kapitola 17

„Tak člověče, jak je?“ poplácal (po minulých zkušenostech jen jemně) Džon Matěje po sádře. „Vypadáš tak nějak nerozbitně.“ Všichni se zasmáli a Matěj se zašklebil.

„Blbče,“ opáčil lakonicky. „Přestaň s těma kecama. Nemůžu se smát, když mám polámaný žebra.“ Ta odpověď všechny rozesmála ještě víc.

„Kdy tě pustěj domů?“ zeptal se Břéťa, když se trochu uklidnili.

„Snad za tejden,“ odpověděl Matěj. „Ale pak ještě nějakou dobu nevytáhnu paty z baráku. Přece jenom mi toho ten hajzl polámal docela dost.“ Ostatní mu potom ještě vyprávěli, co se na plácku na hřišti u boudy dělo po jeho odjezdu. Hlavně Džon se ukázal jako rozený vypravěč. V průběhu jeho líčení událostí se všichni smáli a Matěj úpěnlivě prosil, ať chvíli mluví někdo jiný, protože ho od smíchu bolí břicho.

„Jo, a ještě jsi přišel o jednu exkluzivní písemku z dějáku,“ vzpomněl si Džon, když skončili a chystali se k odchodu. „Takže se připrav, že se na tebe po tvým návratu hned vrhne jeden příjemnej dějepisář a bude zkoumat, jestli víš, co se dělo u nás v patnáctým a šestnáctým století.“

„Jak mám vědět, co se u vás dělo?“ zamračil se Matěj a otočil se na ostatní. „Copak jsme v dějáku probírali Džonovu rodinu? To jsem asi zrovna chyběl.“ Všichni se opět začali smát, jen Džon se zatvářil uraženě.

„Myslel jsem u nás jako v Čechách,“ teatrálně kroutil hlavou nad nedovtipností svého spolužáka. „Co se dělo u nás doma, to se nikdo nedoví. To je totiž rodinný tajemství.“ Poslední větu už Džon vychrlil v rychlosti, protože se ve dveřích objevila sestřička a nenápadně jim naznačila, že dnešní návštěva skončila. Rychle se tedy s Matějem rozloučili a ten se zase plně mohl věnovat svému srůstání a uzdravování.

„Vaše písemky dopadly standardně, takže příšerně,“ zahájil další hodinu dějepisář. „Já nechápu, že se ani trochu neučíte,“ rozhlédl se přísně po třídě.

„Když dostanu kouli, ať se učím nebo ne, tak se na to vykašlu a jdu radši ven, ne?“ zašeptal Džon Břéťovi. „Nebo bysme ještě mohli jít místo písemky vypovídat na policii,“ dodal a Břéťa se zašklebil.

„Ale že si tam Horáka držej, co?“ zadíval se na prázdné místo svého protivníka. „Už je to tejden a pořád nemáme žádný zprávy.“

„Matka říkala, že jeho tátu budou soudit a že to s ním vypadá bledě,“ vytáhl alespoň nějakou novinku Džon. „Úplatky, zastrašování, vydírání a tak.“

„Jo jo,“ pokýval hlavou Břéťa. „Mluvil o něčem takovým. A rozumím i tomu, proč po něm policajti skočili.“ Jejich rozhovor přerušilo významné zakašlání učitele.

„Nevadím vám tady?“ prohlásil dějepisář ironicky. „Jestli chcete radši studovat doma v klidu, tak vám můžu naložit nějaký pořádný domácí úkol a příště zase.“ Třída okamžitě ztichla a všechny oči se upřely na něj. „Písemky se nezúčastnili Horák a Urban. Nevíte někdo, co je s nimi?“ Džon se už chystal vyskočit a pochlubit se, že alespoň na nějakou dějepisářovu otázku zná odpověď. Břéťa ho ale zadržel.

„Co je?“ zamračil se Džon na kamaráda.

„Bude kolem toho moc otázek,“ zavrtěl Břéťa hlavou. „On na to přijde sám.“ Najednou se ale otevřely dveře a vešla jejich třídní učitelka.

„Dovolíte, pane kolego?“ zeptala se dějepisáře. Ten jí beze slova pokynul, protože byl také zvědavý, kvůli čemu přerušuje jeho tak důležitou hodinu.

„Žáci,“ otočila se s vážným výrazem k třídě. „Možná jste si všimli, že už mezi vámi týden chybí Matěj Urban a Filip Horák. Matěj Urban je v nemocnici. Má několik zlomenin a pohmožděnin a za týden by ho snad měli pustit domů. Ještě nějakou dobu to ale bude trvat, než se mezi nás vrátí. Jeho zranění mu způsobil Filip Horák, který byl z naší školy vyloučen a byl převezen do výchovného ústavu pro mladé delikventy. Doufám, že jeho odstrašující příklad bude dostatečnou výstrahou pro všechny, kteří by chtěli páchat nepravosti a ubližovat ostatním. S takovými lumpy se nebudeme mazlit a tvrdě proti nim zasáhneme!“

„Člověče, ta se rozjela, že vypadá jak bohyně pomsty,“ zašeptal Břéťa Džonovi. Ten se potichu zachechtal, Břéťa měl ale pravdu. Třídní učitelce v jejím spravedlivém hněvu zrudly tváře a z očí jí létaly blesky. Marcel Roháč i ostatní Horákovci seděli se skloněnými hlavami a dělali se nejmenšími na celém světě. Hlavně aby si jich nikdo nevšímal.

„Tak to vypadá, že by se to tady mohlo trochu uklidnit, co?“ zašeptal Džon Břéťovi a ten přikývl.

epilog

Břéťa seděl před bílými dveřmi a svým pohledem je téměř hypnotizoval.

Co se za nimi děje? přemýšlel urputně a čip se mohl zbláznit, jak se marně snažil najít odpověď. Co ti doktoři říkají mamince? Je tam už nějak dlouho. Břéťa počítal, že to operací skončilo, ale pak přišla pozvánka na vyšetření do nemocnice. Na opravdu dlouhé vyšetření. Břéťa přišel s maminkou brzy ráno a pozdě odpoledne ještě seděl v čekárně a hypnotizoval bílé dveře s nápisem: „Neurologie. Neklepejte - vyčkejte příchodu sestry.“ A Břéťa čekal na příchod maminky, která se měla dozvědět, jak na tom je po zdravotní stránce její syn a jak se sžil s tím kouskem křemíku ve své hlavě. Nakonec se ale dočkal - dveře se otevřely a usměvavá maminka vyšla z ordinace.

Tak to asi bude dobrý, blesklo Břéťovi hlavou, když viděl její obličej. Jinak by se tvářila ustaraně, posmutněle, plakala by, ale rozhodně by se nesmála. A opravdu. Maminka pro něj měla dobrou zprávu.

„Ta vyšetření dopadla velmi dobře,“ řekla mu, kdy už spolu šli domů. „Doktoři říkali, že to zranění, kvůli kterému ti tam dávali ten čip, se už spravilo natolik, že ten čip už nepotřebuješ. Za týden ti ho tedy vyndají a všechno bude jako dřív.“

VŠECHNO BUDE JAKO DŘÍV! Ta věta vybouchla Břéťovi v hlavě jako granát. Proč? ptal se v duchu. Proč mi chtějí vzít moje schopnosti? Abych byl zase jako ostatní? Průměrný? Maminka zářila a rozplývala se nad tou úžasnou novinou, Břéťa ale byl jako tělo bez duše.

„Co je člověče?“ plácl ho Džon po zádech, když se den poté potkali na obvyklém místě na cestě do školy. „Uletěly ti včely?“ Břéťa jen zavrtěl hlavou, jeho zasmušilost však neunikla ani ostatním parťákům. Přizvali si na pomoc i Veroniku. A tak dlouho naléhali a vyzvídali, až jim Břéťa tu novinku vyklopil.

„Tý vole,“ zhodnotil dvěma slovy celou situaci Džon. „Co budeš dělat?“ Břéťa pokrčil rameny.

„Nevím,“ odvětil. „Zkoušel jsem mámu zlomit, aby mi ho nechala. Ale nechtěla ani slyšet. Strašně se těší, až bude mít zase doma normálního kluka. A já už se nemůžu dočkat, až se zase budu do školy šrotit jak blázen.“ Břéťa se otočil a se sklopenou hlavou odcházel od svých kamarádů. Pochopili, že chce být sám, jen Veronika k němu přiběhla a vzala ho za ruku. Smutně se na ni podíval a letmo ji políbil.

„Hele, lidi, musíme s ním něco udělat,“ oznámil Kuba ostatním po několika dnech, kdy Břéťa chodil jako tělo bez duše. „Musíme mu nějak zvednout náladu, rozveselit ho nebo tak nějak. Takhle to přece dál nejde.“

„No jo, ale jak?“ zeptal se Martin.

„Vytáhnem ho do kina,“ navrhla Veronika. „Na nějaký pěkný fantasy film. To by mohl zapomenout na své starosti a trochu se pobavit.“ Její nápad se všem líbil a tak ještě ten den vyrazili. Břéťa byl ze začátku zamlklý a duchem úplně jinde, po chvíli ho však film zaujal a po skončení už to byl ten starý Břéťa, kterého všichni znali. Alespoň do chvíle, než si uvědomil, že už zítra ho čeká ta osudová operace.

„Díky moc za rozptýlení,“ rozloučil se s nimi před domovními dveřmi. „A zítra mi držte pěsti, ať se nic nepodělá.“ Pak za ním zaklaply dveře a kamarádi zůstali stát před domem sami.

Tma. Černočerná tma a nic víc. Absolutní ticho a absence jakýchkoliv vůní a zápachů dokreslovala bezútěšnost této situace. Najednou bylo ticho porušeno monotónním pípáním. Břéťa si za žádnou cenu nedokázal vzpomenout, odkud ten zvuk zná. Do toho slyšel ještě nějaké tiché hlasy, jak si něco šeptaly. Pak nu před očima explodoval gejzír barev a tvarů, až ho zabolela hlava. Navíc ještě ucítil sterilní vůni nemocničního prostředí. Začínaly se mu postupně vracet jednotlivé smysly, když kromě zraku, sluchu a čichu ucítil brnění v prstech u nohou a rukou.

„Břéťo,“ zašeptal mu neznámý hlas do ucha. „Břéťo, slyšíš mě?“ Břéťa zmobilizoval všechny síly a téměř neznatelně přikývl. „Super,“ kvitoval hlas potěšeně. „A vidíš mě?“ Břéťa se pokusil otevřít oči a světlo ze zářivek ho téměř oslepilo. Po chvíli si ale jeho zrak zvykl a spočinul na silnějším muži ve středních letech s kulatým obličejem, ze kterého Břéťu zkoumavě pozorovala šibalská očka. Břéťa opět kývl a doktor se na něj usmál. „Výborně,“ pohnuly se neurochirurgovy rty. „Ještě něco?“

„Smrdí to tady,“ vypravil ze sebe Břéťa.

„Čich a řeč,“ téměř zajásal doktor. „Co dál?“ Přestože měl Břéťa sto chutí zavřít oči a odpočívat, chápal, že teď musí spolupracovat. Asi po půl hodině doktor přestal s otázkami a on okamžitě usnul.

„Jak to vypadá,“ zeptala se dychtivě Břéťova maminka, která celou operaci bedlivě sledovala. Doktor pokýval hlavou.

„Vypadá to dobře,“ odvětil s úsměvem. „Smysly mu fungují, paměť také, myslím, že bude v pořádku. Zítra uděláme ještě nějaká vyšetření, a pokud bude vše ok, tak ho pozítří máte doma.“

Kolik je hodin? Kdo vynalezl žárovku? Co se děje na náměstí? zkoušel Břéťa, jestli mu náhodou před očima nenaskočí známá stránka Google s výsledky vyhledávání nebo se záznamem jedné z kamer instalovaných na náměstí. Jeho pokusy však byly marné. Doktoři opravdu čip vyjmuli a Břéťa zůstal bez spojení. V pondělí ráno vyrazil do školy o chvilku dříve, aby snad nepřišel pozdě.

„Nazdar, draku,“ ohlásil se na křižovatce obvyklým způsobem Kuba. „Jak je?“

„Celkem dobrý,“ zahuhlal Břéťa.

„Dneska ňák ženeš - jdem pozdě?“ udržoval Kuba konverzaci. Břéťa pokrčil rameny.

„Nevím, člověče,“ odvětil smutně. „Musím se podívat na hodinky, abych věděl, za jak dlouho bude zvonit. Ale kolik času nám ta cesta ještě sebere, to už nevím.“

„To bude dobrý,“ snažil se ho uchlácholit Kuba.

„Jasný,“ kývl Břéťa a rozhlédl se. „Kde je vlastně Džon?“

„Ale,“ uchechtl se Kuba. „Má kašílek a rýmičku, takže je doma. Mám ho prej omluvit. Zejtra by snad už měl normálně fungovat.“ Břéťa se zašklebil, a zatímco ho Kuba informoval o dalších událostech minulých dní, dorazili do školy.

Školní den utekl celkem standardně a po posledním zazvonění se všichni vyřítili ven. Jen Břéťa nespěchal. Kuba s Martinem na něj v běhu něco hulákali, on je ale neposlouchal. V klidu vyšel před školu a na lavičce u hřiště uviděl Veroniku. Hned zvedla hlavu a usmála se na něj.

Nepodnikneme něco? zasvítila mu v hlavě otázka, až sebou překvapeně trhnul. Vždyť čip je přece pryč!

Co zajít do cukrárny? Zvu tě na zmrzlinový pohár, zkusil telepaticky odpovědět. Veronika se usmála ještě víc.

Proč ne. Ale dneska platím já.

--- KONEC ---