, hodovali na nás. Nezajímal je dobytek, zvěř, ryby, nezajímali se o to, jak vedeme svojí společnost, nechali nás zbrojit, nevšímali si kultů draka, které vznikali. Nedá se říct, že by nás vyhlazovali, bylo jich jen šest, ale jsem si jistý, že stejný účinek na civilizaci by měl i jeden jediný. Tvořili zde nepochopitelné technologie, z nichž některé se lidé, svým způsobem, naučili používat – drakům to bylo fuk. Tvořili umění, jemuž se někteří klaněli, draci to ale přehlíželi.
Lidé byli jídlem, kratochvílí. Teprve po generacích začínali být zvlášť pozorní před některými jedinci, začali je pronásledovat, což dříve nedělali. Nikdo nevěděl proč, dokud se neobjevili první vědoucí, ti dokázali částečně pronikat myslí draků. Oni jsou původci toho, co si myslíme, že o dracích víme. Podle nich se draci bojí, ano bojí prastarých rodů. Zdá se to být směšné. Draci, tolik si jistí svou nezranitelností, že se nezalekli ani strašných zbraní z éry vzdoru, se bojí lidí se silným rodokmenem, jehož síla spočívá jen v tom, že se jeho předkům podařilo utéct, nebo skrýt před dračími čelistmi. Zdá se to směšné, ale je to tak.
Draci už Vyhladili jedenáct rodů v čísle 45 a 7, stačilo, aby jeden unikl a měl potomka a … Nikdo doopravdy neví, co by bylo pak. Vědoucí tvrdí, že pak by draci navždy opustili Zemi.
Rozvzpomínám se, hostitelova křeč povoluje, jmenuji se Iklak Man, je mi 17 a jsem čtyřicáté páté a sedmé koleno rodu Podzimků. Většinu života jsem strávil pod sněhem ukrýván lidem Inui. V životě jsem draka neviděl, ale prý už kvůli mně zahynulo mnoho lidí. Teď mířím do hor, jdu cestou, kterou lid Inui po generace vyšlapává, aby skryl, co má být skryto. Jdu tudy poprvé, ale vím přesně, kam mám jít. Šaman mě tudy nesčetněkrát vedl ve spánku. Už brzy dojdu ke skále, ve které je úzká průrva, ta ústí do ještě užší dlouhé chodby, která vede do prostorné jeskyně vyhřívané termálními prameny, tam už na mě čekají tři ženy. S jednou z nich musím zplodit syna. Avšak ještě před tím musím spatřit draka, musím přežít jeho útok. Až budu v jeskyni, lid Inui ho ke mně přiláká. Bude to snadné, nesmrtelní přitahují draky na velkou dálku.
Ještě přidávám do kroku, skoro běžím, už v dáli vidím skálu, vydechuji hustá oblaka páry. Dokázal jsem to. Nedbám únavy, už brzo se ocitnu v péči žen. Jak se skála přibližuje, obestírá mně neblahý pocit. Zatímco cesta vypadala přesně, jak mi ji šaman mnohokrát vyjevil, skála vypadala jinak. Zabloudil jsem, napadlo mě, nedokážu to. Hrůzou se mi zježil zátylek, udělal jsem ještě pár kroků, než jsem si všimnul, že se skála pohnula. Bylo by zbytečné dořezávat se ve mně krve. Došlo mi, že tady moje linie končí.
Před vchodem do skály na mě čekal drak. Rozvinul se do plné velikosti. Byl strašný. Doprovázen temným duněním a ostrým vrzáním drceného sněhu, se vydal ke mně. I když jsem draka viděl poprvé, všimnul jsem si, jak je rozrušený. Cítil jsem z něj bázeň a prudkou nenávist, mísící se se vzrušením. Doslova jím to otřásalo. Teď mě zabije, pozře a tím zase odvrátí nebezpečí, které jim hrozilo od nesmrtelných. Jak absurdní. Drak se sehnul a svou obří hlavu nasunul po sněhu až ke mně. Byl strašný, strašný! Výraz tupého zabíječe ostře kontrastoval s inteligentníma očima. Teď zde zahynu, uvědomil si hostitel v závanu drakova mrazivého dechu, pak jeho tělem projela elektrická vlna a on ztratil vědomí. Jeho tělu se podlomila kolena, ale ustál jsem to, i když se o mě taky pokoušely mdloby. Tím, že můj hostitel omdlel, jsem si naplno uvědomil sám sebe a v ten okamžik jsem zatoužil se probudit. Na to drak zareagoval naprosto neuvěřitelně, jakoby věděl, na co myslím. Jeho překvapením náhle rozšířené oči se upřely do mých. „NE!“ zadunělo v mé mysli kategorické odmítnutí. Drak se nasupil bezmocnou zuřivostí, propaloval mě očima, ne hostitele, ale mě. Byl jsem si jist, že mě vidí, mě, přímo mě. Nemohl jsem ani mrknou, naše pohledy byly pevně svázány, ale byl to on, kdo svazoval. Jeho hrozná moc, bezbřehá a nesmrtelná, zračící se v hlubinách jeho očí bezmocně sklouzávala po bezcenné, téměř hrůzou mrtvé ubohosti mé existence. Stačilo ještě chvilku se na mě dívat a zemřel bych sám, vypařil bych se náporem jeho strašlivého majestátu.
Myslím, že to nakonec byla má ubohost, co ho dostalo. Muselo to pro něj být nepochopitelné. Zřejmě se ve mně setkal s něčím, co nedokázal ovládnout, nebo zničit. Nechápu to a nikdy nepochopím, ale jak se tak do mě díval, sledoval jsem jeho vnitřní boj. Jeho nepředstavitelně rychlý a efektivní mozek, jakoby se zadrhnul. Hledal řešení, i když věděl, že žádné není, ale není-li, bude muset přijmout nepřijatelné.
„Cesstovateli, podvodníku,“ hřímal v mé mysli, aniž se pohnul, aniž se přestal vpíjet nenávistným pohledem na dno mé duše. Pak náhle zařval silou brzdícího vlaku a já byl nečekaně vržen zpět do svého těla, tak prudce, že jsem okamžitě procitnul. Vlastně jsem si ani neuvědomil, že k tomu došlo. Vyskočil jsem z postele a utíkal a utíkal. Běžel jsem kolem podchodu, v němž jsem se s drakem setkal poprvé, běžel jsem tím samým světem a hlavou mi znovu kolovala ta samá myšlenka: „To nemůže být pravda, to nemůže být pravda…“ Zastavil jsem se až 300metrů od domu, v trenýrkách a tričku, ale ne proto, že bych si uvědomil, že se mi jenom něco zdálo, ale jen proto, abych se rozhlédl, abych zjistil, kam se poděl a zda mu neběžím v ústrety.
Ani po důkladné sprše doma, jsem nenabyl pocitu bezpečí. Zdeňka spala jako zabitá a já už neusnul. Stačilo mrknout, aby se přede mnou zhmotnila ta obří hlava, to strašné pronikavé oko. „Cestovateli, podvodníku,“ jeho slova zněla pořád dokola, v tichu ložnice duněla v mé lebce, páteří rezonovala do celého těla, kterým se rozbíhaly nekontrolovatelné záchvěvy.
Bylo krátce po čtvrté ráno, a já si byl jistý, že mi to nikdy neodpustí.
|
|
|
