Jsou tři hodiny ráno. V nejlepším se má prý přestat (to se mi kdysi kdosi pokoušel vštípit do paměti a něco z toho tam i uvízlo) a tak se zvedám a odcházím se pohroužit do náruče milostivého spánku. Otřu si jen tak v rychlosti žínkou obličej, vezmu do ruky peprmintovou žvýkačku, ušklíbnu se a zase ji položím na stolek. Rychlostí blesku shazuji oblečení a stojím tu jen tak. Vklouznu do lehounké košile s medvídkem na bříšku a pak rychle pod chladivou peřinu. Zavřu oči. Počítám do deseti.. Do dvaceti.. Ale spánek ne a ne přijít. Jsem unavená jako nikdy a nemohu usnout. Přemýšlím.  jsem ještě sama doma a nějak mi je smutno.. Chvílemi myslím na jeden ostrov v Karibiku.. Vybavují se mi údaje z cestopisu: Ostrovy Karibiku leží v tropickém pásu severní polokoule mezi 10° a obratníkem Raka u Amerického kontinentu, oddělují Karibské moře a Mexický záliv od Atlantského oceánu. Patří sem tři hlavní skupiny ostrovů: Bahamy, Velké Antily (Kuba, Hispaniola, Jamajka a Portoriko), Malé Antily (Martinik, Guadeloupe, Tobago, Trinidad, Závětrné a Návětrné ostrovy a Panenské ostrovy).. Ta místa zalitá sluncem se mi vybavují před očima jako film v kině. Jak nás to učili ve škole při hodinách zeměpisu? Jméno Západní Indie získaly omylem Kryštofa Kolumba, který je r. 1492 objevil a považoval za vstupní bránu do západní Indie. Vida, jak omyly patří k životu.. Jsou to ostrovy věčného léta. Karibik má ale bezesporu své neopakovatelné kouzlo: je spontánní, temperamentní, impulsivní, usměvavý, barevný, plný vůně moře a koření, bez předsudků, trochu lehkomyslný, trochu tajemný. A rozhodně i vzdálený..

Svítí tam pořád sluníčko, všude je spousta úžasně barevných kytek s těžkou omamnou vůní.. křišťálové perly na dně oceánu.. Oblost jejich drobných tvarů tušených v lasturách mě pohladila, smetanově bílá barva s nádechem do růžova rozehrála smyslnost představ. Sedím na pláži v rozpáleném písku, mám zavřené oči a poslouchám, jak narážení vlny o břeh. Je to monotónní a uklidňující.. Nemám skoro nic na sobě, je tu stále horko.. Jsem už od sluníčka celá čokoládová a pihatá.. Má kůže je stále trochu slaná, stejně jako to průzračné moře. Je tu slaný i vzduch. Usmívám se. Kdysi byla má kůže také stále slaná, ale nebylo to od mořské soli, jen od cestiček slz na mých tvářích..To už je dávno za mnou.. Vlasy mám vyšisované od sluníčka. Mají neurčitou barvu. a střih už nemají dávno žádný, nechávám je růst, jak se jim chce, jen ty neposedné pramínky stále ze zvyku strkám za uši.. Je mi tu dobře, jako nikdy nikde nebylo.. Čekám totiž na tebe.. Vím, že se za chvíli vrátíš.. Možná ta chvilka bude delší, ale vrátíš se a mě bude moc hezky, tak jako pokaždé.. Budu si připadat jako malá holka, která se schová před vším zlem tohoto světa do náručí jednoho velikého brumlavého mědvěda.. Nikdo, jen já vím, jaký ten bručoun je.. Sladký, milující.. Vášnivý.. Nikdy toho moc nenamluvíš, to jen já stále povídám. Já vím, většinou o hloupostech.. Zase rozděláme na pláži oheň, jen co zajde slunko.. Natáhnu na sebe staré tričko s proužky a rozpadlé světlé džíny.. Sedneme si k tomu ohni, vezmeš mě kolem ramen a budeme pít to těžké rudé víno, cos přinesl.. Jen tak, z lahve. Jednou já, jednou ty.. A pak se rozpovídáš.. O tom, jaký jsi měl den, že sis na mě vzpomněl, co tu asi sama dělám.. Pak si všimneš, že se trochu chvěji. Přeci jen se už setmělo a je trochu chladněji. Nemám zimu ráda. Ty to víš, doběhneš pro deku a oba se do ní zabalíme. Vidíš, jiskry.. Vylétly z ohně a na chvíli jsme tu měli malý ohňostroj jen pro nás.. Tulím se k tobě a přemýšlím, jak málo potřebuje člověk ke štěstí.. Je to tak jednoduché.. Prosté.. Teď jsi mi prohrábl rukou vlasy.. Usmívám se. Já vím, už dávno nejsou tak krátké jako bývaly.. Přes den je sčesávám do toho nemožného copu a teď večer jim dávám volnost. Tu volnost, kterou potřebuji i já. Jen tak poletují v tom slaném mořském větru.. Co to máš v ruce? To je nádherný květ.. Voní po malinách. Tu vůni důvěrně znám. Měla ji jedna tátova růže v jeho záhonu.. Měl plný záhon růží a jen jedna voněla takhle,  po malinách.. Vzpomínky.. Už jsou zase tu.. Ještě jednou k tomu květu přivoním.. Ne, voní přeci jen trochu jinak. Uklidnilo mě to. Co bylo je dávno pryč. Nikdy se to nemůže vrátit.. A co bude..? To zase záleží jen na nás.. Chi chi.. To šimrá.. Dej pozor, mám úplně mrňavé uši a ten květ je obrovský.. Konečně drží za mým uchem. Sluší mi to? Moc ne, viď.. Jsem moc tmavá.. Takhle potmě, s plamínky v očích a s tímhle květem za uchem musím vypadat jako cikánka.. Myslíš, že umím i čarovat? Zkusím to.. Ne, raději ne, mám totiž strach, aby kouzla nepokazila tuhle chvíli.. Cikán a čaroděj jsi ty.. Cos to přinesl za víno? Položím si hlavu chvíli k tobě na rameno.. Mám moc těžká víčka.. Vnímám tvou vůni.. Jsi to ty.. To vím i se zavřenýma očima.. Jen jeden člověk na celém světě na mě takhle působí....... Kdo to jenom je.. Nevnímám.. Spánek konečně ovládl mé unavené tělo..