Dívám se zasněně na nebe,

mým sousedem je hustý les,

tráva mě chladí, ale nezebe,

krásně tu voní bez.

Přemýšlím, co je tam nahoře,

zda na mě někdo kouká,

jsem tady sám jak kněz na faře,

a kolem kvete louka.

Chci všechny hvězdičky spočítat,

kolik jich asi je ?

Je léto, nechci se oblíkat,

která mě z nich zahřeje ?

Chci najít pro mě tu nejhezčí,

je vůbec nějaká moje ?

Cítím se s nimi být v bezpečí,

i když jsem vleže, ne vstoje.

Pak ke mně jedna z nich sestoupí,

je maličká a trochu zebe.

Řekne mi: Kdo nejde se mnou tak prohloupí,

já jsem si přišla pro Tebe.

Vzal jsem tu hvězdičku za ruku,

cítil se lehce a krásně.

Řekla, že prý mi dá záruku,

že slunce nikdy nezhasne.

Prý bude svítit na všechny,

děti, mladé i staré,

važte si lidé života,

ať se nic zlého nestane.