Prolog: pohyby hladké svaloviny nás provázejí celým životem, přesto se je nikdy nenaučíme ovládat......aneb: to je úleva..

J Á
Dosedl jsem na chlad bílého porcelánu a s úlevou pocítil odlehčující pohyby svých střev. Dotírající přetlak byl vystřídán nespoutaným podtlakem za doprovodu orchestru archaizmů. Jejich kličky se rozvlnily pravidelností zdravé peristaltiky a vyměšovací proces se dal nezadržitelně do pohybu. Píseň útrob přeplněných produkty 20. století se rozezvučela v tónině D mol. Na tváři se mi rozlil pocit blahodárné úlevy a pes, sedící jako vždy v mezeře mezi klozetem a ústředním topením zavětřil. Vlhkým čumákem zrevidoval mé načaté trenkoslipy a se zklamáním se stáhl do tepla radiátoru. Občasný záchvěv jeho vousů svědčil o tom, že jej stávající dění nenechává zcela klidným. Jen zvuky smyčců působily na psa tak depresivně, že chudák bezděčně klopil špičaté ušní boltce. Mezitím jsem právě díky pravidelnosti peristaltických pohybů dospěl k zázraku prázdna svých vnitřností a nabyl naprostého pocitu uspokojení. Plné útroby na mě působí zpomalováním, a to jak myšlenkových pochodů, tak i pohybových reflexí. Vyprázdněný cítím naprostou úlevu a spokojenost. Pěji ódu na bílý porcelán a drbu věrného společníka mých živočišných pachů a hmatatelného odlehčení za ušima.
 Bílý hedvábný papír s drobným tmavomodrým dekorem pohladil můj unavený vyhřezlý konečník a uspal jej opiem sugesce. Bezděčně si oblékám odložené svršky, zip se zakusuje svými kovovými tesáky do zbloudivšího chomáčku černých zakroucených štětin. Za doprovodu klení uzavírá těsné prošoupané džíny, zatímco pravá ruka stlačuje výpusť modravého vodního víru, ve kterém krouživě mizí tmavohnědé dobře zformované tuhosti, barvitě  žalující na včerejší večerní menu. S úšklebkem sleduji, jak je poslední, nejmenší vypuzenec  právě opustivší mé tělo nemilosrdně utopen a představuji si jeho pomalou pouť hnědavým vlhkem troubí.
 Lehce jsem vzal za kliku a pes v těsném závěsu mých šlépějí opouští zklamaně klozet.  "No Bene, příště to bude o něčem jiném.." slibuji svému stínu v chlupaté podobě. "Neboj, dnes nás čeká návštěva Mc Donalda a to bude bomba... Doopravy, kámo..."

S P O L U B Y D L Í C Í
Sežere, co mu do cesty přijde. Nepohrdne ničím, topinkou s česnekem, dortem s křenovou šlehačkou ani japonským suši. Žádná lednice si před ním není jistá. Nedivte se, že smrdí jako tchoř, a to by se tomu zvířeti měl ještě hodně nahas s pokorou ve tváři omluvit. Nevím, z čeho pramení to jeho nemožný sebevědomí. Nechápu, kde stále bere energii dohánět nás ostatní k šílenosti. Ten jeho nemožně šerednej dobráckej zablešenej pes se od něj nehne, chodí s ním i na hajzl. Nepochopil jsem, o čem si tam ti dva stále povídají. Jen je slyšet hrozný zvuky, provázený psím kvílením. Onehdá jsem musel mírnit Čendu, když chtěl v záchvatu paniky volat Ligu na ochranu zvířat slovy:
"Čendo, neblázni, voni si jinak docela rozuměj. Ten pes se vod něj nehne a nevadí mu ani jeho jediný, 14 dní v kuse nošený ponožky. A nevíš, jestli tam zrovna pomáhá pes jemu nebo von psovi. Říkám ti, nepleť se mezi ně.. Jestli ti jde vo to zvíře, kup mu šampon proti blechám, bude ti vděčnej, fakt.."

M A R I E - A N N A
Večer jsem si zapsala do deníčku: "Dnes, na svatého Valentýna mě pozval k Mc Donaldovi." Druhý den jsem pak téměř celé odpoledne strávila ve vaně plné pěny s vůní konvalinek. Zabalená do osušky jsem si hodinu lakovala nehty na bleděmodro a zkoušla, které z mamčiných trik mi sekne nejvíc. Konkurz vyhrálo to žluté s výstřihem a obrázkem srdce v jamce levého ramene.  
 Čekala jsem na něho před Mekáčem celých 20 minut, než dorazil v závěsu se svým nádherným pejskem. Od Mekáče nás s pejskem vyhodili, ale sedli jsme si pak venku na obrubník, ujídali z pytlíku hranolky, já jeden a on 4, nebo 5, možná 6.. Pejsek mu ležel u nohou a tloukl nervozně ocasem do mých lodiček, co jsem si taky půjčila od mámy. Bylo to světový, jenom jsem se najednou musela podrbat na břiše, za chvíli na stehně.. Nedalo se to vydržet, on se tvářil, že se nic neděje, pesan nezúčastněně mlátil svým chlupatým ocasem o mé nové džíny.. 
 Najednou začal zvracet. Tedy pes, ne on. Jeho tělo se svíralo v křeči, obrácené peristaltické vlny procházely psími vnitřnostmi a vyvracely obsah smísený se šťávami ven. Zezelenala jsem. On se na mě nezúčastněně podíval a jen prohodil:
"To ty hranolky. Ben je nesmí na lačno."
Pes se svíjel v křečích svých útrob a já ucítila v puse  najednou sladké sucho. Snad během vteřiny jsem pocítila počínající kontrakce svalů břišní stěny a narůst tlaku. Patro ustoupilo mohutné vlně a já se šťavnatě  rozzvracela spolu s Benem. Stáli jsme u obrubníku, já a Ben, oba zvraceli hranolky a On se na nás zhnuseně díval. Cítila jsem, jak se mi rozpouští po tváři mamčin make-up i její perleťová rtěnka, ale bylo mi to úplně fuk. On mezi tím od sebe pomalu odstrčil papírový pytlík s natisknutým logem Mekáče, omotal si Benovo vodítko  kolem zápěstí a chvíli jen tak stál. Pak jsem mezi návaly svých vln zvratků uslyšela jeho hlesnutí, "tak ahoj.." a zůstala zvraceje u kraje chodníku sama.. Děsnej kluk.. Ten pytlík od hranolků z Mekáče byl úplně prázdný.. A nesnědl to chudák Ben...