|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Je krásné teď
a ptáci a ptačky
jak jsem právě nazval ty s křídly
se omývají v zrcadlech včerejšího deště
který ustal s prvním světlem
jímž právě dláty paprsků kdosi sochá z temnot stíny
jimiž se o sobě dozvídáme
a také z mého těla osekává tmy
děkuji
září bláznivé keře s květy krve i hvězd
a oleandry v předsíních spolu s planými jabloněmi velkých měst
voní po ženách a nádražích, návraty i loučením
je slyšet nejvyšší vodopád světa kohoutků a šum sprchových růžic
když šípy vody bolí na tvářích
pak povodími k mořím a oceánům
nad nimiž jdeme mosty s dlaněmi rozbodanými od pohřebních či křestních růží
plyneme s trny samoty v touze
s chutí kolejí v ústech
s nevyslovitelným přáním v očích
a ryba jazyku nepromluví ani k žebračce s odbarvenými vlasy
které jsem na varšavské ulici plivl minci do dlaně
ani k těm, kteří se již neptají kam jít
ani na ty, kteří ještě proti proudu marní síly a počítají s cestou zpět
a jen teď se smím pohledem dotknout punčoch noci
spálit ti podvazek dechem
a svlékat tě z kalhotek ústy
neboť ruce mé hoří jinde
a vodoměrky prstů jindy tak lehké
tak dotýkají se čehosi v propasti, že nebojím se smrti
až vzdychla jsi jak vagon nočního expresu
který napínají na kříž výhybek a návěstí
jen bodnout tě slovem do srdce
že vím, bude mne budit ten zvuk po celá staletí této vteřiny
kdy opilý i střízlivý jsem věčně
a živ i mrtev najednou jak soumrak
nám odpouštím
|
|
|
