kapitola 12

Břéťa s Kubou nepřestávali v oživování až do momentu, kdy se do školního areálu vřítila houkající sanitka. Řidič se s tím moc nemazal, a když viděl mávajícího Džona a Martina, vzal to přes hřiště a udržovaný trávník přímo k nim. O pár vteřin později už lékaři vynesli Matěje ven a pokračovali v resuscitaci.

Unavený Břéťa, naštvaný Džon, nervózní Martin a zamlklý Kuba odstoupili kousek dál a sledovali profesionální práci záchranářů.

„Až se mi dostanou do ruky, tak je všechny zmlátím,“ zatínal vztekle pěsti Džon. „Vymlátím z nich duši. Přísahám!“ Na hřiště mezitím přijelo blikající policejní auto a řidič způsobně zastavil před trávníkem. Vystoupili tři policisté a vydali se k hloučku u boudy. Kráčející trojici však předběhla Veronika, která se kolem nich rychle mihla a vrhla se k Břéťovi.

„Co se stalo?“ začala hned vyzvídat. Kuba si tentokrát odpustil impertinentní poznámky o rychlém šíření dobrých zpráv.

„Horák se svejma kamarádama zmlátili Matěje,“ odpověděl Břéťa tiše. „Pak ho svázali a narvali mu špinavej roubík skoro až do krku. Nějakým záhadným způsobem nám dal vědět, že je s ním zle, než jsme ho ale našli, tak už byl v bezvědomí.“

„Tak ještě jednou a popořádku,“ dorazili mezitím ke skupince policisté. „Kdo nás volal, co se tady stalo, jak se to stalo, prostě všechno, co víte.“ První si tedy vzal slovo Martin a v průběhu jeho vyprávění ho doplňovali ostatní. Policisté překvapeně valili oči, když jim pak Břéťa popisoval, jak Matěje hledal. Dokonce jim poslal i kousek videa, na kterém Horákovci vychází z boudy a zavírají za sebou pečlivě dveře.

„Ty jsi teda užitečný svědek,“ pronesl jeden z policistů, když se jim pomalu plnil blok poznámkami a důležitými detaily. „Nebo možná spíš detektiv, co?“ Břéťa se jen usmál a pokračoval. Najednou jeho vyprávění přerušil jeden ze záchranářů.

„Podařilo se nám ho oživit,“ řekl bez náznaku emocí. Pak se obrátil na kluky. „Ta první pomoc mu asi zachránila život. Kdybyste nás jenom zavolali a nic neudělali, byl by s ním konec.“

„Můžeme se ho na něco zeptat?“ chtěli hned využít příležitost policisté.

„Ale jenom chvilku,“ odvětil záchranář. „Budeme ho muset odvézt do nemocnice na další vyšetření.“

„Bude to jen minutka,“ ubezpečil ho jeden z policistů a všichni vyrazili k lehátku s Matějem.

„Díky, kluci,“ vypravil ze sebe ztěžka Matěj, jakmile uviděl své kamarády.

„V poho, kámo,“ poplácal ho Džon po rameni. „Hlavně se dej do kupy.“ Matěj okamžitě zkroutil obličej v bolestivé grimase a jeden ze záchranářů Džona chytil za ruku.

„Moc ho neplácej,“ pronesl přísně. „Má podlitiny po celém těle a dvě zlomená žebra. Tvoje přátelské poplácání ho bolí jako čert.“

„Promiň, Matěji,“ omlouval se Džon zkroušeně, to už ho ale odstrčili policisté stranou. Předtím ale Matěj ještě stihl sáhnout do kapsy a předat Břéťovi diktafon.

„Hrozí vám nebezpečí,“ vypravil ze sebe namáhavě. Břéťa vzal diktafon.

„Horák?“ zeptal se stručně a Matěj přikývl. „Díky, Matěji. Brzy se uzdrav,“ řekl Břéťa a pak už nechal policisty dělat jejich práci.

Výslech byl velmi krátký, protože Matějův stav sice nebyl kritický, vyžadoval ale další vyšetření. Po pár minutách tedy záchranáři zvědavé policisty umlčeli a houkající sanita zase ze školního hřiště odjela.

„Co ti to dal?“ vzpomněl si poté jeden z policistů a otočil se na Břéťu.

„Diktafon,“ ukázal mu Břéťa přístroj. „Mám ho zapnout?“ Všichni se shlukli kolem elektronického záznamníku, který s páskovou minikazetou nepatřil zrovna k nejmodernějším, a dychtivě čekali na odpověď, jaké nebezpečí jim hrozí. Břéťa diktafon zapnul, ten však pouze hlasitě pípnul a zase se vypnul.

„Vybitý baterky,“ poznamenal Džon lakonicky. „Musíme do kšeftu koupit nový, jinak se nic nedozvíme.“

„Co tam je za baterie?“ zeptal se jeden z policistů. „Možná bychom něco našli v autě.“ Břéťa zručně odklopil kryt a na světlo světa vykoukly dvě mikrotužkové baterie. „Mikrotužky bychom tam mohli mít, co?“ mrkli na sebe policisté a jeden z nich odběhl k zaparkovanému autu. A asi v autě museli mít pořádek, protože nehledal dlouho a za chvilku už šel zpátky s balíčkem odpovídajícího tvaru.

„Já už možná vím, jak se to bylo,“ pronesl zamyšleně Martin, zatímco Břéťa měnil baterky. „Matěj přece sedí za Horákem, takže asi slyšel, jak se domlouvali, že půjdou sem do boudy. Nestihl nám to dát vědět a musel se sem co nejrychleji dostat, aby tady byl dřív než Horákovci. Někde v boudě se schoval, pípnutí diktafonu ho ale asi prozradilo.“

„Tak se ho pak schválně zeptáme, jestli to tak bylo,“ řekl Břéťa, který mezitím vyměnil baterie a přetočil pásek na začátek. Teď se doufám dozvíme, co se dělo v boudě dál.“ Rozhlédl se po ostatních a pustil přehrávání.

Na začátku pásku byl nezajímavý materiál - nějaké učení a neumělý Matějův zpěv za amatérského kytarového doprovodu. Břéťa rychle posouval pásek dopředu, až narazil na Horákův hlas.

„To je ono,“ upozornil policisty a pak už všichni jen tiše poslouchali. Policistům se postupně rozšiřovaly oči údivem, co všechno se dozvídali z úst žáka základní školy. Pípnutí poté podpořilo Martinovu teorii a nahrávka skončila. Policisté nekompromisně diktafon zabavili s tím, že jde o důležitý důkazní materiál.

„Říkáš, že směřovali někam z náměstí směrem po Hlavní ulici?“ zeptali se Břéti. Ten přikývl. Chtěl jim ale ještě říci, že už je to nějakou dobu a že už mohou být kdekoliv ve městě. A nabídnout, že jim je najde, policisté už ale neposlouchali. Rychle poděkovali, naskákali do auta a odjeli pryč.

„Jsem docela zvědavej, kde je najdou,“ odtušil Břéťa, když policejní auto zmizelo z dohledu. Než však stihl kdokoliv na jeho řečnickou otázku zareagovat, ozvala se od boudy ohlušující rána.

kapitola 13

Těžko říci, kdo se lekl víc. Džon uskočil tak, až zakopl a rozplácl se na zemi. Kuba s Martinem sebou trhli a s obavami se zadívali směrem k boudě. Veronika se přitiskla k Břéťovi, který ji s ochranitelským gestem objal. Za boudou se vynořil Horák a jeho parta.

„To byla šlupka, co?“ zašklebil se třídní grázlík. Pak mu rysy v obličeji ztvrdly. „Co tady slídíte?“ utrhl se přísně na vyděšenou pětici.

„Přišli jsme zachránit Matěje, kterýho jste málem zabili,“ odsekl mu Břéťa. „Naštěstí už je v nemocnici a vás hledaj policajti!“ Pět Horákových poskoků zbledlo jako stěna.

„My jsme mu ale nic neudělali,“ vykoktal jeden z nich.

„Přesně tak. To všechno mu udělal Horák,“ ukázal prstem na svého bosse Roháč, kterému se podlamovaly nohy a rozhodně by třídní rekord v tomto stavu nepokořil.

„Srabové,“ otočil se na ně Horák a odplivl si. „Čeho se bojíte? Že tyhle lůzři něco dokážou? I kdyby to byla pravda, tak můj fotr nás ze všeho dostane. Takže buďte v klidu.“ Přestože Horákovi poskoci dostali vynadáno za podlou zradu, trochu je šéfova slova uklidnila a do obličejů se jim vrátila barva. A odhodlání konat zlo pod taktovkou skladatele Horáka.

„Tak co teď provedem?“ zeptal se Roháč, kterého trochu mrzel předchozí zbabělý výstup a chtěl se Horákovi zavděčit.

„Co bys chtěl dělat?“ utrhl se na něj oslovený. „Zmlátíme je, ať si pamatujou, že se nám nemaj srát do cesty.“ Roháč nezaváhal už ani vteřinu a vykročil směrem k Břéťovi. Obličej se mu sice stále ještě nezahojil, přesto chtěl ukázat svou loajalitu. Další čtyři Horákovi váleční se rozestoupili a obklíčili Břéťu a jeho čtyři kamarády.

Břéťa, Džon, Kuba a Martin vytvořili obranný kruh, v jehož středu se ocitla Veronika. Všichni si mysleli, že by grázlíci holce nemuseli ublížit, po nalezení Matěje si však už vůbec nebyli jistí. S obavami v očích sledovali nepřátele, kteří se pomalu stahovali blíž a blíž. Horákova výtka a ubezpečení, že se jim nemůže nic stát, jim vlilo odhodlání do žil a zarputilé výrazy v jejich tvářích signalizovaly, že to bude krutý boj.

„Co budeme dělat?“ zašeptal Džon vyděšeně. Proti přesile by neměli šanci a jako Matěj skončit nechtěl.

„Policie tady bude za chvilku,“ odpověděl stejně hlasitě Břéťa. „Už jsem je zavolal.“

„Já taky,“ dodala Veronika. „Jsou o dvě nebo tři ulice vedle. Budou tu každou chvíli.“

„Kdyby ti blbouni tak nespěchali, tak jsme se tomuhle mohli vyhnout,“ neodpustil si ještě rýpnutí do policejního sboru Břéťa. Džon najednou ožil a vyrostl minimálně o půl metru. Informace o policejních posilách, které má za sebou, mu vlila do žil novou odvahu a připadal si jako biblický David, ke kterému se blíží obávaný obr Goliáš. Džon nasadil zuřivý výraz a vykročil k blížícímu se nepříteli.

„Džone, co blbneš?“ sykl Břéťa. Džon pootočil hlavu ke svému vůdci.

„Nechám je pocítit, co je to bolest,“ utrousil. Pak udělal další krok a víc už nestihl. Jeden z protivníků k němu přiskočil a dobře mířenou ranou ho poslal k zemi.

„Sakra!“ zaklel v duchu Břéťa a vyrazil do útoku. Odstrčil překvapeného útočníka, pomohl Džonovi na nohy a rychle se oba za hlasitého Horákova smíchu stáhli zpět.

„Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu,“ opakoval si Džon potichu a polykal krev z rozbitého rtu. „Co sem komu udělal? To bolí jak sviňa.“

„Buď zticha,“ poradil mu šeptem Břéťa. „Poliši jsou za rohem, ale musíme ještě chvíli vydržet.“

„Tos říkal i předtím,“ zatvářil se Džon ublíženě. Břéťa se pousmál.

„Jasně, ale pochopil jsi to nějak blbě,“ odvětil. „Mělo to znamenat, že pomoc je na cestě. Ne, že nám za zády stojí deset policajtů a jdeme Horákovce zřezat na hromadu.“ Džon se zašklebil, zareagovat však už nestihl, protože Horákovci vyrazili do útoku.