Probudila jsem se v katedrále snů. Touhou mi narostla křídla a já vzlétla až do síně pocitů  Života. Sladké vábení hvězdné oblohy ve mně rozehrálo smutné nokturno samoty. Má hvězdná Galaxie je tu právě teď. Tančím tou svou Galaxií, střevíčky poseté hvězdným prachem a v očích odlesky vzpomínek,  touhy.. Ovládá mě vůně divokého tymiánu a vzpomínky na zítřek.

Zašumělo to. Právě teď.. To jsem jen zkoušela pevnost svých nových křídel. Ráno jsem se narodila a večer umřu.. Do té doby chci všechno poznat. Slyšíš šumění? Jsou to jen má křídla. A má touha toužící po poznání..

Mimoděk jsem si  setřela ten hvězdný prach s čela, promnula lehce oči a zamrkala. Najednou jsi tu na chvíli stál, ale možná se mi to jen zazdálo. Odlesk krásné vzpomínky.. Tak jak to bylo? Letmý dotyk tvých horkých rtů rozpoutal peklo vášnivého flamenga v mém nitru. S lehkostí tančím modrým šerem Galaxie a konečky prstů se snažím dotknout třpytu hvězd. Stříbrošedé přítmí mrazivého nekonečna. Myšlenky jsou jen fluidum pulsující v těchto galaktických prostorách.. Chci objevit krásu ledové země, její půvaby, něžnosti i zrádnosti, protože každá lákavá krása v sobě skrývá nějakou tajemnost. Možná, že i destrukci!

 Jen tak pohozeného, zatoulaného ledového krystalu se  dotkl tajemný sluneční paprsek.. Rodící se křišťálová fontána skotačících krůpějí vykouzlila mlžný opálový obláček. Zastavila jsem se uprostřed svého tance a přiblížila nesměle ukazováček k vábivé tříšti mlhoviny. Mlha opálu mě obestoupila a já v ní nyní bloudím. Sama.. Podáš mi ruku? Kde jsi? Možná ti ale právě popadaly do očí barevné šupinky motýlích křídel. Víš, oči.. Umějí říkat víc než ústa slovy. Jen se vyznat v řeči očí.. Odečítat pocity z pohledů, nevyslovená slova. Chtěla bych v tvých očích číst a najít v nich tvou odpověď:  „Tak přeci zkus, zda jsou tvá křídla dost pevná. A rozhodni se pro svůj let snů, někam, kam jsi chtěla, ale dosud to nešlo....“