Noci

     I

     Dřív jsem si sundával černé brýle, když jsem lidi zdravil. Dnes už to moc nedělám.
     Nechci, cítím, že není proč. Vytvořil jsem si vlastní svět, který se stal mým odrazem.

     II

     Bydlím na Okraji, miluju to tam. Kus od místa, kde bydlím, je jezero – a tam je mé místo.
     Mám jedno krásné místo, snad jsem Vám o něm psala, –  na hranici hvozdu a pole,
     je tam jezero, sníh a opuštěné ruiny; to místo jsem já.

     III

     Připadám si jako kamarádka, venku upravená a usměvavá, a doma jen leží na posteli,
     někdy s někým, někdy sama. Dřív aspoň malovala, velká barevná plátna s květy. Celé
     plátno nejdřív potřela černou barvou. A na ni pak začala malovat dál. Takže z toho vznikaly
     takové ty zvláštní obrazy. S dokonalou černou uprostřed barev, s vysekanou perspektivou.
     Já jí to neříkám, ale jak jsme vlastně stejní. Slova jsou krásná, bez nich by mnoho věcí bolelo víc.

     IV

     Pokouším se relaxovat. Za líbivou fasádou tohohle světa se často skrývá nemilosrdný boj
     o život. Ležím v šavásaně, ruce volně podél těla. Uvolňuju obličej. Krásní můžeme být
     i zaživa, a naše krása se umocní tepem života. Někdy se takhle dívám do zrcadla. Jako
     bych napůl byl a napůl nebyl.

     V

     Problémy souborů někdy nebývají v kompatibilitě se systémem, ale v tom, že jsou
     naprogramované v jiném jazyce. Transkripce do systémového prostředí je možná, ale nikdy
     se v ní neobjeví všechno. S tím je asi potřeba naučit se žít. Poradila mi to kamarádka,
     programátorka a kurva. Přestala jsem od té doby skoro mluvit. A od té doby se dorozumím.

     VI

     Měla jsem v sobě od dětství něco jiného, vím kde. Pod levou lopatkou. Díra někam jinam.
     Taková nicota. Někoho to přitahuje, jiní mě od pohledu nenávidí. Nikdy jsem nepřišla na to,
     co to je, i když to vím. Je to součást mne, s tím jsem se narodila. Kdysi se mi ji pokusili vymazat,
     ale nešlo to. A taky jsem nechtěla. Přijít o kus sebe. Často se mě ptají na vztahy k druhým.
     Ti, kdo nepochopí mé mlčení, nepochopí ani má slova.

     VII

     „Jak se ti daří, píšeš pořád ty románky?“

     „Píšu a nepíšu. Někdy jakoby se psaly samy. Tvořím nové světy, temné i světlé, šedé
     i barevné. S lidmi jako jsme my. Nejenom s lidmi. Píšu, aby mi nehráblo. Nebo aby mi hráblo.
     Svoji lásku dávám do slov, kde steče dolů, jak slova jsou někdy krví. Považuju se za fotografku,
     zvěčňuju do slov věci, které se staly, a i ty, které se nestaly.“

     Pády

     Padala jsem svým tělem dozadu, ale narostla mi černá křídla angelin – / kostnatýma
     rukama bizarní tvary / všechno hnije, a tak tančím / tanec mezi nekonečnou propastí
     a horou bez vrcholu

     Noci

     Jak jsem kdysi milovala noci! Tak teď jen píšu zas ty svoje románky. V braku je ale
     někdy tolik pravdy – prokletá empatie! Ach vy umělci, jak vlastně necítíte život!

     Stará místa

     Stará místa a zdevastovaný zámecký park,

     roz-padání.

     Kompas

     Přijde mi, že na některé věci mám hraniční kapacitu a mohly by mě roztrhat, jako když
     spadne karafa s vodou na zem a nejdřív jemně praskne a pak se roztříští na malé kousky.
     Vždycky s sebou nosím malý kompas. Malá připomínka jistoty. Sever je sever a jih je jih.

     Neony

     Vnitřní vyrovnanost neonů, náhrada za oheň.